Neviditelný pes

AUSTRÁLIE: Maxmilian.

2.8.2022

Už to je 15 let, co si náš tehdejší soused dovezl od farmáře z outbacku malé štěně australského kelpího. Bylo jako malý medvídek a přítulné ke každému, nu jako štěně. Když jsme se objevili u plotu, tak se přes něj málem propasíroval, jak se snažil o pohlazení a nebo podrbání či pamlsek, kterého si doma moc neužil.

Soused byl podivný pavouk a věřil v krutou výchovu, aby pes měl z pána strach. Žrát mu také moc nedával, pes musí mít pořád hlad, říkal, potom toho, co mu něco dá, lépe poslouchá. Pro kopanec si daleko také nechodil a i jinak štěně řezal, kde mohl. Přesto přese vše ze štěněte vyrostl pěkný, i když hubený pes, avšak s podivným chováním.

Po dvou letech se soused stěhoval do bytu a psa si vzít sebou nemohl a tak se rozhodl dát ho do útulku. Bylo nám jasné, že psa s jeho povahou by si z útulku asi nikdo nevzal a nakonec by skončil za duhovým mostem. Tak jsem sousedovi nabídl, že si psa vezmeme my, ale že musí mít veškeré injekce, vakcinace a být také desexed - kastrován. Nic z toho za svůj dvouletý život neměl. Až jsem se divil, soused oželel $ 400 za kompletní veterinární ošetření a psa nám předával sice hubeného a zmateného, ale s papíry o provedených zákrocích. To jsme ještě netušili, jaký dáreček Max bude.

Přejmenovali jsme ho z Maximuse na Maxmiliana, aby si lépe rozuměl s naším tehdejším Ferdinandem, a tak jsme měli doma hned dva Habsburky. Ferda byl jen o pohlavek menší než Max, ale také kelpie, i když křížený s něčím neznámým. Byl však ale o 7 let starší, a tak si velice rychle mezi sebou ujasnili, kdo je „top dog“, tedy kdo je tady pánem.

Maxmilian

Max se velice rychle zabydlel a po schodech našeho patrového domečku za chvilku běhal, jako by se nechumelilo. Žral za tři a pomalu se vyplňoval, jen to jeho chování bylo podivné. Když jsme po něm chtěli něco, co se mu nelíbilo, tak kousal a to někdy i pořádně. Na vodítku se dal zvládat nejlépe nakrátko. Prostě mentálně zmrzačený pes, kterého bylo jen velice obtížné a drahé převychovat. Vzalo to více než jeden rok, ale převýchova se zdařila a z Maxe se stal normální pes. Sice když se mu něco nelíbilo, tak zavrčel a zvedl pysky, ale nekousal. Později, a to až dosud, pouze tlumeně zavrčel. V jeho věku, bylo mu 15 let, třeba ani nevěděl, proč vrčí.

Náš domeček mně dnes připomíná domov důchodců. Sice se o nás nikdo jako v domově důchodců nestará, ale když přihlédneme k věku všech jeho obyvatel, tak to jinak nevidím. Páníčkům se věk motá kolem 80, kočičák Packa 20 let a Max se dožil 15. Takže jsme všichni „neperspektivní rakváči těsně před záhrabem“, jak jednou pravila jedna mladší slečna mému kamarádovi v lázních.

Kočičák, i když je vyřezaný, začal ke stáří v domečku všecko značkovat a tak byl vyhoštěn a bydlí venku. Pro žrádlo si ale dojde a také se o ně dovede patřičně hlasitě hlásit. Zatím z nás všech vypadá nejlépe a vůbec nepřipomíná kočičáka, který by měl blízko do kočičího nebe. O páníčcích taktně pomlčím, ti by byli raději, kdyby v domečku schody nebyly, kulhají i po rovině a páníček asi půjde v dohledné době na výměnu druhého kyčle. Pomocí brýlí však vidí dobře, i když panička moc ne. Ta musí teď brýle furt, na dálku i na blízko, i když prožila celý život bez brýlí. Páneček naopak, i jehlu si bez brýlí navlékne, ale na dálku nosí brýle od svých 14 let furt. I když oba slyšíme dosud docela dobře, máme od 75 let věku oba sluchadla – naslouchátka, která jsou od této věkové hranice u klokanů zdarma pro každého.

Max na zadní nohy skoro nemohl. Ze začátku několikrát zahučel po břichu se schodů, pak jsme mu oba pomáhali jak dolů, tak i nahoru. Já ho obvykle držel za krkem a Míla pod břichem pomocí popruhu a dvou karabin, co mně zde zbyly z mojí bývalé horolezecké výzbroje. Nahoru po schodech byl Max postrkován zezadu a po předních to zvládal.

Nejdříve jsme Maxovi dávali půl panadolu a také neurofen, po kterém se trochu zlepšil. Přesto jsme s ním byli několikrát u veterináře, s panadolem pokračujeme a dostal 4 injekce, vždy po týdnu, a navíc ještě ho krmíme turmerikovým extraktem Curcupet-K9. Veterinář mu také předepsal 300mg kapsle Gabapentinu 2x denně, ale po nich Maxovi zkolabovaly zadní nohy úplně, a tak jsme po poradě s vetem kapsle vysadili.

Ten gabapentin musí být pěkný svinstvo, já ho beru 75 mg 1x denně, je to proti bolesti, ale když si jeden přečte vedlejší účinky, tak se nepřestává divit, že tu ještě je. Tuším, že přípravek bojuje proti bolesti tak, že vedlejší účinky připraví uživateli takovou „zábavu“, že na veškeré bolesti zapomene.

Takže kvůli fyzické neschopnosti jsme museli skončit s ranními výšlapy do buše a byli jsme rádi, když jsme dostali Maxe ráno na zahradu se vyvenčit, a i to někdy zvládal s obtížemi. Tak jsme mu říkali, aby si našel místo na hrobeček. To jsme netušili, že to vezme tak rychle.

Toto povídání jsem začal datlovat před několika dny a mezi tím se situace vyřešila. Už včera večer Max nezvykle málo žral. Dnes ráno, ve čtvrtek, 14. 7. už nežral skoro vůbec, pak vyzvrátil to málo, co v žaludku měl, velice těžko dýchal, doslova lapal po dechu. Nezbylo než zavolat k veterináři a ten řekl Maxe hned přivézt. Ani jsme ho z auta nevyndávali, pravděpodobná diagnóza v jeho věku a stavu, nádor někde v těle, který asi praskl a krvácel dovnitř, a tak nezbylo než Maxovi dát poslední injekci. Vet se moc omlouval, jako by on za to mohl. Domů jsme si Maxmiliana vezli zabaleného v dece od veterináře a teď odpočívá v garáži a čeká na zítřejší funus. Hrobeček bude mít hned vedle Ferdinanda, to aby si Habsburci mohli povídat i po smrti.

Pár dnů po této smutné události došla poštou kondolence od veterináře. Pěkně ručně psaná, žádný počítačový výtvor, a pěkný malý dárek, semena květin na Maxův hrobeček. Jsou to australské růžové a bílé trvalky, Rhodanthe chlorocephala ssp, rosea – tedy zdejší kopretiny, i s návodem, kterak je úspěšně zasadit a vypěstovat. Také nechyběla reklama na psychologickou pomoc v době truchlení pozůstalých nad ztrátou rodinného miláčka.

Psáno 14-7-2022.

Foto: George Švehla. Další obrázky najdete zde: https://hillbilly.rajce.idnes.cz/Maxmilian/1549665347



zpět na článek