Neviditelný pes

KOČKY: Jak přijela Neo domů

8.11.2006

Neonka 1Bůh mi odpusť, když jsme o něj přišli - mám pocit, že mi ani neřekli jak - oplakala jsem ho snad víc, než o pár let později babičku. Dělalo nám společnost, když jsme jezdily k babičce do Brna - bylo to klasické "obyčejné" koťátko, ale měla jsem ho moc ráda. Potom už asi byla babička moc stará, než aby se postarala.

Také moje dvě tety jsou stejného ražení. Ta jedna je normální kočičí blázen - a to nekecám, skutečně nefalšovanej blázen ;- ) . Druhá teta (sestra mámy), tak ty měli snad vždycky kočky, a to různých ras i barev, z těch posledních pamatuju jednoho siamáka, pak kouřovou dlouhosrstou, v současné době jim dělá společnost tříbarevná dáma. Oni bydlí v podkrovním bytě a některé kočky se tam chodily i procházet po střechách, jen ta poslední je prý takové trdlo, že se kvůli ní nemůžou moc otvírat okna, protože by prý určitě spadla.

Prostě mám to "dědičné", nicméně rodiče nám se sestrou nikdy nechtěli žádné zvířátko povolit (proč vlastně, když sami je v rodině mívali, to nevím) a pamatuju se, že když jsme jednou přece jen přivlekly domů černé kotě, ještě týž večer jsem ho musela jít vrátit spolužákovi, který mi ho daroval. Byla jsem moc smutná :- ( . No a pak šel život a já měla tak nějak dost problémů sama se sebou a na kočičku jsem si asi netroufala.... dnes vím, že to byla blbost.

Před třemi lety (jaro 2002) přišla za mnou dcera, že na vesnici, tam co bydlí její přítel, mají - zas jednou - malé koťátko a prý jestli ho nechci. Mám tak trochu pocit, že mě chtěla potěšit a dopřát mi společnost, byla jsem tenkrát dost sama a nemocná. No a jak jsem tak byla "oslabena chorobou", kývla jsem na to. Jen jsme musely počkat, až bude ten novorozeneček větší, abychom ho mohly převézt do Prahy.

Ale už jsme o něm nechtěly mluvit jako o TOM, tak jsme začaly vybírat jméno. Jak to dopadlo, o tom jste si mohli přečíst už v našem portrétu.

Neonka 2Ona je snad prý první koťátko téhle kočky, vždycky jí všechna pomřela, ani je nikdo neviděl, ale tuhle snesla z půdy dolů, nejspíš pochopila, že se o ni nepostará. Nevím, jestli porodila jen tohle jedno kotě nebo jen to jedno (poslední?) přinesla, ale stalo se. To víte, že se jí na vesnici žádné velké (tedy spíš vůbec žádné) péče nedostalo, taky ani nevím, jestli kočka máma vůbec kojila, nicméně kotě přežilo, i když bylo droboučké. Ještě když jsme s ní byli poprvé u veterináře, velikostí a váhou odpovídala kotěti tak nejmíň o měsíc mladšímu (no, už to dost dohnala...).

Bylo to takové malé chlupaté nic, kožíšek celý rozcuchaný, rozježený, jakoby střapatý. Tenkrát mi to ani nepřišlo, ale když ji dnes vidím na videu, které jsme (kromě fotek) taky natočili, musím se tomu smát, jak jí stojí každý chloupek jinam. Ani nevím, možná jsou taková všechna malá koťata, ale vypadá to hrozně legračně (včera jsem viděla 8týdenní koťátka v útulku a zdála se být učesaná...). Trochu je to vidět i na těch fotkách.

Taky měla nemocné očičko, dcera ještě když ji přivezla, tak ve své naivitě tvrdila (tak jí to tam na vesnici ale řekli), že: "To má takovou blanku jako malé koťátko, ta se jí ztratí." Tříměsíční kotě asi ale žádnou "blanku" nemá, což? Ve skutečnosti to byl neléčený zánět, pan doktor zkoušel lokálně antibiotika, ale sám říkal, že to už asi nepůjde. Později viděla Neonku i přímo zvířecí očařka a potvrdila nám, že je to zákal za rohovkou a operace by to prý stejně nemusela odstranit, tak jsme nenechali kočičku zbytečně trápit.

Neonka 3Nevím, zda (nebo jak) na to oko vidí - ona nám to jaksi nechce říct ;-) , ale jelikož doma honí mouchy a někdy je trefí přímo v letu a když běhá za hračkou, je rychlá jako blesk, tak buď částečně vidí, nebo to natolik vykompenzovala zdravým očičkem, že tím nijak netrpí. Jen mě někdy mrzí, že snad KAŽDÝ, kdo ji vidí, pronese okamžitě větu: "Jééééé, vona má něco s vokem?" Štve mě to. Jako by na ní nebylo nic jiného než toto nemocné očičko :- ( . Navíc to říkají před ní, což jí může docela vadit, no ne? Ale nám to teda nevadí rozhodně a nedali bychom ji za nic na světě!!!! :- )

Nadešel den D (nebo teda víkend V, zkrátka okamžik O) a Nyny čekalo velké stěhování. Na vesnici se pohybovala po venku, taky na "půdě" (ale to je v baráku na patře, ne úplně pod střechou, tak jak znám půdu já), občas byla k vidění s mámou kočkou na sluníčku, ale většinou prý byla někde zalezlá, byla a zůstala to totiž dost bázlivá kočička.

Takže měla určitá místa, kde ji bylo možno hledat a najít, naštěstí se o nich vědělo - např. u pejska v boudě, pochopitelně když byla prázdná (to se prý sundala střecha a tam se v rohu krčilo kotě) a především pod keřem, zřejmě jedním konkrétním, a tohle schvávání jí zůstalo dlouho, ne-li natrvalo. Dodnes říkáme, že Nyjonka je "pod keřem", rozuměj pod topením, pod stolem, pod židlí, pod televizí.... Ovšem myslím, že kočky obecně zalézají rády do úkrytu, nejlépe takového, odkud mohou ostatní pozorovat a samy se cítí schované a v bezpečí.

Nebyl tedy až takový problém mrňouse najít a odchytit. Strčili ho do vystlané lepenkové krabičky (od Tatranek nebo něco na ten způsob) a s tou nastoupili do auta - nebyla jsem na místě, tak jen referuju. Kotě začalo divoce mňoukat a drápat se ven, jakkoli maličké, projevilo neobyčejnou sílu a výdrž. Dcera řídila, její přítel držel na klíně krabici se řvoucí Neonkou, přes značnou váhovou převahu měl co dělat, aby ji udržel uvnitř. Já bych to dnes udělala jinak, vím že by po autě nelítala (maximálně by zalezla někam "pod keř"), stačilo nesnažit se ji držet zavřenou, to jsme ale tehdy nikdo nevěděl.

Neonka 4Po nějaké chvíli (asi tak po hodině :-D , jelo se totiž až z Moravy) už byl vyčerpaný a nejspíš i podrápaný a pak učinil úžasný objev - zakryl kočičce oči dlaní a unavené kotě, překvapené tímto manévrem a snad v domnění, že je noc, konečně usnulo. Tak ho tedy dovezli do Prahy a i s krabičkou přenesli do bytu. Mně poslali sms, že Nyny je doma a oni musí někam odjet cosi vyřizovat. Skoro mě ranila mrtvice - pendlovala jsem tenkrát mezi dvěma "doma" a zrovna jsem nasedala do autobusu asi 35 km od Prahy.

Nějak jsme to asi špatně dohodli a já si teď dost nadávala, že jsem se měla pokusit si to nějak zařídit tak, abych byla doma dřív. Nedalo se ale nic dělat. Cestu jsem ovšem strávila celou v obavách, co dělá koťátko, jestli se probudilo a je vyděšené z nového prostředí, v duchu jsem viděla hromádky a loužičky, no prostě zábava... Takže v Praze bleskem do metra a potom s vyplazeným jazykem následoval úprk domů. Udýchaná, napjatá, těšící se, plná obav, oči navrch hlavy.

Přilítla jsem na místo, maximálně tiše odemkla (to už jsem měla i nastražené ucho, jestli něco nezaslechnu) a vklouzla dovnitř. Ani jsem nevěděla, kam tu zatracenou krabici položili, ale hledat ve dvougarsonce zas tak velký problém není -aspoň jsem si to tenkrát myslela, později mě Nynušice nejednou přesvědčila, že to problém docela být může ;- ) . Odložila jsem věci a po špičkách se plížila do obýváku v očekávání prakticky čehokoli.

Na zemi ležela krabička a v ní spalo kotě.

Chlupaté klubíčko do dlaně, propletené tlapky, ocásek i čumáček, spokojeně oddychovalo a nevědělo o světě. Paráda! Sedla jsem si a dívala se na ně, nějak jsem nemohla pochopit, že je opravdu tady, že tu mám tohle živé nadělení, že to není žádná plyšová hračka. Jak už jsem napsala, nikdy předtím jsem zvířátko neměla a s dítětem, to bylo něco jiného.

Po chvíli se začala Neonka vrtět, otevřela kukadla a zírala na mě, na věci okolo. Ty její veliké oči na ní byly (a zůstaly) nejnápadnější. Vylezla z krabičky, soustředěně se protáhla a začala všechno kolem sebe pomalu a pečlivě zkoumat a očichávat. Byla velice opatrná, ale taky hodně zvědavá a vyloženě vyděšená se mi nezdála, ani moje přítomnost jí nijak výrazně nevadila. Ono ve srovnání s tím, že zmizel celý dosud známý svět, byl zřejmě nějaký dvojnožec nedůležitý.

A teď tedy přišla chvíle, na kterou jsem se připravovala. Samozřejmě jsme dopředu pořídili všechny potřebné propriety a známých, zkušených "kočkařů", jsem se ptala, kterak že naučiti koťátko chodit na záchůdek. Poučili mě, že: "Kočka vykoná potřebu tam, kde může hrabat, takže stačí, když jí to v tom písku ukážeš." Jala jsem se tedy ukazovat. Milou Neonečku jsem vprostřed prozkoumávání popadla, přenesla ji na záchod, tam ji posadila do písku a rukou před ní v tom písku zahrabala. Koukala na mě jako zjara, pak vylezla a šupajdila pryč.

Neonka 5Tak to tedy ne! Přece se jí musí po těch kdoví kolika hodinách chtít a když to něudělá tady, udělá to jinde. Takže znovu - Neonečku jsem popadla, posadila ji do písku, rukou před ní v tom písku zahrabala... Seděla tam jako hříbek v mechu, znovu se na mě zamyšleně podívala (no, sama jsem s v tu chvíli přišla tak trochu jako blázen), potom dolů na ten písek, znovu na mě a pak do toho zkusmo pacičkou šťouchla. A hele, ono se v tom dá hrabat :- ) . Oběma tlapkama vyhloubila důlek, nasměrovala se a se soustředěným výrazem (ten má v těchto chvílích pořád), očima mě hlídajíc, se vyčurala. Pak to zahrabala a odkráčela zpět na průzkum. Bylo vyhráno.

Od té chvíle záchůdek bezchybně používá, měla jen dvě "nehody". Jednu v noci, když někdo v úzké předsíni nezavřel dveře od skříně naproti záchodu, ty dvoje dveře se vzepřely proti sobě a vytvořily kočičce neprůchodnou bariéru. Beruška Nyny ani nezamňoukala (nebo tak tiše, že jsem ji neslyšela, ač mám lehké spaní) a nad ránem mě probudilo vlhko v posteli. Chudáček se asi, když už to nemohla vydržet, uchýlila tam, kde se cítila v bezpečí, a počurala mi celou peřinu.

Nebo se mýlím a byl to možná protest za to, co jsme jí "provedli". Pravdou ale je, že na suchém kousku v rohu mokré peřiny seděla zkroušená kočka, výraz tak zahanbený, jak jsem ji nikdy jindy neviděla. Vůbec jsem se na ni nezlobila, protože za to ani trochu nemohla, naopak jsem se jí za nás moc omluvila a ujišťovala jsem ji, že už si na to dáme všichni pozor a víckrát se to nestane. Zadumaně mě při tom proslovu pozorovala, trochu se možná ještě sama styděla, a tak nám to nakonec odpustila ;- ) .

Neo 6Za to druhé neštěstí taky nemohla, stalo se to v autě, většinou se před cestou pokusím, aby se aspoň vyčurala (párkrát se nám to dokonce povedlo systémem "první den" - posadila jsem ji, zahrabala rukou, Nyny tlapkou a bylo to, už to šlo). Tenkrát jsem to myslím neudělala a navíc jsme kdesi přes hodinu neplánovaně stáli, prostě už to nemohla vydržet :- ( . Měla jsem ji na klíně, když začala neklidně šmjdit a popolézat sem a tam, jenže mně to nedošlo, myslela jsem, že se jen bojí a chce se schovat. Ale stejně nevím, jak bych to vyřešila, ani noviny jsem tam tuším neměla. Pak zalezla hluboko do nohou pod přístrojovou desku "do rohu" a tam v koutě a ve tmě to udělala. Taky jsem se na ni vůbec nemohla zlobit...

Nějak se mi z toho ale začíná stávat spíš "čurací" než "příjezdové" povídání. Všichni ale víme, že u zvířátek, stejně jako u malých dětí, se pořád řeší "jak papá a kaká (potažmo čurá)".

Jinak už další zabydlování koťátka probíhalo dobře, nikdy s ní nebyl žádný problém a dává nám spoustu radosti :- ) .

Jo, a taky prý ji ROZMAZLUJU. Ale to vůbec není pravda! Noooo… možná trochu ano, ale když... ona je přece moje miminko!!! :- ) U nás v rodině se potom ustálilo toto okřídlené rčení: "Chtěl bych být naše kočka! Nic nemusí, jen spí a jí, běhá a zlobí, a přece ji mají všichni nejraději. "

Beda


zpět na článek