První přírůstky dcera dílem rozdala, dílem nanosila do Zverexu. Pravda, bylo to pokaždé se slzami a láteřením na bezcitnou matku, ale bylo. Kdo prožil byť jen pár minut v blízkosti klece s patnácti myškami, chápe můj kategorický přístup.
Jenže pak nastala okolnost, jejíž následek byl téměř katastrofální. Myška povila dvanáct myšat a dcera onemocněla. Z čehož plyne, že myšata utěšeně narůstala, žrala a smrděla, jelikož nebyla v domě osoba, která by je popadla a nějak zásadně pojednala.
Doléčování dcery probíhalo na chalupě. Nebudu laskavého čtenáře unavovat líčením, jak se v autě přepravuje klec se smečkou smrdících myší. Šťastně jsme dojeli a myši byly eskortovány na schody na půdě, aby si tam nerušeně smrděly.
Zásadní problém však byl, že ani v širokém okolí nebyl nikdo, kdo by si vzal alespoň pár myšat na vychování. Jímala mne závrať při představě, jak se nám utěšeně množí potomci našich myšek, potomci potomků našich myšek etc.
Jako deus ex machina se na scénu snesli naši kočičáci. Přišli nás vítat, jako vždy s kvantem řečí na téma - kde se, sakra, couráte a co bude s tím žrádlem, pusťte nás do lednice, ukažte nám tašky, vysaďte nás na stůl, pusťte nás na kanape, ať do nás Rex nežďuchá, Vojta má novou kočičí kost. Jedním dechem nám vyjevili, že je zcela nezbytné, abychom jim půjčili ty mrňavé tvorečky, kteří se hašteří v kleci na schodech.
Tiše jsem zajásala, ale dcera byla neoblomná - žádné myši se kocourům dávat nebudou, mají dost těch šedivých a mimo to mi zblajzli ten zbytek šunky, který jsem nechala na stole.
Chvilku s nimi na to téma vedla dost dramatickou debatu, aby v zápětí postavila klec tak, aby na ni kocouři nedosáhli. Jenže ...
Ranní krmení ukázalo (ještě štěstí, že byla řada na mně), že není místa na planetě, kam by se kocour nedostal, když po tom touží. Klec ležela na schodech, po myších ani vidu, ani slechu.
Zato na dvorku se povalovaly bílé myší mrtvolky. Snažila jsem se, seč jsem mohla, aby byly z dohledu dcery. Jen jsem za chalupu do zarostlé louky vynesla poslední myšku, přiběhl se vztyčeným ocáskem kocourek, v oku jiskru a v tlamičce další bílou myšku. Dcera jančila, kocouři nevěřícně kroutili hlavičkami a hlava rodiny se za hlavu chytala.
Dnes jsem stavu se při pohledu na myšku usmívat - nájezd kocourků přežila jen naše plodná matka, kterou přiklopilo dno klece. Její laškovné chování na mne dělá dojem, že i ona se v duchu usmívá.