V poslední době v časopisech i na internetu potkávám články o tom, že Vánoce nemá smysl chystat, cukroví je lépe koupit a místo dárků věnovat poukázky, ať si obdarovaný radši sám vybere. Nejsem příznivcem přehnaného leštění a smýčení, okna myju v říjnu, dokud je hezky, a ve skříních uklízím během roku, když mám pocit, že je to potřeba.
Ale některé věci by mi chyběly- přece jen vůně cukroví v bytě patří k tomu, na co se těším. Trhání rekordů v počtu upečených druhů bych spolehlivě projela, ale každý má nárok na svůj oblíbený druh. Buchty peču celý rok a cukroví je přece jen výjimečné.
A miluju dárky- kupovat, vyrábět i dostávat. Samozřejmě existuje nějaký stanovený finanční limit, ale mám pocit, že ho můj muž každoročně tajně překračuje a kupuje mi dárky pro radost - porcelánové panenky do sbírky nebo pro většinu lidí dárky méně obvyklé - jedny Vánoce jsem jásala nad dýkou z 200 let starého železa z dílny našeho kamaráda, vyhlášeného mečíře. S hrncem nebo žehličkou by neuspěl.
Jsou lidi, u kterých je těžké se strefit do vkusu, ale u těch nejbližších přece jen během roku zaslechneme vyslovené přání, takže dárek je pak ten správný. A u nejbližších mi na dárcích záleží nejvíc. Já vím, že dárky by měly potěšit i babičku, kterou nevídáme každý den, ale tam bývá často důležitějším dárkem pozvání k vánočnímu stolu.
Mám doma dva dospívající - 15 a 13 let. Myslela jsem si, že lecčíms už pohrdnou, jenže opak je pravdou. Na konci listopadu začali zjišťovat, jestli bude adventní kalendář. Rozumějte - ne ten čokoládový z obchodu. Když byli malí, vyrobila jsem červené a zelené plstěné pytlíky s čísly, které jsem každoročně plnila a uvazovala na šňůrku nataženou na kličky oken.
Důvod byl prostý - Kačka byla na čokoládu alergická. Alergie se vytratila, pytlíčky zůstaly a plnily se dál. Letos jsem pytlíčky přišpendlila na nástěnku v dětském pokojíčku. Děti mě zavřely v ložnici, abych měla na chystání klid a oni mohli být překvapení.
Na Mikuláše se u nás dávají sladkosti do okna - máme stařičká dvojitá, takže rovnám sladkosti tam. Kuba celý večer nenápadně kroužil kolem a zjišťoval, jestli už... Ne že by na Mikuláše věřil, to určitě ne. Navíc Kačka coby deváťačka dělala ve škole anděla v Mikulášově družině pro mladší spolužáky.
Zkoušela jsem snížit počet druhů cukroví, jenže mi to nebylo schváleno. Místo toho mi šli pomoct péct a ještě k tomu pustili vánoční písničky, "abychom se naladili". A hádají se, kdo v neděli zapálí svíčky na adventním věnci.
Pár dnů před Vánoci, obvykle když je můj muž na firemním večírku, zalezeme na pohovce pod deku a pustíme si film Polární expres. Ano, je o Santovi, jenže děti ho mají rády, ten film tu atmosféru má. Je o víře, těšení, přátelství, dárcích... Dáme si k němu trochu cukroví a je nám dobře. A druhý den si takhle pustíme pohádku Anděl Páně.
Myslela jsem si, že o kdečem řeknou, že "je to trapný". Oba čekají po Novém roce přijímací zkoušky na jinou školu, a možná proto tolik lpí na našich vlastních zvycích, které jsou jim příjemné a jsou pro ně jakousi jistotou.
Přeji vám příjemné těšení a klidný advent.