ČLOVĚČINY: Potlach

Tato báječná tradice vznikla  1969 tady u nás ých horách a od té doby se kamarádi a kamarádky é Klokánie o Velikonocích sjíždějí na předem dohodnuté místo, aby se setkali, poklábosili, u ohně si zazpívali, hrdla řádně zavlažili, na dobrůtkách si pochutnali a na Velikonoční pondělí i ženské pomlázkami prohnali.

Protože nejsilnější trampské komunity žijí ětších australských městech Sydney a Melbourne či  okolí, tak se po pár letech začala vybírat místa zhruba na půl štrece mezi těmito městy. Pro ty co přijížděli a přijíždí ých míst to už tak výhodné není, ale kamarádi jsou obětaví a dojedou, i když to je přes 1 000 km daleko.

Jak pravidelné čtenářky a čtenáři ví, tak jsem se už týden před Velikonocemi vydal na vandr po krajích Klokánie, protože mě už zase nesnesitelně svrběly moje toulavý nohy. Po pár pěkných dnech strávených převážně ve Sněžných horách jsem se na Velký Pátek vydal do hor, tentokrát pro změnu Hnědých, kde na kamarádově farmě se potlach poslední čtyři léta pořádá.

Takže  Sněžných, kde jsem se potloukal posledních pár dnů, jsem se vydal do městečka Cooma, ( http://en.wikipedia.org/wiki/Cooma ) kde jsem doplnil palivo a nějaké jídlo, hlavně chleba, a vydal se dál po silnici co vede ýchodnímu pobřeží do městečka Bega. Tato vede přes Hnědé hory.

Projíždím historickým horským městečkem Nimmitabel, (http://en.wikipedia.org/wiki/Nimmitabel ) které vzniklo kolem roku 1830. Vzdoušek je tu opět čerstvý, horský, jsme 1075 metrů nad mořem. Jméno znamená  místních domorodců „místo kde mnoho vodních toků vzniká a dělí se.“ Pár kilometrů za tímto městečkem odbočuji doprava na lesní cestu, projíždím branou na farmu. Pak velice pomalu bušem po zřídka používané a místy dost zarostlé cestě asi 5 km  River. Teda řeka to není ani omylem, dokonce nyní ani potůček ne. Voda korytem po velkých a dlouhotrvajících suchách neteče. Teče však pod povrchem, a když se do písku ém korytě vyhloubí jáma, tak se po chvíli zaplní docela čistou vodou.

Na místě je už ši tak porůznu, vpravo a vlevo od cesty zakempováno dosti kamarádů. Činím podobně a vydávám se na obchůzku pozdravit se ády, co jsme se už nějaký ten pátek neviděli. U ohýnků ůzných kempech se ozývá zpěv a kytary, kamarádi se častují jak dobrotami přes jídlo tak i ohnivou vodu, mnohde doma pálenou. Populární povel „Ke korytu“!!! se občas nese údolím. Počasí přeje a tak se klábosí, zpívá a hraje až do pozdní noci, spát se jde až hrubo po půlnoci. Někteří ve stavu kdy se nedoporučuje řídit dopravní prostředek.

Po krátké vzpomínce na kamarády co už sedí u toho věčného ohně a drží nám tam místo, se za praskání hořící hranice rozezněly krásné písně našeho mládí do vlahé noci pod Jižním Křížem. Protože jsme dozráli jak věkem tak i hormonálně, tak se jaksi vytratila touha soutěžit a nepořádaly se obvyklé soutěže o nejlepší písničku.

Zato ti co měli co předvést, předváděli  a citem o to větším. Zpěvák střídal zpěváka, písnička jedna hezčí než druhá, krásné nostalgické a poetické jak jen trampské písničky být umějí. Dokonce kamarád zahrál velice pěknou, co složil jiný, který je těžce nemocný, a na potlach dojet nemohl. Těm co se tohoto extempore zúčastnili, byly uděleny velice pěkně vyvedené upomínkové placky vytvořené šikovným kamarádem.

Pak nás zahnala do kempu pod plachty přeháňka a tak jsme zůstali u ohňů pod plachtami. Někteří se vrátili na nedaleké potlachoviště a vydrželi tam klábosit a pozpěvovat u ohně až do svítání.

Nedělní ráno bylo za úsvitu ohlášeno řevem asi dvou tuctů bílých papoušků kakadu se žlutou chocholkou. Ti by dovedli vzbudit i mrtvého. Kamarádi ých kempech se probouzeli a opět se bušem rozléhá populární povel „ke korytu“!!! Ráno je záhodno si vydesinfikovat zažívací trakt něčím, co se na Moravě pije ráno a pravidelně „na červa“. Obvykle to jsou zkapalněné slívy, tedy švestky, a nebo také kde co. Od hroznů, přes hrušky, jablka, třešně, meruňky a jiné plody, které vhodně kvasí. Ostatně výroba těchto tekutin je bohulibou zábavou četných zdejších kamarádů. Nechyběla ani pravá Jelínkova slivovica, Tuzemák, Fernet a jiné importované tekutiny.

Dopoledne proběhlo za soutěží  nožem a sekerkou. No, soutěž to sice byla a byli i vítězové, ale té srandy co se u toho zažije! To je daleko důležitější a příjemnější než nějaká výhra. Pro děti, většinou vnoučata, byly také pořádány soutěže a udělovány ceny. Odpoledne jsme seděli kolem ohýnku kamarádů ze Zlatého Pobřeží (Gold Coast), kde zněly nádherné písničky. Přišel tam mezi nás i nejstarší účastník potlachu. Zazpíval a zahrál nám na kytaru a šímu hodil do placu pár trampských fórů. Když ho jeden potká, tak by řek, že jde o zachovalého sedmdesátníka.

Jenže jemu je 95 a pamatuje Boba Hurykána a jiné legendy českého trampingu. Čte a střílí bez brýlí a slyší, co se vypráví i u sousedního ohně. Už jsme se domlouvali, jak za 5 let budeme slavit jeho stovku. Narodil se na počátku první světové války, , kdy  byl spolu se svou chotí Sofií, bejvalou Chotkovou, odstřelen následník trůnu Ferdinand, zfanatizovaným a oblbeným studentem Gavrilo Principem.

Některé ženské se věnovaly přípravě pomlázky na následující den a  kamarádů  byl navařen kotel vynikající dršťkové polévky a vyráběly se bramboráky na výrobní lince íce jak deseti litrů nastrouhaných brambor pro všechny. Bramborové směsi bylo víc jak na velký nerezový kýbl. Také tu měli zátiší čními vajíčky a beránky. Prostě velikonoční poezie jako noha. A ty bramboráky byly!!!

Později odpoledne jsme se zase slezli u ohýnku, kde to libě znělo písničkama a vydrželi jsme tak opět přes půlnoc.

Pondělí ráno bylo ve znamení honu na ženskou část posádky. Hlavně ovšem těmi nejmladšími, tedy převážně vnoučaty. Ženský měly výslužku nachystanou a tak zanedlouho koledníci ázkama neměli vajíčka a jiné dobroty kam dávat. Chlapi, ti dříve narození, to brali opatrně a . Holky se neupejpaly, ochotně si nechaly vyprášit kožichy a tyto koledníky počastovaly ohnivou vodou.

Pro mnohé také nastal čas balení a odjezdu do reality všedních dnů a práce. Loučení a „ahóóój za rok“!!! Ti kteří nespěchali do práce zůstávají do úterka, aby měli další pěkný večer a noc u ohýnku při písničce. Už to byla čtvrtá noc  a značně unavené hlasivky bylo nutno jaksi častěji mazat. Bylo čím, kamarádi zanechali í spousty různých destilátů a tak po půlnoci byli střízliví jen odporní abstinenti.

Kolem druhé ranní nás zahání vydatný déšť a tak se jde ne kutě. Leje i ráno v úterý, kdy většina lidí balí a odjíždí. Takže výroční, čtyřicátý celoaustralský potlach se nadmíru vydařil a věřím, že podobných bude ještě pěkná řádka.

Další fotky najdete zde