Péťa už chodil prvním rokem do školy, takže byl velký, moudrý, statečný a odvážný. Alespoň tak to připadalo Honzíkovi, který chodil teprve druhým rokem do školky a Péťu obdivoval. Katka si zase myslela, že Péťa je nafoukaný a vůbec, měl by taky trochu přemýšlet. Nedivte se, Káťa byla Péťova o rok mladší sestra a sestry, jak je známo, vidí věci jinak než malí kamarádi.
Ve skutečnosti to byly prima děti, překypující dobrou náladou, zvídavostí a dobrodružným duchem. Jejich maminky by možná dodaly, že moc neposlouchají a až příliš rády dělají neplechy, ale to nesmíme brát tak vážně. To maminky říkají vždycky.
Kousek od domků, kde děti v sousedství bydlely, byla stará továrna. Velké šedivé budovy byly schované za dlouhou šedivou zdí. Rozbitá okna továrních hal strašila zubatými úlomky skla a děti měly přísně zakázáno k továrně chodit. Možná i to byl důvod, proč Péťa, Káťa i Honzík často zaběhli k oprýskaným železným vratům visícím poněkud nakřivo na vzdáleném konci šedivé zdi. Mezerou nahlíželi na opuštěný tovární dvůr a snažili se zahlédnout dvě věci, které již dlouho upoutávaly jejich pozornost: vysoký modrý jeřáb a zaprášený červený lokotraktor.
"Je starý a určitě jednou spadne, až pořádně zafouká vítr," myslel si Péťa.
"Je tak vysoký, že dosáhne na hvězdy, povídá si s měsícem a hraje si s mraky," snila Káťa.
"Má tak dlouhé rameno," bál se Honzík. "Co kdyby mě tak někdy chňapnul?"
Když se vynadívali na jeřáb, věnovali pozornost lokotraktoru. Honzík měl potíže říkat lokotraktor. Jaké zlomyslné slovo pro čtyřletého mládenečka! Byla to prostě mašina, veliká silná a zarputile mlčící.
"Kdybych ho řídil, tak ujedu po kolejích až daleko na severní pól a budu mávat eskymákům a dovezu jim dřevo na topení a pořádný kamna!" nadchl se Péťa, který si rád představoval hrdinské skutky.
"A zapojili bychom za něj vagóny a odvezli všechny na chalupu a maminka by nám dovolila vzít si s sebou všechny hračky i medvěda Béďu! A tatínek by nemohl říkat, že se nic do auta nevejde..." těšila se Káťa.
"Jo na chalupu, ty hloupá," mračil se vědoucně Péťa. "Vždyť tam nejsou koleje!"
"Tak se postaví, ty chytrej," odsekla Káťa a vyplázla na bratra jazyk.
"Ale třeba by vůbec nechtěl jet, když je tak starej a zaprášenej..." špitnul s nadějí Honzík, kterému se zamračený lokotraktor moc nelíbil. To tramvaje, to bylo něco jiného! Ty byly vesele červené, často na sobě měly obrázky a jejich oči se na Honzíka usmívaly. Tmavý lokotraktor a jedním světlem na čele moc důvěry nevzbuzoval. A tak byl rád, když se všichni vrátili k nim do ulice.
Děti však netušily, že i ony jsou pozorovány a hodnoceny.
"Jsou milí," mínil modrý jeřáb. "Rád poslouchám jejich hlásky a představuji si, jak to tu vypadalo dřív. Ten ruch, spousta práce, lidé, hukot strojů... Teď je tu smutno."
"Nemají tu co dělat," zavrčel lokotraktor. "Jsou jako všichni lidé. Nemají žádné ohledy. Ten malý se mě dokonce bojí. Úctu, tu bych čekal, ale strach?"
"Nediv se," řekl shovívavě jeřáb. "Jsou moc malí. Netuší, že naše velikost a síla je nutná. Lidé jsou slabí, ale chytří. Vědí, kdo jim může pomoct. Potřebují nás."
"Teď jsi mě rozesmál," utrhnul se něj lokotraktor. "Kde tedy jsou? Proč tu asi rezatíme a postupně se rozpadáme? Vždyť ani nevím, jestli ty koleje za vraty ještě vůbec někam vedou."
"Vedou, neboj se," ujistil ho nepřítomně jeřáb. Chápal smutek a zlost svého druha. I jemu se stýskalo po pořádné práci, po lidské péči a společnosti. Ze svého místa viděl velký kus města a s touhou zaznamenával každou stavbu v okolí. Viděl, jak se ramena jiných šťastnějších jeřábů otáčejí, jak zdvihají a přenášejí břemena, jak je opatrně berou i pokládají na správné místo.
"Jssste hloupí," ozvalo se z rohu továrního dvora. "Ssstejně vásss jen využžžívají," To se ozvala vysloužilá montážní jáma, ledabyle zakrytá starými dřevěnými prkny. "Jssste k ničččemu, jako všššechno tady..."zasyčela. Jáma byla nespokojená a zlostná. Vždy se může najít někdo, kdo bude potřebovat jeřáb nebo lokotraktor, ale kdo kdy bude stát o starou jámu?
Přicházelo léto a svět krásněl. Děti se radovaly z měkké trávy, barevných květin, těšily se na první jahody a třešně. Na starou továrnu však nezapomínaly. Stará vrata se s časem posouvala stále víc a Péťa, Káťa a Honzík strkali zvědavé hlavy stále dál. Velká příležitost přišla hned na začátku prázdnin.
Červencová bouřka přišla v noci a zalila svět přívaly vody. Blesky hrozivě osvětlovaly oblohu a hromy práskaly jeden za druhým. Děti se krčily ve svých postýlkách a Honzík, který neměl žádného staršího brášku nebo sestřičku, dokonce strkal hlavu pod deku. Když se ráno sešly u plotu, který odděloval zahrady obou sousedních domů, byla obloha zatažená a tráva promáčená. Nikomu se nechtělo na hřiště, písek byl také studený a mokrý, takže děti měly akorát náladu vymyslet něco nepředloženého.
"Pojďme do továrny," navrhl Péťa. "Podíváme se, jestli blesk nepráskl do jeřábu!"
Nemusel nikoho přesvědčovat, takže uběhlo jen pár minut a stáli před vraty. Tam na ně čekalo překvapení. Proudy vody a možná i nějaký ten blesk stačily na to, aby vrata na jedné straně zcela vyklouzla z pantů a dětem se otevřela cesta na zakázané území.
"Páni," užasl Péťa. "Tady je ale zajímavých věcí. Kdo jde dál?"
"Vylezeme na lokotraktor," zajásala Káťa a kluci na ni zůstali koukat. Jeden nikdy nevěděl, co se té holce honí hlavou. Jednu chvíli poučuje jako maminka a teď by lezla na lokotraktor!
"Ale tatínek říkal, že tam nesmíme," připomenul pro úplnost Honzík, ale mnoho přesvědčení v jeho hlase nebylo. Dvůr nevypadal nebezpečně a bylo tam nepochybně plno zajímavých věcí.
Vydali se na průzkum. První návštěva patřila jeřábu, který tak dlouho jitřil jejich představivost. Jak je vysoký! Klikatý žebřík až do nebe. Jenom kousek povylézt a dotknou se nebe a rozfoukají mraky. A sluníčko se jim bude smát rovnou před nosem! Dlouhé rameno, ocelová lana a těžký ocelový hák vzbuzovaly respekt a celou řadu úvah.
"Unesl by mě i s maminkou a tatínkem!" nadchnul se Honzík.
"Pch, ten by unesl celý váš dům i s váma a králíkama," ohrnula noc Káťa.
"Ale vo co, že by neunesl tu mašinu!" triumfoval Péťa, který nechtěl zůstat pozadu.
To přeneslo jejich pozornost ke starému lokotraktoru. Opatrně obcházeli mohutný rezavějící stroj. Zanedbání na něm bylo patrnější než na jeřábu a dětem ho bylo líto. Hrozivá, hřímavá a dunící síla vlaku se někam ztratila.
Honzík si dřepl vedle kolejí a udiveně koukal: "Jaká má obrovská kola, vůbec nevypadají jako u vlaku. To spíš jako od obrovského žebřiňáku!"
Péťa zatím vylezl po řebříčku až ke kabině a vzrušeně volal: "Je tu sedadlo, páčky, kontrolky a vůbec. To musíte vidět!" Nakláněl se, mával na Káťu a Honzíka. "Hned bych ho uměl řídit," chlubil se.
Netrvalo dlouho a děti ztratily veškeré obavy. Brouzdaly se mlaskavým bahnem po dvoře a bez zábran braly do rukou vše, co je zaujalo. Aniž to věděly, byly pečlivě sledovány. Jeřáb se na ně díval s pobavením a zjevně se těšil z jejich štěbetajících hlásků. Lokotraktor trochu bručel, ale v duchu si dělal starosti. Tohle přece není místo na hraní! Jáma mlčela a to bylo znepokojivé.
A znepokojení bylo na místě. Liják, který pomohl vyvrátit vrata, naplavil k okraji jámy spoustu bahna a zároveň sesunul prkna, která ji přikrývala. Z obyčejné jámy se stala past čekající na svoji kořist. A dočkala se!
Kdo nedával pozor? Kdo zapomněl, že se po vydatném dešti prach a hlína mění v záludné kluzké bláto? Ano, byl to Péťa, který se rozběhl za blýskavým úlomkem rozbitého zrcadla a nekoukal se pod nohy. Stačil nepozorný krok, pod jednou nohou mu praskla ztrouchnivělá prkna a tápající ruce bezmocně sklouzly po blátě.
Bylo jeho štěstí, že bahno nezůstalo jenom na krajích jámy, ale po mnoho měsíců stékalo i na její dno. Péťa stačil jenom vyděšeně vykřiknout a už byl dole. Katka i Honzík strnuli v úleku.
Kde je Péťa? Co se mu stalo? Ozval se další žalostný výkřik.
"Tam, tam v rohu!" volala Káťa a rozeběhla se.
"Pozor, klouže to!" snažil se Péťa sestru varovat. Bylo to tak tak! Káťa si lehla na kraj jámy a podívala se dolů.
"Páni, jsi celej? Nestalo se ti nic?" vyptávala se udýchaně.
"Bolí mě noha," přiznal Péťa, kterému už docházela snaha chovat se odvážně a dospěle. "Nevím, jak se dostat nahoru. Tady sice byly nějaké schody, ale celá stěna se zhroutila. Chtělo by to nějaký žebřík..." To už se malému hrdinovi chvěl povážlivě hlas. A navíc začínalo zase pršet.
To už doběhl i Honzík. "Musíme to říct našim! Táta přinese žebřík a bude to..." Hlas mu pomalu slábl, když viděl zcela nenadšenou reakci svých kamarádů.
"Nebuď malej," prskla Káťa. "Víš, jaký by to byl průšvih, kdyby to naši věděli? Nehnuli bychom se od domu celé prázdniny!" Ani Péťa nevypadal přesvědčeně, přestože zrovna on na tom byl nejhůř.
"Musíme najít nějaký žebřík," usnesli se nakonec. Ale jak to vypadalo, žebříky nebyly nikde k mání. A déšť sílil. Děti strkaly do jámy kde co, ale marně. Nakonec se ozvalo dvakrát "jé" a "auvajs! a v pasti skončili všichni. Mokří jako koťata se tiskli k sobě a zjišťovali škody. Nejhůř na tom byl Péťův kotník, Honzík měl odřená kolena a Káťa si chovala pochroumané zápěstí.
Jeřáb a lokotraktor si už nějakou dobu dělali pořádné starosti, ale když jáma lapla všechny děti, dostali zlost. Vzduch kolem jámy jemně vibroval zlomyslným smíchem. Děti ho nedokázaly slyšet, ale úzko jim bylo víc a víc.
"Okamžitě je pusť!" vykřikl jeřáb na jámu. Ta se jenom uchichtla: "A to si představuješ jak? Když sem napadali, ať si také vylezou!"
Déšť sílil a do jámy začala téct kalná voda. Dětem drkotaly zuby a všichni už věděli, že Honzík měl pravdu. Kdyby tak přišli jejich tatínkové a vytáhli je! Co na tom, že by jim nejspíš dali na zadek, jenom kdyby tu byli. A maminky je už určitě shánějí a mají strach. A nikdo, vůbec nikdo neví, kam se děti poděly! A voda v jámě stoupala...
Ale někdo to přece jenom věděl. Jeřáb a lokotraktor! "Musíme jim pomoct, a to hned!" rozhodl jeřáb. Nemůžeme čekat, než je někdo najde. To už by mohlo být pozdě!"
"Víš, že se to nesmí,"protestoval nejistě lokotraktor zmítaný protichůdnými pocity. "Nesmíme dát vědět lidem, že dokážeme myslet a jednat sami, bez jejich povelů. To je zákon! A mohlo by to skončit hrozně zle!"
"Ale takhle skončí hrozně zle ty děti a to já nedopustím," odsekl jeřáb. "Stejně lidé vidí jenom to, co chtějí vidět. Když se stane něco neuvěřitelného, tak tomu prostě neuvěří! Každý bude přesvědčený, že si děti vymýšlejí. Sám víš, že to takhle chodí!"
Už na nic nečekal a pomalu začal natáčet rameno nad jámu. Děti zdvihly v úžasu oči a sledovaly ten pomalý zcela jistý pohyb.
"V kabině nikdo není," zašeptal ustrašeně Honzík a otřel si uslzené oči. Katka si stoupla na špičky a dychtivě sledovala starý jeřáb. Motor mlčel - jeřáb ho nepotřeboval. V tuto chvíli stačila jeho vůle. Z přesně nastaveného ramene se začalo spouštět ocelové lano s mohutným hákem. Děti se vmáčkly na jednu stranu jámy. Voda jim už sahala nad kolena, byla jim zima a každého něco bolelo. Nic z toho nevnímaly, neměly už ani strach. Jenom s tichým úžasem sledovaly, jak těžký hák klesá těsně k nim.
"Katko, jdi první s Honzíkem, sám by se neudržel," zavelel chraptivým hlasem Péťa. "Já půjdu až potom."
"Jak víš..." začala Káťa, ale nakonec se nezeptala. Jeřáb jim chtěl pomoct a určitě tam Péťu nenechá! Objala mladšího kamaráda kolem pasu a pomohla mu nasednout na hák a sama si sedla těsně za něj. Jen co se pevně chytili, začal hák stoupat vzhůru. Rameno se maličko natočilo a jeřáb děti vysadil v bezpečné vzdálenosti od kluzkého kraje jámy.
Lokotraktor s úlevou zaznamenal první úspěch v záchranné akci, a pořád si pro sebe mumlal: "To bude malér, to bude malér, ale hlavně že jsou venku..."
Jak Péťa předpokládal, jeřáb se pro něj vrátil a přidržel hák hodně nízko, aby mohl nastoupit i se svým zraněným kotníkem. Netrvalo dlouho a všechny děti se choulily pod střechou staré haly.
"Děkujeme jeřábe! Jsi moc hodný a nikdy ti to nezapomeneme!" volaly děti. Brzy si však uvědomily, že jsou sice z jámy venku, ale domů stejně nedokáží dojít. Péťa se už na nohu vůbec nemohl postavit, Honzíkova rozbitá a prochladlá kolena také nechtěla chodit. A Katka nechtěla ani slyšet, že je tam nechá. Popravdě řečeno, třásla se zimou i schoulená do klubíčka, a ještě někam běžet? Tak se všichni tiskli k sobě jako opuštěná ptáčata.
"Pane jeřábe, zavolej tatínka, prosím..." nevydržela to Káťa. Statečně se snažila neplakat, ale na pětiletou holčičku už toho bylo ten den nějak moc. "Pane jeřábe, prosím!" přidali se i kluci.
Jeřáb se bezradně podíval na děti a potom na lokotraktor. Už dávno neměl žádný hlas, on opravdu pomoc přivolat nemohl. Lokotraktor pochopil. Když se podíval na zubožená lidská mláďata choulící se pod plechovou střechou, tak věděl, že zákon musí jít tentokrát stranou. Takže se nadechl a vzduchem zazněl jasný tón. Píšťala volala o pomoc, jednou, dvakrát, třikrát...
A byla úspěšná. Jak děti správně předpokládaly, jejich rodiče je už hodnou chvíli hledali. Se vzrůstající úzkostí procházeli všechna obvyklá místa, kde si děti hrávaly. Maminky nakonec zůstaly doma, kdyby se děti vrátily, a tatínkové začali pročesávat širší okolí. Najednou uslyšeli zvuk píšťaly. Jednou, dvakrát, potřetí... Honzíkův tatínek se zarazil. "To je z továrny! Že by byli zrovna tam?" Mnoho naděje jim už nezbývalo, takže tam vyrazili.
"Tatínku, tatínku, tady jsme!" Radost, hrůza, úleva a touha nařezat těm nejdražším, nejsladším a nejzlotřilejším dětem - to byly pocity, které cloumaly oběma otci, když objímali mokré, špinavé a prochladlé nalezence.
Děti brebentily: "A vrata byla otevřená, a všude bylo plno zajímavých věcí, a líbil se nám jeřáb, a byla tam jáma, a já jsem tam spadl, a my jsme ho chtěli vytáhnout a spadli jsme tam taky." Oběma tatínkům už šla z toho povídání hlava kolem, ale to hlavní mělo teprve přijít.
"A když už na nás tekla voda a hrozně jsme se báli, tak nám pomohl jeřáb a vytáhl nás a lokotraktor vás zavolal," Tak teď už se tatínkové úplně ztratili, takže radši přešli k činům.
Rychle děti prohlédli, kluky si dali na ramena "na koníčka", Káťu za ruku, a honem domů, než ti nezbedové zmrznou!
Když už byly večer děti v postelích, vyslechli v tichu setmělých pokojíčků jejich rodiče těžko uvěřitelný příběh. O strojích, které se nejen dokáží samy pohybovat, ale jsou schopné něčeho mnohem většího a důležitějšího: soucitu a pomoci. A protože to byli moudří a laskaví lidé, neokřikli své děti, nemluvili o hloupostech a vymýšlení.
Věděli, že na jejich straně je dluh a laskavost je třeba oplatit. A tak dali hlavy dohromady a bez dalších řečí začali jednat. A výsledek? Velký modrý jeřáb od té doby nechyběl na žádné stavbě v okolí a červený lokotraktor si mohl vesele zahvízdat, když posunoval vagóny na hlavním městském nádraží. A jáma? Ta už nebyla nikomu nebezpečná! Mohla být nakonec také užitečná - když uklízeli starý tovární dvůr, zahrnuli do ní všechnu suť a kameny, které na dvoře zbyly.
A co děti? Bylo by hezké říct, že už byly hodné a vždy poslouchaly své rodiče. Ale ve skutečnosti zůstaly naprosto normálními dětmi, které občas zlobí a s chutí si užívají všelijaké lumpárny. Jedním se ale od ostatních lišily - dávaly si velký pozor na své věci a nic úmyslně nezničily. Kdo ví, jestli to ty věci nebolí?