BERNSKÁ SMEČKA: Z útulku na stupně vítězů

Abax od Vrchlického potoka. Nic zvláštního na tom jméně, řekli byste, jenže chyba lávky! Když si pro jeho dcerku přijeli noví majitelé z Holandska, Abax je okouzlil a nechali si od nás jeho jméno několikrát vyslovit, načež se o to také pokusili. Hned se omlouvali, že nás asi poprskali, slovo „Vrchlického“ bylo pro ně nevyslovitelné. Pardon, to sem nepatří, rychle zpátky: máme smečku bernských honičů, Abax byl naším otcem zakladatelem.

Když nás po dvanáctiletém napínavém soužití opustila anglická bassetka Angie, situace nebyla jednoduchá. Žili jsme v Praze, synové s námi už nebydleli a my s mužem jsme oba „dělali kariéru“, celé dny jsme byli v zaměstnání, nemohli jsme se věnovat štěňátku. Chodili jsme na dlouhé procházky, kterým jsme říkali „jdeme se psem“, ale za psy jsme se ve skutečnosti jen ohlíželi.

Osud nám přihrál příležitost: dospělý bernský honič nabízený v inzerci byl pro nás řešením. Abax byl původně jako štěně prodán, pak se majitelům nějak ztratil a dostal se do útulku. Naštěstí ho tam zbědovaného objevila jeho chovatelka. Byl šťastný, když na něj promluvila a vyndala ho z klece, ale v ten moment jí v náručí zkolaboval. Dopadlo to dobře, po vyrovnání účtu s chovatelkou odjel. Ta samozřejmě věděla, komu se ztratil, ale se zájmem majitelů se nesetkala, milý Abax tam už jaksi nikomu nescházel.

Jeli jsme se na něj podívat a byla z toho oboustranná láska na první pohled. Hned jsme si ho odvezli a členem naší rodiny byl deset let; vnesl do našeho života nový vítr a dal mu jednou provždy úplně nový směr. Náš první společný víkend byl ve znamení výletů. Ještě jsme si netroufli pustit ho z vodítka; milý pejsek s námi cloumal na všechny strany, neřekli byste, co má takový lehce působící pes síly! Bylo jasné, že takhle to nepůjde, musí se naučit základní poslušnost a chůzi na vodítku.

Nebylo nač čekat, hned jsem začala hledat psí školu. Necítila jsem se na cvičák, obávala jsem se, že mi to nepůjde, což mi nebude před ostatními příjemné, tak jsme zvolili individuální trénink. Na první lekci jsem trenérce barvitě vylíčila a názorně předvedla naše problémy: „Je to tak trapné, jdeme vycházkovým krokem po cestě a najednou s ním bez varování zmizím ve křoví!“ Trenérka vzala do ruky vodítko a na rozdíl ode mne si na něm vedla učiněného beránka.

„No, taky by si přece mohl na povel sednout!“ přidala jsem další stížnost. Trenérka vzala vodítko a zkusila několik povelů. Její resumé znělo: „Ten pes všechno umí, jen to před vámi tají, aby si mohl dělat, co chce!“ Na tréninky jsme vlastně chodili spíš my; trenérka Marta s námi během pár hodin všechno probrala a konstatovala, že už si poradíme. Jenže Abaxe to cvičení bavilo převelice (nejraději cvičil přímo s Martou), a protože to nebylo proti mysli ani nám, tak jsme pokračovali.

Když jsme se chystali jíst, sedl si u našich nohou, ale otočil se zády, to nám vrtalo hlavou. Ukázalo se, že ho to naučili proto, že dokázal každé sousto vyprovázet do úst pohledem tak naléhavým, že se to nedalo vydržet. Abax byl totiž velký divadelník. Přesvědčil nás, o čem potřeboval, a nikdy nic nedělal zbytečně.

Skvělým příkladem byla práce v kuchyni. Vždycky ležel na svém křesle; do kuchyně přímo neviděl, samozřejmě pochrupával, ale jak se šlo obírat maso do polévky a jiné podobně zajímavé činnosti, Abax neomylně nakráčel, sedl si tak, aby byl co nejblíž, ale zároveň aby nepřekážel, ostentativně dával najevo, že na sebe ani trochu neupozorňuje (věděl, že tak to nejlépe funguje, jaképak dotírání, ještě bych ho mohla vykázat!). A jak poznal, když jsem„balila krám“, nečekal nikdy ani o vteřinku déle, na co taky!

Když lovecký pes, tak se vším všudy a proto začal manžel o víkendech na chalupě s Abaxem trénovat stopu v lese. K tomu účelu si obstaral kůži divočáka a v lese si olepoval stromy různě barevnými papírky; vizuálně si tak vždycky značil natažené stopy. A začal výcvik. Abax si vedl docela zdatně, i když jeho výkon byl odvislý i od jeho chuti a nálady.

První týden či dva šlo všechno jako po drátkách, pak nastala potíž. Všechny připravené stopy byly proběhnuté; co na to Abax ? Mazaně a neomylně na začátku každé připravené trasy zamířil přímou čarou (bez ohledu na směr stopy) na její konec, kde byla připravena cílová odměna. Tak to předvedl několikrát za sebou. S trénováním byl konec – manžel odmítal běhat po lese s kůží divočáka, když jeho úsilí nakonec ovládl Abax a jeho pamatovák.

Naše vycházky v Praze dostaly zase smysl; během nich jsme pořád dokola probírali, jak to jen zařídit, aby Abax na nás nemusel doma čekat sám. Sice s ním nebyly vůbec žádné problémy, ale bylo jasné, že psí štěstí vypadá jinak, než mít svoje lidi pro sebe jen po večerech a o víkendech. A tak jsme jednou v údolí Kunratického potoka dospěli k zásadnímu rozhodnutí: půjdeme na volnou nohu a budeme mít malou smečku. Přestěhovali jsme se na vesnici a k Abaxovi jsme si pořídili dvě mladé fenky.

Abax s Kalinkou

První k nám přišla Kalinka. Kalinka byla odjakživa hyperaktivní a vždycky rychleji jednala než myslela; jako dvouměsíční štěně neuměla vylézt na křeslo ani na pohovku. Abax ji fascinoval, pořád chtěla nahoru za ním, své snaze věnovala celé dny, přičemž ten pacholek předstíral, že pro něj nějaká Kalinka vůbec neexistuje! Zanedlouho to malá zvládla a Abax přišel o svou převahu. Jak se zaradoval, když přicestovalo další štěňátko, fenka Hispánka! Ta nás ale překvapila všechny: Abax na pohovce, Hispánka přikráčela a ladným skokem z místa přistála vedle něj. Abaxovi spadla čelist a toho odpoledne začal s holkami kamarádit.

Kalinka s Hispánkou

Abaxovo jméno má v kolonce „otec“ v rodokmenu deset psů a devět fen, polovina se jich rozběhla do světa (Německo, Švýcarsko, Finsko, Polsko, Holandsko, Belgie, Litva). Do chovu se úspěšně zapojilo několik jeho potomků a jejich potomků. V roce 2009 vyšla v USA obsáhlá encyklopedie WORLD ATLAS OF DOG BREEDS (960 stran, 420 plemen psů), kam si autorky jako zástupce plemene švýcarský honič-bernský honič jako jediného na světě vybraly našeho Abaxe od Vrchlického potoka!

Abax, vítěz Lipska 2004

Abax byl pro nás pes osudový, takový přijde jedinkrát za život. Naučil nás, že nikdy netřeba házet flintu do žita, i z beznadějné situace se dá dostat na úplnou špici. Ve třech letech k nám Abax přišel a tři roky nato se v polské Poznani stal světovým vítězem; měl pěknou řádku titulů dalších, byl interšampionem, šampionem čtyř zemí, veteránšampionem... V pohybu se mu totiž nikdo nevyrovnal, jeho noblesu vidíme jen u některých z jeho potomků. Abax sám by býval klidně výstavy ze svého života vypustil, ale proč by to pro nás neudělal, vždyť ho to nic nestálo!

Psáno pro Zvířetník v červnu 2017.

Foto: Miroslav Menšík, Martina Trávníčková, Robert Halamíček. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!