ČLOVĚČINY: Pašeračka (1)

Kdysi jsem pracovala v zahraničním obchodě a měla na starosti země RVHP, hlavně velmi zajímavá teritoria, jako např. tehdejší NDR, SSSR, Albánii, ale také některé země v Asii, které jsme brali jako "rozvojové" a muselo se jim pomáhat. Tak např. Čínu, kde jsem prožila několik zajímavých a krásných týdnů.

Po dobu mých zahraničních aktivit jsem, samozřejmě, také notně cestovala a s tím bylo spojeno velmi mnoho zážitků. Někdy úsměvných už tehdy, někdy se jim usmívám až dneska, protože tehdy to moc k smíchu nebylo. Platilo tehdy pravidlo, že "jeden celník = jednotka blbosti". Prosím čtoucí celníky či jejich rodinné příslušníky, aby mne nekamenovali, doba se, trochu, změnila, i když po založení firmy začátkem 90. let jsem s nimi taky neměla zrovna ty nejlepší zkušenosti a dost jsme válčili!

Velké množství příběhů s celníky mám právě ze Sovětského svazu.

V roce 1985 se vláda tehdejšího Československa rozhodla, že uspořádá měsíční obrovskou výstavu v Moskvě, která se bude jmenovat "Čechoslovakia 40" (omlouvám se, azbuku můj počítač nemá) a bude presentovat "úspěchy Československého lidu 40 let po osvobození hrdinnou Rudou armádou". Nápad to byl skvělý, ale poněkud nanic. Československo se presentovalo obrovskou výstavou v areálu VDNCH, což je tak 50 brněnských výstavišť pohromadě, odjel tam pomalu každý podniček, co měl co ukázat a stovky lidí, kteří tam prakticky x měsíců žili (pro mne to znamenalo "jen" 2 týdny příprav na místě a 2 týdny zase likvidace, 4 týdny vlastní výstava, takže celkem 2 měsíce).

Jenže reakce byla naprosto negativní. Téměř nikdo nepřišel. Byla tam otevřená Česká restaurace, kavárna, diskotéka, co si člověk vymyslel, ale Moskvané na to kašlali. S kýmkoliv jsme diskutovali o akci, ať taxikář, prodavačky, hotelový personál, přátelé…., každý řekl, že nevidí důvod, proč by se měl chodit dívat na úspěchy státu, který osvobodili a on se má líp, než oni a proč by měli chodit obdivovat něco, co si stejně nemůžou koupit. Což měli v podstatě pravdu. To si raději místo výstavy úspěchů jednoho státečku šli stoupnout do masny na kus flákoty, když přišla celá stažená kráva a motorovou pilou řezník řezal kusy bez ohledu na to, zda je to přední, zadní, svíčková nebo kopyto s kusem nohy.

Na tuto akci jsem musela použít tzv. "zvláštní pas" barvy hnědé, který skýtal, podobně jako modrý, celou řadu výhod, např. zvl. ochranu apod. U mne to ovšem neplatilo. V Praze mi pas vystavili a došlo k následujícímu problému: kdosi obrátil v mé výšce číslice, takže místo 175 cm jsem v dokladu měla výšku 157. Protože jsem do pasu dávala fotku, na které jsem neměla brýle, ale čočky, které mi posléze lékař zakázal a začala jsem znovu s brýlemi, byl obrázek mého obličeje také poněkud jiný. A vrchol všeho byl, že jsem se před cestou dala ostříhat a nakadeřit trvalou vlasy, takže můj původně stažený ohon dlouhých vlasů zmizel a místo něj vznikla bujará lví hříva.

To vše mi došlo až u okénka, kde mne na měřidle za mnou změřili (k těm mým vlastním 175 ještě tak 8 cm podpatky!), pak si mne prohlídli zepředu, zezadu, z profilu levého i pravého a bystře usoudili, že jsem někdo jiný! Nedivím se, podobná té fotce jsem tedy opravdu nebyla! A tak mne, pro jistotu, zavřeli, než mne ze Sovětského svazu vyhostí! Dvanáct hodin řešil delegát velvyslanectví mé propuštění buď tam nebo zpět, nakonec musel zasáhnout tehdejší velvyslanec sám, aby mne vůbec z péče těch uniforem dostal.

Jednou jsem letěla znovu do Moskvy, to se otevíralo Technické středisko služeb v Čertanovu. Otevírání bylo spojené s obrovskou výstavou našich technických úspěchů. Sláva jako kdyby byly olympijské hry, desítky doprovodných akcí při této příležitosti, sezvaní všichni papaláši, všechny spřátelené země RVHP (to aby se uzáviděli) a některé kapitalistické (to aby věděli, jak jdeme rychle k tomu socialismu a začali se bát, že je brzy předhoníme) a konaly se recepce, bankety, setkání, konference a já nevím, co ještě! Čili vrcholně společenské aktivity, na které se člověk musel také náležitě obléknout.

Tehdy jsem si šila všechno sama. Sehnat slušné ošacení bylo dost náročné, snad jen Tuzex, to ale zase bylo nezaplatitelné, obvyklá konfekce mi nevyhovovala, neb jsem se chtěla vždy tak trochu odlišovat a např. Dům módy, Fénix a další, byly taky trochu bagr do peněženky.

Parádit mne naučila maminka, která mi šila odmala všechno včetně kabátů, takže jsem byla oblečená vždy podle poslední módy, ale z látek z partiovky v sousední ulici, metr dvacka, to se to parádilo! Později jsem se naučila šít já sama a zvládala to taky i s těmi kabáty. Střihy mi posílala kamarádka, vdaná v Německu, která každý měsíc dodala Burdu a další módní časopisy, občas přivezla i kus látky, střihy vždy skvěle padly, takže pro mne být "hvězda" nebyl až takový problém.

Na slavnostní otevírací recepci jsem si ušila dlouhou róbu z látky s lesklým lurexem, kterou mi poslali příbuzní manžela ze Švédska k vánocům a látka ve skříni asi 2 roky bez nápadu ležela. Byla to róba odvážná a velmi nápadná, ale tehdy jsem si to mohla dovolit! Postavou i věkem.

Šila jsem ještě nějaké sukně a halenky, takže jsem nestíhala a róbě chybělo dolní zaobroubení délky. Našpendlený nedošitý kus jsem tedy vložila úplně nahoru do obrovského kufru s tím, že to dolátnu ručně na hotelu, stejně se v Moskvě nedalo nic večer dělat. Přehodila jsem přes bohatě ošpendlíkovanou látku ještě nějaké svršky, kufr zaklapla a vydala se na cestu.

V Moskvě na letišti mne nikdy před tím neprohlíželi, tak jsem nepočítala s tím, že by se to mohlo stát. Stalo! Za přepážkami celníků už na mne mával delegát z velvyslanectví, já hrdě kráčela s kufrem mezi celníky, když v tom se odpoutala od skupinky hovořících jedna obzvláště nepříjemně vypadající osoba a vydala se směrem ke mně. Zastavila, ukázala na kufr, pak na přepážku a poručila kufr vhodit nahoru a posléze otevřít. Nechápala jsem, nicméně poslechla.

Osoba uniformovaná zalovila hluboce v útrobách kufru a zařvala jak raněný buvol. Volnou druhou rukou odmrštila víko kufru a vytáhla do prstů zabodnutou moji slavnostní róbu, která jí visela z prstů za špendlíky a z ranek kapala krev a vsakovala se do mé nádhery. Jeden ze špendlíčků přitom měla ta osoba zapracovaný hluboko pod nehtem, to jsem jí nepřála, nicméně jsem těžko potlačila smích, když jsem to viděla a to mi bylo osudné. Celnice poté, co byla ošetřena a byl do ní nalit obrovský panák vodky, aby přežila to příkoří a pokoření, kterého se jí před očima veřejnosti dostalo, začala teror.

Nejen, že mi prolustrovala kompletně celý kufr, ale lustrovala všechno a naprosto dokonale. Místo toho, aby se zasmála vzniklé situaci, vztekle rozšroubovávala každou rtěnku a vybírala kalíšky s očními stíny z kazety, aby si prohlídla, co je pod nimi na tom čtverečním centimetru. Po 3 hodinách usilovného rozmontovávání mých věcí zbaběle prchla a nechala mne, ať si to zase pěkně složím a uklidím do kufru.

Kolem přihlížející další celníci včetně cestujících se nepokrytě bavili tím, jak jsem rozzuřená a nemůžu nic dělat, delegát skákal jak gumový nýtek od jednoho šéfa ke druhému a snažil se zjednat nápravu, ale byl jim taky tak leda k smíchu, moc vtipné to tehdy nebylo. Tak jsem si z toho vzala ponaučení: nikdy nedej najevo emoce a nesměj se, když uniforma něco zvoře. Jen na to doplatíš!

O mých dalších zážitcích s celníky, tentokrát z NDR, se rozepíšu příště, taky jsou úsměvné, aspoň dneska už ano!

(pozn. red.: ilustrační foto)