ROZCESTNÍK: Brněnské Vokruch Vokolo Štatlu, červen 2018, 1. část

Trasa okruhu a web akce http://bvvs.vyskovnice.cz/

Chodecké závody na 100 kilometrů dlouhé trase kolem Brna, které je potřeba stihnout za 24 hodin. Vyrážíme s Filipem a vůbec netušíme, co nás první červnový pátek roku 2018 čeká.

Ve čtvrtek večer vážím batoh. Ježiši, 8 kg! (z toho 4 l vody). Muž se mi směje, že mám vyndat foťák. Jenže já žádnej nemám! Jdu na výlet a nebudu fotit. Neuvěřitelný.

V pátek si pospím až do 5:25, takže mám naspáno o 10 minut víc než normálně, a po práci ještě šup na vodnici s tunou zelenýho čaje. Dohromady to lehce zvyšuje tlak a zhoršuje mi usínání, doufám teda, že to pomůže přečkat trochu večer a nakopne mě pohyb a atmosféra.

Nakonec se nás sejde v čajovně víc a spekulujem, kolik ujdu. Já chci ujít 50 kiláků. Nikdy jsem 50 nešla, a je to pro mě výzva a cíl, ze kterýho bych měla radost. Padají různý cifry a dohadujeme se, kdybych dala 80, že to bych už zkusila dojít. Jenže i kdybych nějakou shodou náhod došla do cíle, už bych se stejně v noci nedostala domů. Nad tou variantou jsem prostě ani neuvažovala, protože byla asi tak reálná, jako že potkám jednorožce. Kamarád hodil na zem rukavici. Když dojdeš, zaplatím ti taxík domů. Hahá. Rukavici jsem nechala ležet. Během popíjení čaje se přehnala bouřka a já vyšla vstříc bláznovství.

U vlaku na nádru jsou fakt davy, ve Střelicích v hospůdce u zastávky fronta na hodinu. Stojíme, stojíme, jeden podpis, tady itinerář s mapou, a nakonec nám zbylo sotva 5 minut do startu. Pozdravím se s kamarádem Denethorem, který má startovat 10 minut po nás a dlouho jsem ho neviděla, a už nás volají na start.

Jéžiš, blikačka, cože? Ty papíry z registračky mají být podepsaný? Jak si mám přilepit jednou rukou identifikační pásku? Filip je v klidu, podává mi tužku a přidržuje pásek na ruce. Uf, stihli jsme vystartovat ve 20:25 a s bandou asi 12 lidí vyrážíme do příjemně teplého večera, zapadající slunce barví oblohu a probleskuje mraky.

Z lesů po dešti stoupá pára. Já chci foťák! Do lesů a luk přírodního parku Bobrava scházíme vlhkým dusným lesem. Sice nikde nejsou stopy deště, ale les je pekelně zapařený. Lidi v naší startovní skupině jdou taky poprvé a trochu si povídáme. Prej to hlavně nepřepálit, kdo přepálí, ten se do cíle nedostane.

Padá tma, s baterkou předbíháme lidi ještě na Bobravě, krom hlíny a kaluží pod nohama nevidíme vůbec nic. Na konci přírodního parku už nasazujem bezpečnostní prvky pro pohyb na silnici a Filipovo světlo vypovídá službu asi tak po třech bliknutích, přestože energie má dost. Šlapem po silnici přes Želešice (hele, tady to ještě neznám) a Modřice. U lomu dokonce přecházíme značku, takže pak voláme na rychlíky před náma, že jdou blbě a korigujem tlupu, která jde podle davu kus zpět, a za 15 minut bychom podobně nenápadnou odbočku přešli zas. Miluju mapy v mobilu, s modrou tečkou obzvlášť.

První kontrola, a dostáváme energiťák nebo kofolu. Odmítám obojí, kofola je na mě moc sladká a energiťáku se bojím, co by to se mnou udělalo. Nikdy jsem to nepila. Cítím se dobře, a tak nebudu riskovat nějaký experimenty. V Modřicích dáváme svačinovou pauzu a mažeme alpou svaly. Ještě namožený moc nejsou, ale když pauza, tak alpa, to je jasný.

Dál nás čeká pekelnej smrad kolem čističky. Zatímco si chválíme, že nesmrdí tolik, posunem se o pár metrů, změní se vítr a rychle upalujem pryč. Je jedna hodina v noci, v nohách máme 22 km a čučíme na parádně osvětlenej jih Brna z mostu nad dálnicí. Vychází to na 4,8 km/h a to jsme dělali asi 3 menší pauzy. Prej nepřepálit. Myslím, že teď se spíš odpálili :)

Na 22. kilometru, jedna hodina v noci.

Deset nekonečných kiláků dlažby a asfaltu bylo proložený polema, cestičkou v trní osvětlenou záblesky reflexního značení, pak kolem kolejí, a procházíme pod parádním železničním mostem. Ten teda taky neznám takhle zblízka. Kontrolu na Žabárníku stíháme, a válíme se u horkýho čaje za doprovodu hlasitýho kvákání žab.

Kolem bažantnice v Sokolnicích se jde parádně, krásný les a všude lavičky, parádní místo na procházky pro místní lidi. Moc hezký úsek, ve kterým mám podezření, že to na obloze je snad začátek svítaní. Prosvištíme po polňačce, kam se normálně nesmí, protože je přímo za areálem letiště a přistávající nebo vzlétající letadlo by nás taky mohlo sejmout. Hlídáme světlomety a přiopilého pána s taškama, co se motá na cestě kousek od nás.

Na 38. km, Podolí. Přesně 24 hodin vzhůru.

Na začátku Šlapanic nás láká parčík, snídáme a houpeme se na houpačkách. Další parta závodníků se zastavuje taky, nechápu, proč si ale sedají na chodník, místo aby se natáhli na prázdný lavičky a další houpačky. Pak je kousek zeleně ve Šlapanicích, kde si aktivně seběhnem asi 50 schodů navíc dolů a pak se musíme zase vracet. Nesnáším trasu Šlapky, Bedřichovice, Podolí a Mariánský. Na dogtreku jsem ve Šlapkách byla 2x a právě tudyma se vyráží i vrací do kynologické základny a k tomu je to nekonečno asfaltu. Potkáváme lidi, co si hodinku zdřímli, a místo aby byli čerství vyrazit, vypadají, že na příští kontrole to spíš zabalí.

Cestou do Mariánského údolí.

Mariánský údolí by bylo i hezký, kdyby to zas nebyl asfalt až ke kontrole, kam dorážíme v 6 hodin ráno a válíme se na ní skoro hodinu. Je tu horkej čaj, ale slazenej. Vyflusnu ho po prvním loku. Dám si radši domácí ořechovej chleba s pořádnou náloží slaniny a smutně ho zapiju (studenou) vodou. Začínám zívat a zavírají se mi oči. Su 25 hodin vzhůru a je s podivem, že doteď jsem byla čilá a nabitá energií. Dávám si do malé flašky zelený ječmen v cestovní porci od ségry, která mi ho dala pro případné noční nakopnutí. Na některé lidi totiž může mít jeho pití v noci povzbuzující účinky.

Na 40. km, Mariánské údolí.

No, stálo to dost sebezapření, protože ředění bylo spíš pro notorický ječmenáře. Ale pravda je, že po trojkombinaci voda, ječmen a slaninka mě únava přešla. Filip má puchýře snad všude, tak zalepuje, co jde, a co nejde, to doufáme, že neupadne. V nohách aktuálně 40 km, 10,5 h od startu. Čas se nám už lehce zhoršuje, a opožďujeme se díky hodině válení na týhle pauze.

Ne že bychom těch plánovaných 50 nestihli dojít, ale pro nějaký budoucí pokusy o pokoření stovky to vnímám tak, že pokud je nedáme aspoň těsně po půlce časovýho limitu pochodu, bude vzrůstat únava, a každej další kilometr bude horší a horší. Jak já se v tu chvíli ale mýlila.

Rybníky, Mariánské údolí.

Mariánským údolím se šlo hodně na pohodu, trocha stoupání k zastávce na Ochoz, a pak sešup dolů Spáleniskem, který taky nesnáším, protože to je nechutnej prudkej sešup s vymletou cestičkou od vody a při sněhu nebo po dešti je to trochu vražedná skluzavka. Někde v těchto místech poprvé zažívám to, o čem mluví někteří dálkoví chodci nebo běžci.

Endorfiny.

Cítím se lehce, je mi skvěle a připadá mi škoda skončit s Filipem na 52,7 km v Bílovicích. Na kontrole u studánky Lišky Bystroušky čepuju vodu, meju si ruce a dávám si deci kofoly. Fuj, je to fakt mega sladký, ale trocha cukru asi neuškodí – jen nemám pocit, že by mi to nějak sedlo. Nicméně čeká mě nálož tuková a na tu se velice těším, však taky všem, koho jsme po cestě do Bílovic potkali, vykládám o místní cukrárně s rakvičkama.

Na 52,7 km, Bílovice a cukrárna.

Cukrárna je otevřená, na zahrádce odpočíváme, a já si užívám zmrzlinu s pořádnou porcí šlehačky a taky tu rakvičku, na kterou jsem byla natěšená. Ve frontě nás dokonce před sebe pouští paní, když vidí, jak vypadáme hladově a utahaně, a nechá si ochotně povykládat o závodě.

V 10:20 se loučím s Filipem, kterej je skvělej, že se mnou dal celých nočních 52,7 km. Bez něj bych sem nikdy nedošla a nemohla si tak splnit jeden z plánů posledních let. Zkusit ujít 50 km na jeden zátah. Dík!

Na 55. km, za Bílovicemi.

A jak to dopadlo, to se dozvíme příště.

Foto: archiv Mawenzi

Osobní stránky autorky: https://mawenzi.cz/