PSI: Komiksový úvod k dovolené dvou ohařů

Talinka: „Rumouši - balíme??“

Rumouš: „No asi jo, vypadá to tak, milá Tupofleková. I když...

I když je to nějak jinak než jindy. Páč tentokrát při tom balení pánčička tak jako spíš polehává. Jindá dycky poletuje a vykřikuje, ešivá se těšíme... a tetkon? Nic, vůbec nic. Divný takový. Psíbůhví, co z toho bude.“

T: „Hele jako naprosto nechápu. Je doma a místo toho, abychom vypadli ven, tak vona jen leží a navíc skorem nemluví. A to ani s náma. Kdyby nemluvila jen s páníkem, ale ani s náma?? Dyk jsme nic neprovedli.“

R: „Tak já určo ne, ovšem s tebou? S tebou to nejni nikdá jistý.“

T: „Co kecáš, furt jsem tetkon celá nejhodnější!!!!!“

R: „Upřímně? Jo? Nejhodnější vypadá rozhodně jinak. A nebudu sebestředně poukazovat na to, z koho by sis třeba mohla brát příklada.“

T: „Jo?? Ty? Tak ty seš prej nejhodnější, jo? Tak to mi vysvětli, proč teda na tebe pánčička tuhle tak syčela, když jsi nezvostal tam, kde ti řekla? Třebas? No?“

R: „Páč nemá ten hlas :P , heh. No ale, jsem prostě nechtěl tak daleko zvostat sám. A kdyby nemusela řešit tvoji lotrovinu, nemusel jsem bejt vodloženej.“

T: „Jakou lotrovinu? Nedělej z Komárka vemblouda! Šla jsem se podívat tůdletámdle... kousek.... A nemůžu za to, že tam byl ten malej raslík. A vůbec, kdyby na mě nepištěl.... nevšímala bych si ho. Byl prostě ftipnej, tak jsem se šla podívat.“

R: „Lhát se nemá, Tupohlave!!!“

T: „Ježišmárjá, ty seš tak... tak... no nic, no. Si nevzpomenu zrovna, jak se to řiká! A vůbec, tak co myslíš? Bude nějakej ten vejlet?“

R: „Podle stavu zásob bych to viděl na něco většího, než je vejlet. Vidim to na velkovejlet. Páč to máš připravenýho:

hromadu hadrůch a serepetiček na gauči, velkotašku, malej výletovej batoh, vody na pití, chodící boty a co hlavně - to je nejdůležitější - NÁŠ BATOH, balonky, a ty dva pytle se žrádlem, co chroupe. Když to sečteme, tak výsledek je, že si asi vyrazíme na velkovejlet.“

T: „Jooo, myslíš jako úplně velkovejlet??? Jako jsme byli na Velikonočky?“

R: „Jo, něco takhle velkýho by to mohlo bejt. Ešivá se nám vona ale teda zvetí. Prozatim mi moc zvetěná nějako nepřijde. „

T: „Musí se zvetit, musíííí! Dyk ležela i vo víkendu, to byla děsnonuda!“

R: „No musíme si počkat na konečnej verdikt, mumlala si něco, že v noci to teda moc rozjezdově neviděla. A pánik furt hučí něco o poposouvání.“

T: „Nesci nic poposouvat, tudle jsem poposunula stůl a páník mě plesknul přes kejtu, že se mám krotit“

R: „To má dost pravdu jako. Kdyby ses krotila, celýmu světu by se ulevilo!“

T: „Nevim, proč jako bych se měla krotit. Mám radost ze života!“

R: „To bychom my vostatní vobčas taky rádi měli. Bohužel nám nejni dopřáno!“

T: „Suchare cynickej, já tě zrasim!“

R: „Fajn, poď na to zlato, uvidíme, kdo s koho! Aspoň to rychlejš uteče.“

3 - 2 - 1 - Teďkon!

Ucho sem, ucho tam, celýho tě roztrhám

Tak ale! Klidni se trochu, laskavě, přeháníš to!

Tak vo medvěda

Ne! Jááá si radši budu dělat ... dělat ...

žííííí... žaaaaal...

... kyyyyy!...

Žížalky sou nuda ale!!

Přestaaaň!

Nebo tě zakousnu!

Taklenc!

Jooooo, to je voonoooo!

R: „Hhuh, dobrý to bylo co?“

T: „Jako vždycky, ne? A kolik je? Už padlo rozhodnutí?“

R: „ Ne. Až bude, tak bude! Jak to řikaj v tý reklamě. Tady sice nerozhoduje sládek nějakej, ale pánčičky zdravotní staf, ale venkoncem to vyjde nastejno!“

T: „Tjoooo, to nevydržiiiiiim!“

R: „Jo, milá zlatá, nic jinýho nám nezbejvá! Můžem leda vyhlížet.“

Rumouš a Taliprtka vyhlížej dovolenou

Hlášení z prvního dne dovolené

Tak jsme dojeli:

Neščastnej Rumíček u penzionu.

A že to teda byla štreka! 406 kilometrů. Do Beskyd. Na jejich druhou stranu, do Horní Lomné. Kdysi jsme do tohohle koutu země nakoukli, když jsme pobývali právě na opačný straně hor. A teď jsme se sem rozjeli pořádně. Pokud teda moje choroba dovolí.

Celý usezený jsme konečné dorazili na místo a šli se ubytovat. Prima pokojíčkek v rodinným penzionu s kynologickým názvem Buldoček. Líp to asi vymyslet nešlo.

Nanosili jsme haraburdí do pokoje a vytáhli ohařiska na krátkou procházku. Za silnicí teče říčka a za ní je louka. A tam jsme je vzali vypustit páru. Lítali tam jak urvanej vagón po nádraží. Pak přišel čas taky na naši odměnu.

Sedli jsme si na lavičku u říčky a dali si pivíčko. A pak večeři. A po večeři se šlo zas na chvíli ven. Na kraj lesa.

Moc hezká cesta lesem.

Krásnou lesní cestou se… stoupalo vzhůru, jak jinak. Dělalo nám radost nejen to, jak hezky Tali fungovala, ale taky to, že jsme sem tam viděli po svahu s břidlicovým kamením stékat pramínky vody. Předchozí dešťě asi daly lesu trochu napít.

Aby nám to nebylo líto, šli jsme se po návratu napít i my. Vypadalo to, že dovolená nejspíš začíná. Uvidíme ráno.

Tali opět bydlí pod postelí.

Pokračování příště.

Foto: Archiv Petra K.

Osobní stránky autorky: https://zrzavec.com.cz/