ČLOVĚČINY: Bezejmenní z metra
16.5.2008
Metro nemám ráda, vlak sice sviští rychle, ale ty ranní neosobní tváře cestovatelů a obhroublé projevy dorůstající mládeže mi trošku nejsou vhod. To jízdou v tramvaji můžu lelkovat z okna, ale cesta na místo určení je trojnásobně delší. Tak tam dolů zase dneska musím, sbíhám schody, označím si lístek v turniketu a po schodech k samotnému vlaku se dívám napravo a nalevo, kam že si nastoupím. Tady je konečná, místo si můžu vybrat, než se vagon zaplní, a tak usedám na konec vagonu, zády ke směru jízdy.
Než vlak vyjel, tak nastoupila šestičlenná skupinka hlučné omladiny, která se rychle nachumelila k místu, kde sedím. Do první stanice je cesta dlouhá, a já si startuji svojí každodenní hru, když už je musím poslouchat. Šest mladých lidiček je sto procent a kolik procent z tohoto celku má jméno? A už sleduju vzájemná oslovení ty va.. a není to Vando, a další a další jména která nejsou v kalendáři. Povídat si z očí do očí a nemít krásné jméno a jím se mile neoslovit, hmmm hmm, brr, to dnešní ráno zase teda dost drsně začíná, jsou stále a vytrvale na nule.
Po druhé stanici mám najednou pocit, že se ve vagonu vyjasňuje, odpoutávám se myslí od bezejmenných a hledám očima to, co mně oslovuje, co do mě jemně ťuká. Drobná žena a vysoký muž se drží sebe a vagonu, ona mu s úsměvem něco povídá a on ji s úsměvem krátce líbá. Musí se vždy lehce sklonit, ona mu je sotva po ramena. Stojí uprostřed vagonu, jejich štěstí je hmatatelné. Svým projevem dvojice kolem sebe šíří teplo něhy, porozumění, vstřícnosti, radosti ze sebe… Možná, že se také neoslovují jmény z kalendáře, ale oslovení je určitě laskavé, na tu dálku od nich cítím jenom energii.
Dívám se a vstřebávám tu nádheru několik stanic a najednou mně ohlušuje ticho, vlak stojí a dveře jsou otevřené, nikdo už nevystupuje ani nenastupuje. Jé to ne, ale jo, je to moje stanice a já musím vystoupit. Nerada, ale jdu, jdu s pocitem ohromné síly, kterou musím předávat, abych se nezahltila. Je to nakažlivé, usmívám se na potkávané lidi a ti se začínají také usmívat a jemně prosvěcovat.
Vím, že den bude krásný, procházím vrátnicí … a strážný mi říká vy dneska nějak svítíte… a na jeho obvyklou otázku, zda mám u sebe zbraň mu odpovídám ano, silnou lásku k životu a se smíchem nás obou vstupuji do budovy (vedle věznice).
