PSI: Oblékáme psa

7.11.2019

Zas pomalu nastává sychravý podzim a mnoho majitelů krátkosrstých psů asi aktuálně řeší otázky typu: „Nebude mému pejskovi zima? Nemám ho raději obléknout? A pokud ano, tak co bude nejlepší a kde to koupím?“ I u nás se kdysi musel řešit tento problém, ačkoli by mě nikdy nenapadlo, že budu muset oblékat knírače, kteří jsou známí jako otužilé a odolné plemeno.

Bohužel u našeho Edánka jsem už v jeho štěněcím věku zjistila, že je náchylný k prochladnutí zadních partií svého těla, což naše známá chovatelka trefně nazývá „rýmičkou ocasu“. Psovi zkrátka „zvadne ocas“, nemůže s ním pořádně vrtět, už vůbec ne vztyčit vzhůru a bolí ho v kříži. Obvykle stačí tři dny v klidu, teple a podpořit C vitaminem, ale mnohem lepší je právě prevence, což v chladných měsících znamená obleček.

Zavzpomínala jsem proto na své dětství a na našeho prvního knírače, s nímž jsem vyrostla. Byl celý život velmi otužilý, ale jeden rok zjara jsme Ferdu nechali ostříhat nějak moc brzy a ještě se pak přihlásily mrazíky. Tenkrát u nás nebyla možnost zajít do nějaké specializované prodejny a obleček prostě psovi koupit. Museli jsme si vystačit s tím, co bylo, a něco zkrátka vyrobit. Pamatuji si, že Ferda tenkrát „zdědil“ modrý svetr mé maminky a rovněž mou starou mikinu. Obojí pro něj mamka upravila, takže to jakžtakž šlo. Pes aspoň nic nenamítal, tudíž jsme usoudili, že je to OK :-)

Stejný postup jako tenkrát s Ferdou jsem proto zkusila aplikovat i na Edu. S dcerkou jsme probraly všechny její vyřazené svetříky a nakonec našly jeden, o němž jsem si myslela, že by mohl vyhovovat. Odpáraly jsme rukávy a šly to fousáči zkusit. Pro Edu to byla ovšem skvělá příležitost ke hře, a dostat ho do svetříku bylo tudíž jako zkusit oblékat chobotnici :-) Nakonec se ale podařilo. Ovšem svůj účel svetřík nesplnil. Neseděl dobře a Edovi se v něm špatně chodilo.

Řekla jsem si tedy, že obleček raději koupím. Edu jsem změřila, a když jsem pak náhodou v jedněch chovatelských potřebách objevila softshellovou pláštěnku, která se mi zdála být akorát (a navíc byla za příznivou cenu), koupila jsem ji. Doma následovalo opět oblékání chobotnice, ale zdálo se, že tentokrát by mohlo být vše OK. Jen ve mně po chvíli začal hlodat červíček pochybností ve vztahu k neposednému ocásku, který by pod pláštěnkou musel Eda mít prakticky pořád dolů, aby „model“ opravdu dobře přiléhal... Zkuste to ale vysvětlit fousatému namachrovanému vrtichvostovi, aby měl celý den ocásek dolů...

Dokud jsem byla s Edou na zahradě a všelijak ho bavila, obleček neřešil. „Tak sláva!“ pomyslela jsem si. Ovšem stačilo zajít do domu a za chvíli už na mě volal do okna bratr: „Hele, venku je nějakej divnej hadr, to je psí nebo co?“ Aha, takže zase neúspěch. Šla jsem se podívat ven, sebrala sundanou pláštěnku a musela v duchu Edu obdivovat, jak se z ní dokázal dostat, aniž by ji zničil (byla neokousaná, jen poněkud oslintaná).

Takže tudy cesta nevedla. Vypravila jsme se proto s Edou do jedné specializované prodejny s velkým výběrem psích oblečků různých tipů a velikostí. Přestože paní v krámku byla nesmírně ochotná a trpělivě mi pomáhala zkoušet jednotlivé modely té naší, stále rozdováděnější „chobotnici“, pořád se nedařilo najít to pravé. Až nakonec paní řekla, že s těmi knírači je to těžké, že mají specifickou figuru a oni že se specializují spíše na chrty a jiná hladkosrstá plemena. Pak ale přece jen přinesla ještě jednu vestu a povídá: „Tohle je dělané na pitbuly, a jestli tohle nebude, tak asi nepochodíme.“

Vesta pro pitbuly seděla Edíkovi báječně! „Sláva, konečně úspěch!“ radovala jsem se, ale jen do chvíle, než mi paní sdělila cenu oblečku. Oblékat psa je snad ve výsledku dražší, než šatit děcko :-) Vestu jsem nicméně nakonec koupila, ale rozhodla se, že bude-li třeba dalšího psího ošacení, že raději zapojím vlastní fantazii a ruce a obleček Edovi ušiju sama...

Již čtvrtý rok s příchodem podzimu pokaždé vytahuji psí oblečky. Nyní již máme nejen podzimní vestu, ale i zimní, také overal i s nohavicemi, a do té původní softshellové pláštěnky, kterou kdysi Eda tak „zručně“ sundal, nakonec nějak také dorostl a sedí mu.

Knírač Eda v zimním obleku

A víte co? Ani jeden z oblečků jsem neušila :-) Všechny jsou koupené, ale fousisku sedí, a má-li je na sobě, nesnaží se je svlékat. Nicméně co bytostně nesnáší, je oblékání samotné. To je pokaždé keců! Přemlouvám ho klidným hlasem: „No tak, Edo vstaň.“ A dodávám, že už musím do práce a on na zahrádku, tak ať nedělá fóry a jde se oblíct! A fousisko zakoulí očima, stočí se na pelechu do ještě menšího klubíčka a dělá, že tam není. Anebo vrazí hlavu mezi nohy a dělá, že má náhle hrozně moc práce s očistou svého „psovství“.

Dialog (nebo spíše můj monolog k psovi) vždy končí tím, že pes kapituluje, obléci se nechá, ale nepomůže mi ani trošičku, že by třeba dal pac, vstal apod. Ačkoli jinak tyhle povely dobře zná a za jiných okolností se může (třeba pro piškotek) přetrhnout, aby je splnil.

Vlastně přece jen jeden obleček jsem se sama vyrobit pokusila. Uháčkovala jsem fousisku jakýsi návlek na ocas s napojením na dečku, která kryla i bedra a upevněná byla pod břichem na suchý zip. Strávila jsem prací na tom několik večerů, a když jsem výsledný produkt Edovi poprvé oblékla, byla jsem na sebe pyšná. Eda kupodivu vůbec neprotestoval při oblékání, zdálo se, že mu „ocasníček“ vůbec nevadí. Nechala jsem ho tedy na zahradě a šla něco dělat do domu.

Dcerka šla po chvíli ven, že si bude s Edou hrát, ale za chvíli přiběhla, že Eda už „ocasníček“ nemá. Šla jsem se tedy podívat, kde to svlékl, ale nikde jsem nic nenašla. „No přece to nesežral?“ vyslovila nahlas moje dcera to, co mě samotnou napadlo. Nicméně „ocasníček“ prostě nalezen nebyl.

O několik dní později jsem pracovala na zahradě, „zazimovávala“ záhony a z hlíny najednou motyčkou vytáhla jakýsi hnusný „hadr“. No jasně! Byl to Edův „ocasníček“. Ten lump ho ze sebe strhal a pro jistotu ještě zahrabal. (Co kdybych ho našla a chtěla mu ho zase obléci?) Nebýt toho, že jsem potřebovala okopat záhonky, jeho chytrý plán by mu býval vyšel. Ostatně vlastně svého stejně dosáhl. To, co jsem vytáhla ze záhonu, už byl skutečně jen hnusný nepoužitelný hadr.

Mně tedy nyní opět nastává období, kdy musím pomalu začít vstávat do práce o půl hodiny dříve, abych měla dost času na diskusi s fousiskem kolem oblékání. No co, za ty čtyři roky už jsem si zvykla. Fousisko asi svůj názor na oblékání nikdy změní, ale jsem ráda, že se s ním už nemusím „prát“ jako s chobotnicí :-)

Knírač Eda v zimním obleku

Jednou během cesty z práce jsem přemýšlela, co mě zase čeká po návratu domů na zahradě, co zase ten náš malý fousatý raubíř provedl... A přitom se mi najednou, nevím proč, začala v hlavě honit úvodní písnička Ivana Mládka z kdysi oblíbeného pořadu „Receptář“ s Přemkem Podlahou... Sousedovic Toníček nemá žádný koníček... atd., nejspíš to znáte. Tak jsem se v duchu zasmála a pomyslela si, že to náš Edíček má pořádný koníček. No a tak vznikla na onu známou melodii tahle slova:

Já jsem knírač Edíček

mám veliký koníček…

Hryžu všechno na kvadrát,

nudu prostě nemám rád.

Svoje zoubky špičatý

zakousnu vám do paty.

Honit vše, co utíká,

zábava je veliká.

Jako další zábavu

pískoviště rozhrabu.

Můžete si na mě řvát,

tu kost tam musím zahrabat.