BTW: Mokré peklo

Ale abych začala od začátku, jak se to nakonec sluší. Ten úplně původní začátek našeho příběhu tkví ve faktu, že Daník je alergický na hmyzí štípance a je jedno, jestli jde o klasické blešky nebo o jiné žravce. Vím to, takže v pravidelných intervalech aplikuju psům spoty frontline a zároveň je odčervuju – je to jediná pravidelná ochrana, kterou mohu Daníkovi poskytnout.

Většinou to stačí, i když k letní sezóně u nás patří ošetřování ran, které si Daník sám dělá v případě, že ho přece jen něco kousne. Ale i v tomto případě jsme si už našli schůdnou cestu, která obsahuje dezinfekci postižených míst jódem, který zároveň trochu tlumí svědění, a hojení podporujeme dětskou mastičkou se zinkem.     

Nevím, jestli za to mohlo mimořádně teplé počasí, které bylo v Norsku během května a první poloviny června, ale před naším odletem do Čech oba psy něco pořádně poštípalo. Kazan se jenom drbal a tvářil se otráveně, ale Daník byl chudák. Záda měl tak přecitlivělá, že se na něj nedalo sáhnout a kvůli nevylínalé zimní srsti jsem i velmi těžko zjišťovala, co se vlastně stalo. Těsně před cestou jsem mu kožichu našla zarudlé štípance, takže jsem se rozhodla oba psy hned po příletu vykoupat v antiparazitním šamponu.

To jsem udělala, ale jak se ukázalo, nebylo to už moc platné. Během pouhých tří dní si Daník vylízal v srsti dvě lysiny, a když bylo jasné, že obvyklé ošetření nepomáhá, uháněli jsme k veterináři. Ten už jen konstatoval zánět kůže poměrně velkého rozsahu a určil terapii – vedle tabletek s antibiotiky je třeba Daníkovi postižená místa zbavit srsti a denně mýt ve speciálním antibakteriálním šamponu. Do budoucna prý dostaneme recept na antihistaminika, která mu musím dávat vždy hned v okamžiku, kdy se začne drbat.

Jak pan doktor řekl, tak jsme se snažili s Markem učinit. Rozkaz oholit srst se ukázal být neproveditelným – to bychom museli Daníka uspat! Tak jsme šli na zahradu, Marek se zásobil koláčem určeným na připoutání Daníkovy pozornosti, zatímco já jsem začala nůžkami vystříhávat srst na postižených místech.

Teprve potom mi došlo, kolik těch štípanců chudák zvíře dostalo a už jsem se nedivila, že jsme to klasickými prostředky nezvládli, bylo toho prostě moc. Daník sice vypadal po mém zásahu příšerně, ale zřetelně se mu ulevilo – ona zanícená kůže pod zimním kožichem v třicetistupňových vedrech není nic příjemného, že... No a potom následovaly ty koupele.

Tady bych měla poznamenat, že přestože se psi takřka denně koupou v nějaké přírodní vodě, skutečné koupání se šamponem doteď zažili jenom dvakrát. Jednou jako velice páchnoucí štěňata, a jednou hned poté, co nalezenec Mia úspěšně přinesla do smečky bujarou bleší populaci. Ve všech ostatních případech jsem buď vystačila se zahradní hadicí, nebo s lokální aplikací mýdla v případě, že si Daník zase našel nějakou tu zdechlinu či ho..., no víte co, aby se podle svého vkusu navoněl.

Teď však bylo třeba denně zavřít Daníka do sprchového koutu, od pasu dolů ho namočit teplou vodou, nanést šampon, pořádně ho namydlit, vydrbat na všech postižených místech a nechat pěnu přibližně deset minut působit, aniž by si pes namydlená místa olizoval. Teprve potom zvíře důkladně opláchnout a osušit. Každému, kdo má doma nějakého toho chlupatého miláčka, musí být jasné, že dodržet tahle pravidla není vůbec jednoduché.

Pro hovoří jednoznačně počasí – je velmi teplo a sucho, takže psisko dobře schne. Dalším významným kladem je zahrada, kam je možné mokrého a frustrovaného jedince vypustit. Pro úspěch akce hovoří i Daníkova vypěstovaná důvěra a poslušnost, díky kterým své protesty obvykle omezí na různé formy pasivní rezistence.

Proti se ovšem postavila porucha bojleru. Řeknete si... to je toho, tak ohřeje vodu na kamnech. No, to je pravda, ale přípravy ke koupání jsou v tomto případě nepřehlédnutelné, takže dávají Daníkovi šanci včas před nevítanou koupelí prchnout nebo se ukrýt hluboko za gaučem a ztratit kosti. Nepomohlo ani předstírání, že se jdu koupat já! (S telepatií se blbě bojuje, já vím...:))

Takže když přijde hodina H a já připravím vodu, zaleze Daník hluboko za gauč a tváří se jako zcela nepohyblivá a nekomunikující hromada chlupů. Poté, co ho vylákám (tak první dva dny) nebo jednoduše vytáhnu po podlaze z úkrytu (platí v současnosti), musím sebrat 24 kilo nespolupracujícího psa a donést ho do sprcháče, přičemž se dotyčný snaží zapřít tlapami za cokoliv, na co cestou dosáhne.

Jak je postaven na všechny čtyři, nasadí truchlivý výraz týraného zvířete a více méně bez dalších protestů se nechá namočit a namydlit. Potom si musím sednout na podlahu, nechat pootevřená dvířka sprchového koutu a deset minut si s Daníkem povídat. Občas si mohu i něco číst, ale rozhodně se nesmím vzdálit.

Potom psisko důkladně opláchnu, vyždímám a přijde nejnapínavější část celé akce – jak dostat mokrého a velice chlupatého psa z domu (ke dveřím na zahradu to jsou z koupelny tak 4 metry), aniž by se oklepal a nahodil stěny v předsíni vodou (dlažba je samozřejmě mokrá vždy). Poměr úspěchu a neúspěchu je zatím tak 1:1. Mému vítězství poněkud pomáhá, když Daníka držím při vymetání z domu za ocas:))

Je to skutečně náročný způsob léčby, nicméně morálce mužstva pomáhá, že je účinný. Rány se docela pěkně hojí, i když mě veterinář varoval, že léčba bude dlouhodobá – hojení na povrchu totiž neznamená, že se stejně rychle kůže hojí i zevnitř. Ostatně po týdnu prý budeme moct přejít na koupání jen obden...

Samozřejmě bych to nebyla já, kdyby se mi nepodařilo celou akci "Koupel" převést aspoň jednou na bláznivou grotesku, kde jsem nechtěně vystupovala v roli klauna.

To bylo tak: Jako obvykle jsem zahájila koupání a zrovna jsem měla Daníka hezky namydleného, když tu někdo zazvonil. Kazan okamžitě zařval a vyrazil otevřenými zadními dveřmi z domu ven sežrat nebo aspoň seřvat vetřelce.

Daník se pokusil o totéž, takže došlo k menší skrumáži, jelikož ve srcháči jsme byli v tu dobu oba. On se snažil dostat ven, já se snažila o totéž, ale s tím, že jsem namydlenou obludu během vylézání ze sprchového koutu zastrkávala zpátky a snažila se ji tam zavřít. Bylo to nesmírně těžké, protože pořád nějaký ten kousek vyčuhoval.

Nakonec se mi to povedlo, zabouchla jsem za sebou dveře od koupelny a vyběhla do předsíně. Hned na to jsem se vrátila pro kalhoty, protože jsem se na koupání pochopitelně svlékla. Vyběhla jsem podruhé a vidím, že za vrátky stojí soused, jinak náš velmi dobrý přítel, se svou ženou a talířem s kousky jahodového koláče.

Omluvila jsem se, že koupu Daníka, a šla jim otevřít. Dáša opatrně vešla – je z psů nervózní, tak ocenila, že se kolem motá jenom jeden místo obvyklých dvou. Zkusila jsem se společensky usmát, i když jsem byla mokrá a páchla dezinfekcí, a pozvala je dál, k zahradnímu stolu.

Najednou se ozvala jedna rána (sprcháč), potom další (dveře do koupelny) a ke stolu se šťastně přiřítil do půl těla namydlený Daník, radostně se otíral o příchozí a vehementně se hlásil o porci jahodového koláče. Nastal zmatek. Brzy jsme zjistili, že je podstatně snazší nechat Daníka tam, kde je, než ho cpát zpět do sprcháče, takže jsme uklidnili Dášu a s pohledem na hodinky (kdy to sakra už bude těch deset minut???) jsem se snažila být společenská a zároveň udržet Daníka na místě. Konečně!

Zdeněk mi nabídnul pomoc, ale tohle nebyla práce pro dva, takže jsem odmítla. Následoval můj obvyklý boj s Daníkem o vstup do koupelny. Ten jsem sice vyhrála, ale za cenu toho, že jsem byla stejně antibakteriálně ošetřená jako ten zatracený pes. Vzhledem k přítomnosti cizích, byť velmi oblíbených osob Daník vůbec nespolupracoval, takže závěrečné mytí byl boj, ždímání jsem nestihla a za mého křiku (ty blboune nejapnej!) psisko opět vyrazilo dvířka sprcháče, zmáchalo chodbu a tryskem se vyřítilo na zahradu. Asi, abychom mu nesnědli ten koláč...

Zcela mokrá jsem vykoukla ke stolu a vyžádala si strpení, než vytřu chodbu. Učinila jsem tak a vykoukla podruhé, abych oznámila, že se jdu převléct. Dáša a Zdeněk byli navzdory mokrému Daníkovi poskakujícím kolem nich v klidu, a se zjevnou zvědavostí čekali na pokračování. Tohle se u nich doma stát nemohlo!

I opět jsem zalezla, a teprve napotřetí (resp. napočtvrté) jsem po chvíli vyšla z domu náležitě ustrojena a připravena přijmout přátelskou návštěvu. Mlsně jsem koukla na koláč (v boji jednomu vyhládne) a zdvořile se zeptala: Dáte si kávu nebo čaj? A všichni jsme se začali smát. Nakonec to bylo moc hezké posezení.

Myslím, že po tomhle líčení už i vám je zjevné, že i peklo může být klidně i mokré. A souhlasil by s vámi nejenom Daník...:))

Další fotky najdete zde...