KOČKY: Mikeš II.

Párkrát jsem zkusil navštívit jeho území, abych se trochu zviditelnil, ale byla z toho vždy pranice, při které jsem byl vypráskán. Mikeš byl starší, tím pádem i zkušenější a já brzy pochopil, že tudy cestička do jeho domova nevede. Na podzim ale Mikeš nečekaně umřel a já se urychleně přestěhoval z levé části na pravou. A začal trpělivě čekat.

Každé ráno ve stejnou dobu vyšla ONA ze dveří. Podívala se na mě a řekla: "Ahoj Mamutku." Pak mě pohladila, vyndala podivný přístroj z kabelky do kterého řekla: "Máš tu kocoura" a odešla pryč. Za chvíli se dveře znovu otevřely, vyšel ON a položil na zem misku plnou jídla. Taky mě pohladil a řekl: "Ahoj Garfielde." Ta jména mě trochu mátla, protože ostatní obyvatelé mi říkali Mikeši. Jsem mu totiž podobný, stejně mourovatý, jen srst mám huňatější a tělíčko kulatější.

Pak přišla zima a já byl na dveře nalepený stále častěji. Když vyšla ONA, tak jsem na ní dělal smutný oči. Poznal jsem, že to zabírá. Začala mě brát do náruče, hladit a zahřívat.A já vrněl a bylo mi nádherně.

Jednou se vraceli s Paschou z procházky a ONA nechala otevřené vchodové dveře a pozvala mě dál. Ale já se bál. Jen jsem malinko nakoukl dovnitř, rozhlédl se a honem zůstal raději venku. Ale teď byla trpělivá zase ONA a pozvání několikrát opakovala. Jenže já se pořád bál. Tak mě jednoho krásného dne popadla do náruče a odnesla si mě domů.

Prosinec 2007

Už jsem se nemohla dívat na to, jak tam Mamutek (tak mu říkám já) každý den trpělivě čeká. Po Mikešově smrti jsem se zařekla, že další zvířátko domů už néééé, ale člověk míní a centrální distribuce mění. Nejhorší pro mě bylo ho tam každé ráno vidět nalepeného na dveře.

Když jsem ho vzala do náruče, tak se hned uvelebil, žádné cukání, žádné škrábání, jen se na mě díval velkýma očima a tím mě dostal. Navíc jsem se dozvěděla, že nějaký výrostkové si s ním pohazovali jak s míčem. To u mě rozhodlo a nebylo co řešit. Dáme kocourkovi šanci.

Kocourek se ale viditelně bál vejít do domu. Párkrát jsem zkusila, jestli půjde sám, ale vždy zase vycouval ven. Tak jsem ho popadla do náruče a odnesla domů. Doma jsem otevřela dveře, postavila kocourka do předsíně a byli jsme zvědaví, jak dopadne seznamování s naší kočkou Julinkou. S Paschou už se znal z venčení, tam problém nebyl.

Sotva jsem postavila kocourka na zem, začal něco kecat a tím přivolal Julii. Běžela se rychle podívat, kdo to přišel na návštěvu. Přiběhla až k němu a začala ho opatrně očuchávat. Kocourek úplně ztuhnul a já se trochu bála, aby se do sebe nepustili. Po důkladném očichání ale Julinka najednou odskočila (to přece nenííí náš Mikeš), nahrbila se, dvakrát se zvětšila, chlupy jí stály v pozoru a začala syčet jako had.

Tak jsem vzala kocourka a odnesla ho do kuchyně. On vykulil ty svoje nádherný oči a zíral. Úplně na všechno. Na stůl, židle, kytky, okno, světlo, na nás. Dala jsem mu plnou misku, ale byl tak vyděšený, že se rychle nabaštil a chtěl z bytu ven. Při odchodu zase něco žvatlal a naše Julinka našlapovala opatrně za ním a byla stále připravena kdykoliv na toho vetřelce zaútočit.

Leden 2008

Kocourek nakonec dostal jméno Mikeš. Aby se nám to nepletlo. Jinak děláme velké pokroky ve sbližování s Julií. Syčení pomalu ustává a pronásledování taky. Mikeš už byl taky vykoupán, neodpustil si při tom sice hlasitě nadávat a absolvoval první návštěvu u veterináře. Když jsme ho pracně vytáhli z přepravky, tak veterinář řekl, že je jako malý rys. Stáří asi dva roky, váha 6 kg. Dostal injekci a musím podotknout, že se choval přímo vzorně. Opět žádné škrábání, žádné kousání, jako by si říkal, dělejte si se mnou co chcete, jen si mě nechte. Doma je zatím vzorný, přijde, nají se a spí. Na noc zůstává venku. Čeká ho ale kastrace, protože už se otrkal a chtěl by značkovat byt.

Únor 2008

Začátkem února jsem zaslechl něco o kastraci. Nevím, co to znamená, ale asi to bude něco, co se mi nebude vůbec líbit. ONA sice tvrdí, že je to pro moje dobro, ale ON má zřejmě na to jiný názor, protože to stále spolu probírají. Nakonec se ale spolu dohodli a termín kastrace byl domluven na 14. února! Prý to budu mít od nich jako dárek z lásky - tvrdila ONA. ON se jen divně tvářil.

14. února

Ráno jsem opět přišel, ON mě popadl do náruče a odnesl domů. Tam mě ale nečekala plná miska, jak jsem si v poslední době zvykl, ale přepravka. Tu už znám a NEMÁM jí vůbec rád. Sotva se do ní vejdu, nemůžu se v ní ani otočit a jízdu autem zrovna nemusím. Taky jsem to dával hlasitě najevo. Když mě vytahovali u veterináře z přepravky, tak už si mě pamatoval, protože řekl: "Ááá, Vy jste tady s tím tygrem." Nejdřív rys, teď zase tygr, měl by si to taky ujasnit, protože v očkovacím průkaze mám napsáno kočka evropská. Dostal jsem injekci a pak už si nepamatuji vůbec nic.

ONA:

Dnes už je to týden, co je Mikeš po kastraci a zatím nejsou žádné problémy. Trochu byly obavy, jak zvládneme noci, ale byly zbytečné. Prospí celou noc, vstává až se mnou. Byl ale zvyklý venku a protože ho teď nepouštíme, tak přes den kňourá u dveří. Taky jsem se dozvěděla, že kastrovaný kocourek musí mít speciální stravu. To jsem vůbec netušila. Trochu si dělám výčitky, jestli naše (spíš moje) rozhodnutí bylo opravdu to nejlepší pro Mikeše.

MIKEŠ:

Včera se ON a ONA bavili, že mi koupí postroj a budou mě brát s sebou ven. Ona si myslí, že bez dozoru ven nesmím, mohl by mi prý někdo ublížit. S tím nesouhlasím a dávám to u dveří hlasitě najevo. Ale spaní v posteli se mi moc líbí. Nehnu se celou noc. A taky jsem rád, že už nejsem sám, že mi ONA a ON dali domov.