KOČKY: Vědecká práce o kočkách

Při svém bádání jsem vycházela z mně svěřené zvířeny v podobě dvou kočičand s jim přidělenými názvy Čita a Mia. Pozn. moc krásná jména.

Převzetí osazenstva bylo provedeno před měsícem a proběhlo v nádražním prostoru městečka Hranice, které neznalí věci, tvrdošíjně nazývají Hranice na Moravě, což je však pouze železniční stanice.

Oba živoučké objekty mého zájmu přivezl mladý velmi sympatický muž jménem Andy. Následně jsme se postupně všichni navzájem pozdravili, chvíli jsme prodebatovali vzájemné možnosti následných kontaktů, něco málo jsme prohlédli ve starobylém městě Hranice a už jsme každý odfrčeli za svým.

Andy, jako každý mladý muž v jeho věku, je jako svěží vítr, ovane, ofoukne a zmizí, takže všechno tak trošku proběhlo v běhu. Nasedla jsem do svého červeného dráčku (Suzuki Swift) a s oběma holkama jsme si to mířili k domovu.

Doma, po vyložení všech propriet nutných pro nové osazenstvo naší domácnosti jsem děvčata vypustila a čekala co bude. Nebudu napínat, nebylo vůbec nic. Čita a Mia zmizely, ba přímo vysublimovaly, rychlostí meteleskublesku, absolutně jsem netušila kde mohou být. Marně jsem pokřikovala a čičičovala, kočky nikde.

Zjištění: kočky jsou neviditelný a absolutně je nezajímá to co chce ten velký neohrabaný, hulákající, neforemný tvor, co dupe po jejich prostoru.

Pokus číslo dvě, spočíval ve výzkumu, na co kočky reagují. Kočky reagují na: potřepání sáčkem Wiskas s masíčkem, sypání granulek, a pak na všechno co se dostatečně hýbe.

Postupně tedy docházelo ke změně zažitých návyků, bytová cingrlátka všeho druhu musela pryč, zůstaly jenom kočičí hračenky a my dva s přednostou, ku potřebě obou kočičích slečinek.

Kočičí osůbka jménem Čita je úžasný mazel. Zatím co v naší v blahé paměti boxeři dámu Ajušku, jsem si nemohla omotat kolem krku, Čitu můžu a dokonce se nám to oběma líbí. Druhá slečinka Mia je trošku plachá, ovšem pokud ji včas dle její vlastní úvahy nenachystám masíčko, klidně mi zajede pod deku a zakousne se mi do stehýnka (jak ale říkám, ne moc:)).

Poznatek z toho vyplývající: zatím co pejsinka tiše čekala až dostane, před kočkou neunikneš. Dokonce, pokud si dovolíš v 5:00 hod. ráno zavřít dveře od vlastního spaní, jsou kočičí slečinky ochotny ty dveře rozbít .

Asi nenapíšu nic nového, že zatím co pes snáší naše vnucování se stoickým klidem, kočka se tulí jenom když sama chce. Já to samozřejmě vím, ne tak přednosta. Ze začátku chodil a pořád vyřvával Čito, Mio, ke mně atd., (včetně sedni, lehni, chi, chi), trvalo déle než si to nechal vymluvit. Dnes již přednosta moc pěkně leží a drží figuru podle toho, kde se slečinkám zachce na něm umístit. Čitě říká Čikito a Mia je jeho slabá stránka.

Po měsíčním soužití s kočičandama musím konstatovat, že se mi opět vrátila chuť k životu a obě ty osůbky už teď milujeme, zažíváme s nimi každodenní dobrodružství.

Zevrubným studiem obou slečinek jsem dospěla k názoru, že Čita je převtělená egyptská princezna a Mia je tou záhadnou lví sfingou z pyramid, takže tajemství sfingy jsem prosím odhalila já a můj kočičí tým. Z výše uvedeného vyplývá, že kočky mohou také bezesporu sloužit vědě a to vědě velmi vznešené, přímo egyptologii.

Abych rozpoznala další rozdíly mezi psem a kočkou a mohla se ve svém v volném čase věnovat dalšímu studiu těchto rozdílů, nezbývá mi nic jiného než pořídit slečinkám psího kamaráda. Budu na tom dále pracovat.

Pokud jde o vědecký výzkum, bude do budoucna nutno taktéž přezkoumat záhadu, jak to, že vždy, když je ti nejhůř, přijde někdo a náhodně, aniž byste to navzájem tušili, si pomůžete. A tak já díky Dede mám nové kočičí přátelé, Dede vyřešila těžký problém kam s miláčky všichni dokola z toho mají dobrý pocit.