ČLÁNKY S HŘÍVOU: Ladies and gentlemen, The Rolling Stones!!!

Čau hřívy. Asi se shodneme, že muziku milujeme všichni. Bohužel na tom, jakou muziku, se už tak často neshodneme. Ale tak nějak bajvoko podle mě platí, že rock si občas poslechne každej. Já jsem rocker srdcem i duší. Miluju rock ve všech podobách, od Alice Coopera po ZZ Top, abychom to měli pěkně abecedně. Ale přece jenom nejradši mám klasickej rock otců zakladatelů, co kolem roku 1965 otřásli světem a vysvobodili muziku ze spárů učesanýho popu. The Who, The Kinks, The Animals – prostě spousta kapel s určitým členem v názvu. A týhle skupině týpků, co věděli, jak má vypadat muzika, dřív než kdokoliv jinej, vládne a vždycky vládlo pár kluků z Londýna. V míru, v době válek, ve střízlivosti i v drogový závislosti, Stouni vždycky otřásali světem, dobývali nový území a hlavně vždycky hráli skvělej rock.

Takže když jsem někdy na jaře zjistil, že chystaj šňůru po Evropě, věděl jsem, že prostě pojedu, no matter what, no matter where. Praha podle očekávání v kalendáři nebyla, takže volba padla na mně nejbližší Mnichov, druhou zastávku kamenů na starým kontinentu.

Jednoho krásnýho dne nadešla chvíle zahájení předprodeje. Bylo to krvavý. Oficiální shop byl zaprvé v němčině, za druhý moc nefungoval, a když už fungoval, tak po chvíli spadnul. A já věděl, že lupeny budou vyprodaný během chvilky, Stouni za rok umřou a já je už neuvidím. To se nesmělo stát. Tak jsem musel na burzu lístků Viagogo, kde jsem za strašnejch nervů koupil lístek na stání skoro za trojnásobek původní ceny. Ale vzhledem k tomu, že lístky byly daleko levnější, než jsem čekal, tak mě ty peníze zas tak nemrzely. Lístek jsem prostě měl. Když potom lístek asi dva tejdny před koncertem i dorazil, byl jsem šťastnej jak blecha.

Psát o mojí cestě do Mnichova se společností Flixbus, to by bylo na samostatnej článek. Do Mnichova jsem nicméně kolem druhý hodiny opravdu dorazil a pěšky došel na olympijský stadion. A nutno dodat, že jde o stadion nádhernej. Nekonala se ani obávaná několikahodinová fronta. Když kolem čtvrtý začali pouštět, byl jsem uvnitř během půlhodinky (bezpečnostní kontroly byly důkladný, což je asi jen dobře). Pivko a klobása, dvě hoďky procházení se a okukování merche, než mě pustili na plochu. Takže záchod, další pivo s sebou a šel jsem zaujmout přední pozici. Dostal jsem se až asi pět metrů k výběžku pódia. Přesně mezi stanama zvukařů. Blíž už byli jenom VIP (i když, co je tak supr na tom, bejt VIP na Stounech a SEDĚT?).

Pódium vypadalo parádně. Široký přes celou plochu, s dlouhým výběžkem uprostřed, kam se ti odvážnější z rockových kmetů občas vydali. Nad pódiem se majestátně tyčily čtyři pylony s projekcí. To během koncertu fungovalo daleko líp, než obvyklá jedna velká plocha. Žádný další serepetičky, prostě čistej design.

Kolem šestý začali hrát předskakující Kaleo z Islandu. Skvělá muzika. Na podzim zavítali do Prahy, ale to už je na jinej článek. Chlapci from the land of the ice and snow, from the midnight sun, where the hot springs flow(Led Zeppelin, Immigrant song), vědomi si, komu to rozehřívaj publikum, do toho svědomitě třískali necelou hodinu. Mezitím se sešeřilo a nadešel kýžený moment.

Sympathy for the devil – Stouni zahajujou koncert zpravidla dvěma způsoby. Buď vlítnou na pódium s útočnou náladou za skladeb jako Start me up, Brown sugar nebo Satisfaction. Anebo se nenápadně vplížej právě tímhle ponurým blues.

Hodně kapel má písničku o ďáblu, ale na tuhle žádná nemá. Zaprvý je z dob, kdy napsat písničku o ďáblu bylo akademicky řečeno „vo držku“. Zadruhý je až krutě autentická. Je tu všechno. Utrpení Krista, vyvraždění carský rodiny i atentáty na Kennedyovy. Vlastně je to skladba o setkání s ďáblem v duchu „Tak zas někdy“. Inspirací k textu byla Jaggerovi kniha Mistr a Markétka. Z pylonů se začal valit kouř, rudý světla a rudý projekce. Prostě udělali ze stage totální peklo. Nádhera. Odzpíval jsem si ji s nima.

It’s Only Rock’n’Roll (But I Like It) – Yes, I do

Tumbling Dice – V týhle skladbě jako by Jagger říkal, že vlastně nepotřebuje obskočit každou. Jako kdyby mu to někdo věřil.

Out of Control – Při energickým refrénu Jagger (74) tančil, běhal, skákal a křepčil, jak fretka na kokainu. Kterou ostatně kdysi byl.

Just Your Fool – Rock vzniknul z blues. Stouni na tom nesou velkou zásluhu. Ale stejně neopomněli dvěma kouskama z alba bluesovejch coverů uctít pány bluesmany.

Ride ‘Em On Down – Pokud hledáte skladbu, za který byste řídili svoji káru bez střechy ku slunce západu, tak pozor. To je ona.

Dancing With Mr. D – Víte, proč budou Stouni hrát navěky? Upsali se ďáblu. Dvakrát.

You Can’t Always Get What You Want – Přesně ta skladba, kterou puberťák potřebuje slyšet, aby si uvědomil, že za to ta čúza nestojí. Refrén zpívalo do ticha 70k lidí. Zážitek jak prase. Co na tom, že Jagger omylem zazpíval třetí sloku už jako druhou a pak i jako třetí. Jsou to Stouni, a ti můžou všechno.

Beast of Burden – Song z divácký volby na webu.

Paint It Black – Tahle písnička je s každým poslechem temnější. Je o člověku v depresi, kterej už nechce vidět barvy. Těžko hledat skladbu, která víc symbolizuje válku ve Vietnamu.

Honky Tonk Woman – Klasická story. V New Yorku se rozvedeš, v Memphisu zmastíš a na šukačku do bytu tě ženská musí táhnout.

Happy – Tu zpíval sám Keith Richards, s akustikou v rukách.

Slipping Away – Tu taky.

Midnight Rambler – Song o nočním zloději, kterýho nikdy nechytnete. A když jo, probodne vám krk.

Miss You – Důkaz o tom, v jakým rauši si Stouni žili v sedmdesátkách.

Street Fighting Man – Znáte z titulků filmu V for Vendetta. „Myslím, že je čas na palácový převrat, protože tam, kde žiju, se hraje na kompromisy“. Velmi rozzlobená skladba.

Start Me Up – Co by byli Stouni bez textů o sexu…

Brown Sugar – ...nic.

Satisfaction – Jednou v roce 1965 se Keith Richards vzbudil uprostřed noci z bluesovýho snu, v polospánku nahrál na magnetofon půl minuty kytarovýho rifu (+ 40 minut chrápání) a ráno o tom nevěděl. Tahle písnička znamená vyhlášení všeobecný kalby. Skladbu, která má něco přes tři minuty, hráli Stouni skoro čtvrt hodiny.

Gimme Shelter – Tuhle skladbu miluju, poslouchám ji furt a asi vždycky budu.

Nejlíp samozřejmě zní živák z roku 97 v St. Louis, kde Lisa Fischer dělala se svým hlasem psí kusy. Aspoň jsem si to myslel, než jsem viděl živák Havana Moon, kde Sasha Allen předvedla chraplák, že by se i Janis Joplin poklonila. Zkráceně, tuhle písničku prostě musí zpívat Jagger s černoškou, jinak to není ono. Jak se koncert chýlil ke konci, s napětím jsem čekal na tu svou. Věděl jsem, že musí zaznít, ale stejně jsem byl nervózní. Když Stouni po Satisfaction řekli „Good night“ a odešli, tak jsem si říkal „Tak takhle ne, vy nikam nejdete, vy mi ji prostě zahrajete“. Pak na setmělou stage nenápadně přišel Keith Richards a začal brnkat. Pomalounku, potichounku, až pak se rozjel. Hrál parádně, Sasha při refrénu „Rape, murder“ nasadila svůj neskutečnej chraplák a při následným duetu ji Jagger, přesně v duchu nejlepších tradic týhle skladby, málem znásilnil.

Jumpin’ Jack Flash – Juchací skladba na závěr. Tak to má bejt.

Stouni jsou už padesát let stejný. A stejnejch padesát let jim to svět pořád baští. Jagger poskakuje po pódiu, střídá kostýmy, chová se naoko dost pompézně a arogantně. A holkám, který by mohly bejt jeho vnučky, to pořád trhá rodidla. Richards sice měl holek bambilion, ale když ho vidíte s kytarou, máte takovej ten dojem, že byste ho s ní měli nechat samotnýho a zhasnout. Ronnie Wood je sice děda, ale vlastně je mu 11. Charlie Watts je pro změnu děda už od dvaceti. Za bicíma vypadá jako děda hlídající vnoučata, co si zapomněl zuby a paličky drží jak čínský hůlky. Ale bubnuje parádně. Zároveň jsou to profíci. Vědí, proč si lidi kupujou lístky. Vědí, že prostě chtěj slyšet ty nejprofláklejší fláky. Dávaj lidem to, co chtěj. Takže během večera zazněly všechny největší hity, snad s výjimkou Angie a Wild Horses. Během koncertu i krátce zamrholilo, ale to nikoho nemohlo rozladit.

Závěrem, stálo to za to. Práce na brigádách, aby bylo na lístek, otravná cesta tam, zmatená cesta zpátky, hlasivky, prachy… worth it. Splnil jsem si životní sen. A jestli ještě někdy pojedou do Evropy, půjdu znova. No matter what, no matter where.

Hřívnatec

Foto: autor. Zážitek s nákupem lístků máte zachycen zde na Rajčeti anebo si zaklikejte níže do okénka: