PSI: Slasti a strasti (jednoho) chovatele
To „jednoho“ je v nadpisu zcela záměrně. Každý chovatel má jiný systém a neznamená, že jeden je nutně lepší, než druhý. Pokud jde v první řadě o zdraví a pohodu psů, může být způsob odchovu různý. Píšu proto jen vlastní zkušenosti.
Odchov začíná výběrem „ženicha“, tedy krycího psa. To je pro mě hezká, ale náročná procedura. Na většině výstav se snažím okouknout psy a to nejen exteriér, ale i chování. Ideální je, pokud se potkáme i na zkouškách nebo se jinak známe blíže. Tím vybírám kritérium povahy. Pak začnu studovat zdravotní stav.
Člověk by nevěřil, jak málo informací se u některých plemeníků najde. Když jsou jen na Facebooku, je informace o vyšetření zahrabaná hluboko v historii (sice často doprovázená nadšenými emotikony, ale velmi obtížně dostupná). Někteří chovatelé si už nevedou ani stránky a tak je hledání práce na hodiny. Naštěstí dost psů má zahraniční předky a tam existují databáze, provázané tak, že kromě hledaného psa najdu i rodiče a další předky, sourozence, potomky.
Matka se štěňaty.
Totéž sleduji i u psů působících v Česku, ale je to dlouhodobá piplačka, včetně sbírání a následného ověřování „drbů“. S výběrem začínáme tak půl roku až rok dopředu. Měníme, rozhodujeme, prostě procedura horší než královská svatba. Navíc se snažím dostat do rodokmenu dlouhověké předky, což je vůbec martyrium. Většina chovů se chlubí šampiony, ne veterány. I přes veškerou práci je výběr psa risk.
Krytí je problém, jen pokud jsou oba partneři ještě nezkušení. Eda s Tiou byli první případ, na který jsem byla úplně sama. Tedy byly tam obě paničky, ale ty z toho a hlavně ze mě měly legraci. No ale krytí proběhlo úspěšně a postupně jsem získala zkušenosti.
Potom se zhruba 4 týdny nic neděje. Fena má normální režim, normální krmení. Ve 4 týdnech jdeme na ultrazvuk a jsme napjatí, zda tam budou. Jednou jsme byli zklamaní (jeli jsme krýt moc brzy) a jednou v šoku, když Derry čekala jedináčka. Protože je fena zařízená na průměrně 8-9 štěňat, je jedináček velké riziko.
Přibližně od 56. dne začne hlídání matky. Měřím teplotu (před porodem většinou poklesne, ale naše holky někdy klamou, mají pokles, vzestup a pak zase pokles) a čekám. Když začne být fena neklidná a hrabe (všude, v porodní bedně, v obýváku, venku pod keři), je jasné, že se porod blíží. Většinou si dá říci a začne rodit v bedně, ale Derča nám první štěně porodila v noci vedle postele (naštěstí na svém pelechu, ne v posteli).
Idyla.
Chovatel se musí připravit na cca 2 i 3 bezesné noci (jednu jako plnou noční službu), protože většina porodů u nás proběhla v noci (nebo aspoň částečně v noci). Když jde vše dobře a fena je dobrá matka, sama si štěně vyprostí z plodových obalů a ošetří. Když jdou rychleji po sobě, musí pomoci člověk, protože fena nestíhá. Chovatel se musí připravit, že se hrabe v krvi, plodových obalech a vodě. Někdy fena na začátku zvrací, takže přibyde další položka úklidu. Do toho se pod fenou snažíte měnit hadry promočené plodovou vodou a krví (fena samozřejmě nespolupracuje).
Musí se zvážit a označit štěňata (naše štěňata se od sebe nepoznají, proto jim kolem krku uvazuji barevné bavlnky, později dostanou oboječky). Já mám na každé štěně založenou kartu, kam zapisuji veškeré zdravotní údaje a váhu štěněte, abych věděla, jak přibývají a zda se některému nedaří hůř.
Ani od normálního porodu nelze odejít dál než na záchod nebo pro nové suché hadry. Když se jde fena vyvenčit během porodu, běhám s baterkou za ní (většina porodů byla v lednu nebo v únoru). Jen Ája porodila venku do sněhu štěně a pak si ho aportovala domů. Jiné feny by ho tam nechaly. Kdykoliv se může něco zvrtnout. Proto máme vždy domluveného veterináře na telefonu.
Horší je, když porod nepostupuje správně. Po odtoku první plodové vody by se mělo štěně narodit do 2, nejpozději 3 hodin. Totéž od prvních viditelných stahů, jinak je nutné zburcovat veterináře a zkontrolovat fenu. Někdy si fena dá dlouhou pauzu a porodí třeba po 5 nebo více hodinách. Pokud je jinak vše v pořádku, nemusí to být problém. Někdy se stane, že se musí řešit porod císařským řezem.
Derry se štěňaty a infuzí
Kupodivu, fena se zdravotně oklepe velmi rychle, ale někdy se jí musí po narkóze opatrně vysvětlit, že to jsou opravdu její štěňata. Naše feny je přijaly prakticky hned, máme štěstí na dobré matky.
Takže máme porod za sebou, štěňata jsou zdravá a mají se k světu (nemusí to tak být, ale to nechci rozebírat). A máme teď podle počtu štěňat tak 2-3 týdny klid. Tedy relativní klid, kdy přestýláte několikrát denně porodní bednu, udržujete fenu i štěňata v teple (feně se to nelíbí, štěňatům ano), vážíte a hlavně krmíte matku.
Matka se štěňaty (vzadu je vidět vyhřívací podložka). Flat coated retrívr
V březosti sežere tak o polovinu víc, jakmile začne kojit, žere jak kyselina a dávka se téměř ztrojnásobí. Přitom fena je i tak hubená. Aspoň naše feny, které měly hodně mléka a byly pečlivé matky. Zato máte možnost koukat na dojemný obrázek spokojené matky a sajících štěňat a máte možnost si v dlaních pochovat heboučké zahřáté štěně, vonící mlékem.
Chvíle na mazlení.
Mezi 2-3 týdnem začne přikrmování. Závisí to na počtu štěňat. Jedináček se na přikrmování netvářil nadšeně ještě ve 4 týdnech a v 5 týdnech vzala malá Fleur za vděk kaší s masem. Naopak deset štěňat musí dostat přídavek dřív. S deseti začínám kolem 2,5 týdnů speciálním mlékem pro štěňata z kojenecké lahve.
Pro první vrh jsem koupila speciální lahvičku. Je vhodná snad pro čivavy, naši ji málem spolkli. Tak jsem koupila klasickou 150 ml kojeneckou lahev a bylo to akorát. Někteří jedinci pochopí velmi rychle, jiní odmítají tu gumovou věc vzít. Je to souboj. První 2 dny naštěstí jen 1x denně, pak až 3x, protože matka pořád kojí a tohle je jen malý přídavek, abychom jí ulevili. Ve 3 týdnech, když se už štěňata dobře udrží na nohou, začne přikrmování z misky.
Učíme se jíst z misky.
Učení jde u některých ztuha. Namočit prst do mléka, dát k tlamičce, dovést štěně za prstem k mléku. Pak se buď pokusí v mléce utopit, nebo se odvrátí, nebo začne cucat okraj misky, případně se ji pokusí převrátit. Takže znovu. Někteří se do mléka vrhnou po hlavě hned.
Jedlík.
Dříve či později pochopí všichni, hlad je hlad. Časem stačí jen položit misku na zem a oni si už i najdou cestu. Některé pomalejší tam musí člověk přistrkovat, některé náruživce lovit z misky, protože nejlepší je si lehnout do misky a cpát se.
Krmení - někteří si k tomu i lehli.
Z krásných heboučkých štěňátek se stávají olepení ježouři, zřejmě vyznávající punk. Máma je sice olíže, ale ta hebkost se na nějakou dobu jaksi vytratí.
Štěňata ulepená po jídle.
V téhle době si začínají hrát a pohybovat se i mimo bednu. Je to daleko lepší než televize, bohužel nejde ztlumit zvuk. Jsou kouzelní. Tomu, aby je člověk celý den pozoroval a kochal se, brání zásadní věc. Dělají loužičky a hromádky a všichni, i dospělí, chtějí žrát. Kromě toho se jídla dožaduje i vlastní lidská rodina. Takže chvilky u štěňat člověk krade, jak může.
"Pořádek" v kuchyni.
Člověk se pro štěňata stává zdrojem potravy, a když se mrně ztratí na druhém konci kuchyně, tak i bezpečí. Začíná se rodit vztah štěněte k člověku. Ve vzácných chvílích, když si k nim sednu do bedny (vzácných proto, že je to jen těsně po převlečení, kdy není ještě počuraná a pokakaná) a oni se ke mně začnou tulit a usnou mi opření o nohu nebo na klíně, mám pocit, že ta práce stojí za to.
Kuchyňská úprava štěněte.
Postupně rostou a jsou čím dál zábavnější. Práce moc neubývá, jen na krmení stačí dát na zem mísu. Ale praní, vytírání, sbírání hromádek, vážení (už méně často) a další práce zůstávají. Mezitím se musí odčervit (používáme suspenzi a strašně jim nechutná, takže jsme odčervení všichni), stříhat drápky (16 drápků x 10 štěňat) a další úkony.
Chvíle na mazlení.
Ale odměnou je, že začínají komunikovat. Už kolem 5-6 týdne na zavolání „děti, bašta!“ se sbíhají, už dříve reagují na přítomnost a hlazení, okusují člověku ruku, občas usnou na klíně.
Lov tkaničky.
Samozřejmě vše tahají, perou se, vrčí, štěkají, zlepšuje se jim koordinace pohybu a je krásné to ve volných chvílích pozorovat (i když se to nezdá, volno si člověk vždy udělá). Máme je volně v kuchyni, takže když jsou aktivní, je problém, kam šlápnout. Dospělé holky se schovávají za dřevěnou přepážkou v obýváku, aby na ně malí loupežníci nemohli.
Po čtvrtém týdnu se začnou učit chodit ven.
Hry venku.
Máme asi 11 schodů, takže dost dlouho venčení znamená vzít postupně 10 štěňat (už jsme se naučili je nosit po dvojicích), vynést na zahradu a v počasí, jako je teď, je za 10-15 minut odnést zpět. Když je sluníčko a teplo, mohou venku řádit, učí se, že terén není jen rovný (ostatně matka jim vyhrabala díry, aby se mohli učit hrát válečné hry). Skye s Derry je pečlivě hlídají, i Ginny hlídá, ale bezpečně daleko, aby ji neotravovali.
Výchova.
Za týden, dva se už rozbíhají po zahradě a báječně se baví. Člověk také. Venku se nemusí uklízet loužičky, hromádky se seberou s produkty dospělců, a když je k tomu krásně a schne prádlo, člověk si sedne na lavičku a užívá idylku. Navíc už štěňata, když se unaví, se jdou mazlit, opřít člověku o nohy, vzít na klín. A v noci lépe spí.
Brzy se učí žebrat.
Mezi 6-8 týdnem jsou nejkrásnější. Začínají komunikovat, už nejsou tak ulepení a jsou velice roztomilí. Jsou už trochu destrukční jednotka (takový převržený kbelík s vodou na vytírání byl skutečně zážitek), zametání a vytírání je adrenalinová zábava, nechat cokoliv ve výšce tak do 80 cm nad zemí (výška kuchyňského stolu) je riziko, že to bude strženo, okousáno, protaženo pár loužičkami a podobně. Boty se ukrývají do uzavřeného botníku, stará Ginny trpí, protože je buď zavřená v obýváku (a nemá přehled), nebo je štvanec.
Zahradníci.
Staré holky si časem štěňata usměrní, pár štípanců malé naučí, že nemohou vše. Postupně se socializují, mají možnost vidět „strejdy“ a s respektem (oboustranným) si s nimi pohrát. Máma před nimi začíná prchat a pomalu odstavuje, staré babči vychovávají (Ginny radši odejde a štěňata ji relativně brzy respektují). Chovatel si užívá každou chvilku, kdy si je ještě může pomazlit a ví, že nadchází doba odchodu.
Kojení větších štěňat.
Vzhledem k tomu, že už je to dost destrukční jednotka, chovatel se těší, že bude vstávat později, než v příznivém případě v půl šesté (v méně příznivém klidně ve 4) a konečně nebude muset 2x denně vytírat celou kuchyň (dílčí úklid loužiček nepočítám), nás myšlenka, že bychom si je nechali, rychle opouští. V 8 týdnech jsou podle našich nejlepších schopností socializovaní na lidi i psy, odčervení, očkovaní a čipovaní a zbytek už je na majitelích.
Pomocníček.
Velká radost je, když se majitelé ozvou a jsou spokojení, když se i po letech zastaví ukázat „naše štěně“ ve zcela dospělé velikosti. Nejlepší je, když jsou majitelé poblíž a chodí k nám na výcvik a člověk vidí, co vlastně odchoval, jak se pes rozvíjí. Někdo se předvede i na výstavě a z každého úspěchu máme radost. I když je to „jen“ to, že pes s naší pomocí překonal strach z traktoru nebo přestal honit slepice.
Lov mopu.
Nebo když pošlou fotku, jak pes velikosti menšího telete má hlavu položenou vedle malé holčičky, kterou uspává. Když z našeho vrhu A se čtyři dožívají 13 let a jeden uhynul ve 12,5 (o posledních dvou nemám zprávy). Když se lidé vracejí, že by zase chtěli štěně od nás (těch je naštěstí jen málo, většina odchovů ještě žije). Máme několik psích přátel, se kterými jsme se díky štěňatům seznámili a většinou jsou to lidé velmi přínosní a zajímaví (tedy ti, co s námi vydrží). Ten dobrý pocit za tu práci stojí.
Foto: archiv Eva Ž. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!