Neviditelný pes

105 PLUS: Co by tomu řekli...

6.5.2021

Moje generace často vyrůstala ve vzorcích daných obavou „co by tomu řekli lidi“. Míněni byli nejen sousedé a lidé z okolí, kteří nás beztoho dobře znali a o našich slabinách i hříšcích určitě dobře věděli, ale nabádavé pohledy dospělých naznačovaly, že ten zdvižený prst se týká nejen lidí v našem státě, ale dokonce i všech lidí na světě. Obava, co by tomu kdo řekl, nad námi v našem dětství zkrátka stále visela, aniž by musela být vyřčena. Stejně jako nebývala vyřčena otázka „co by tomu řekli oni“. Tedy komunisté, mocipáni, veškerá vrchnost, zahrnující nezřídka i domovní či uliční důvěrníky a důvěrnice. Tohle všechno bylo něco, proti čemu se dalo rebelovat, když člověk začal rozum brát, a pak se o něm říkalo, že má těžkou pubertu.

Ale ať už byla rebelie mladistvých jakkoli divoká, ve chvíli, kdy skončila, bylo zřejmé, že všechny ty obavy a ohledy se každému dávno dostaly pod kůži. Ne třeba ve všem a v takové míře, jako tomu bylo u našich rodičů a prarodičů, přesto ale často jednáme podle dávných vzorců, aniž bychom si to uvědomovali. Aniž bychom si připustili, že vůbec nějaké máme. A už vůbec nevíme o tom, že náš život ovlivňují schémata, která do nás vědomě i nevědomě ukládal okolní svět a hlavně naši nejbližší už od našeho prvního nadechnutí.

Jsou to někdy zdánlivé drobnosti, které někdo vypustil z úst, aniž by tím myslel něco zlého. Někdo nám řekl dupeš jako slon, když jsme tančili, nebo že zpíváme falešně, že budeme mít kloubnaté ruce po dědovi a vlasy jako cezené nudle po tetičce. Někdo nám řekl, že jsme hloupí a nešikovní, když nám něco hned nešlo. Dávali nám za příklad sourozence nebo spolužáky, hlavně tu Blaženku od sousedů, která je tak čistotná, klidná a holčičí. Řekli nám, že z nás nikdy nic nebude, že jsme zlí, že máme povahu stejnou, jako vyhlášená černá ovce rodiny. Řekli nám, že nesmíme dělat to, co nás baví, ale že musíme dělat to či ono, protože to je rozumné, a hlavně že nemáme vyčnívat.

A tak z nás často vyrostli dospělí, kteří nezpívají, netančí a nedokážou se pořádně zasmát, protože vědí, že nic z toho neumějí, a když se o to pokoušejí, vypadají při tom hrozně. Dospělí, kteří dělají ve svém životě to, o čem si myslí, že je to správné a že to tak má být.

Ale nemáme při tom v duši klid a radost. Špatně spíme, a i když máme kariérní či společenské úspěchy, nejsme spokojeni. Stále nás něco někam žene a přitom v sobě cítíme prázdno, které se pokoušíme zaplnit novými věcmi, událostmi či lidmi. Někdy se nám rozpadají vztahy, protože se domníváme, že příčinou našeho neuspokojivého života je náš partner. Aniž bychom si uvědomili, že partnerská krize je důsledkem naší vnitřní nespokojenosti, která je zase důsledkem toho, že žijeme život, jaký vlastně žít nechceme. Někdy zkoušíme změnit zaměstnání, přátele, prostředí, ale protože je měníme za téměř totožné, nezmění se vlastně vůbec nic a my jsme stále nespokojení, nešťastní, v depresi.

Znám spoustu lidí, kteří se takto točí v bludném kruhu celý svůj život a nejsou schopni ho ani přijmout, ani ho změnit. Znám spoustu lidí, kteří se vytrvale pokoušejí srovnat se svým způsobem života. Racionalizují si důvody, proč to či ono nejde a proč naopak něco jiného být musí, protože si nedovedou představit, že by to změnit šlo a že to je vlastně jednoduché. Sama jsem si to prožila a při pohledu zpátky mohu jen litovat, že jsem na některé věci nepřišla mnohem dřív.

Současně chápu, že to dřív nešlo, protože bylo potřeba se mnohým prokousat a mnohé vyléčit. Rozbořit a opustit schémata, ve kterých jsem byla uvězněna, aniž bych o tom věděla. Je zajímavé, že jak se od nich postupně oprošťuji, mnohé události v mém životě i některé mé počiny se stávají průzračnější. Uvědomuji si a vidím křižovatky, na kterých jsem napřela energii nesprávným směrem. Tolik příležitostí, které jsem nenávratně přehlédla a opominula!

Je ale zbytečné toho litovat a naříkat nad zmarněným časem. Šla jsem prostě jinou cestou, viděla a zažila jiné věci, na kterých jsem vyrostla. Možná proto dnes už vím, že zdaleka není nejdůležitější ohlížet se na to, co by tomu řekli lidi, nebo co by tomu řekli naši nejbližší, babička, máma, či jiná naše dětská autorita, která nám dodnes dělá vnitřního hlídače, ať chceme, nebo ne, ale úplně nejdůležitější je zeptat se vždycky, co bych tomu řekla já sama.

Není vždycky snadné dostat přímou a pravdivou odpověď, ale určitě je nutné pokoušet se o ni. Znovu a znovu. Stojí to za to.

Květen 2021

Květen 2021

Foto: Vave

Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/

Vave Neviditelný pes


zpět na článek