BTW: Tušení krásy
Snad každý, kdo má nějakou zahradu vám potvrdí, že jeho milovaný kus země vypadá úplně nejhůř ve chvíli, kdy definitivně roztaje sníh. Zem je mokrá, tráva slehlá, žlutá a slizká, protože půda se proměnila v bahno. Stromy jsou nahé, keře unavené a radostí ze života oplývají především krtci, kteří však dokáží tváře spící zahrady zohavit desítkami hliněných hromad. Na tom, co zbylo z trávníku, se povalují různé drobnosti, které jsme tam buď zapomněli či ztratili před tím, než napadl sníh, nebo nacházíme odpadky zlomyslně přiváté větrem odněkud z našeho okolí. Zahrada je zranitelná jako právě narozené dítě a její obvyklou krásu zatím jen tušíte.
Jestliže opečovávaná zahrada vypadá špatně, jak potom mohou vypadat města? Mokré silnice a chodníky lemují černé zbytky sněhu, stromy a keře jsou beznadějně šedé, stejně jako umolousané navlhlé budovy. Ta šeď nemá co dělat s obvyklými barvami města, je to barva únavy, ubitých a pošlapaných trávníků, šíří ji zbytky posypových materiálů na chodnících i vozovkách. Je to barva mokrého asfaltu a betonu, barva špinavých aut a špinavých bot. Je to barva lidských duší, které ničí výhled do špíny a odpadků. Mokrých odpadků...
V žádnou jinou část roku totiž není patrnější lhostejnost, bezohlednost, nedbalost a nepořádnost, s jakou se lidé chovají ke svému okolí. To, co ještě před týdnem milosrdně zakrýval sníh, dnes hyzdí málem všechno, na co venku pohlédnete. Odhozené papíry, papírky, slupky od mandarinek, plechovky od kdejakých nápojů a samozřejmě všudypřítomná psí h**na. (Omlouvám se za hvězdičky, ale jiný výraz sem doopravdy nepatří...) Silný vítr, který takřka vždy doprovází tání a stoupající teploty navíc odpadky pilně roznáší i na místa, kde se obvykle v takové míře nevyskytují a příkopy kolem silnic názorně ukazují, kolik lidí stále ještě netrefí s pytli nepotřebných věcí k popelnicím. Míra ošklivosti stoupá. Jak syrový obraz civilizace!
Je zajímavé, že předjarní degradace postihuje pouze místa, kde se vyskytují lidé. Když si v tuto dobu zajdete do lesa, je sice mokrý a zablácený, ale zároveň svěží a silný. Divoké louky nepostihne bahnitá lázeň zdaleka v té míře, jako pěstěné trávníky a zurčící voda podbarvuje všechny ty drobné zvuky, kterými příroda dává najevo, že se budí. Ve stinných koutech leží sníh a dýchá zima, ale na slunečných mezích a stráních sníh rychle mizí a stará tráva se zachvívá očekáváním života. Přestože ve stínech je chlad, na otevřených místech již slunce zkouší svoji znovu se navracející sílu. Tady krása nezmizela!
Je to doba mokrých bot, nestálého počasí, letmých záchvěvů tepla a převládající zimy. Je to doba neustále rozepínaných a zase zapínaných bund, špinavých radostných psů a větrem slzících očí. Naděje jasně modré oblohy se střídá s beznadějí šedivých mraků a dešťových přeháněk. Počasí podléhá jedinému pravidlu a tím je rychlá změna.
A potom je najednou vítr teplejší, krajina začne vysychat a lidé uklízet. Protože co je moc, to je moc. A potom najednou přijde ráno, kdy se omytá obloha vyloupne do modra, slunce zasvítí a přijde jaro.