Ano, je to tak. Nastalo období navlhlých, mokrých a zablácených psů. Majíc dva dlouhosrsté huňáče venčené na loukách a polích, jsem denně vystavena nutnosti uvést je před vpuštěním do domu do přijatelného stavu. Naštěstí ještě nezačalo mrznout, takže mohu k jejich očistě využívat zahradní hadici.
Potíž je v tom, že naši psi vodu akceptují, ba milují, pouze v podobě přírodních vodních toků a nádrží. Rozhodně se to nevztahuje na vodu stříkající z hadice. V létě, jako báječnou hru - možná. K očistě? Nikdy, a to ať je venku třicet stupňů nebo tři.
V praxi to vypadá následovně. Vracíme se z vycházky, psi jsou vylítaní, vyhrabali pár (desítek) myší, prošmejdili pole a s trochou štěstí propátrali prameniště. Znamená to, že jsou zabahnění jako dobytci. Jenže narozdíl od dobytka s námi hodlají strávit večer v domě, v Daníkově případě rovnou na gauči.
Prvním varováním pro ně je, že je s příkazem "zůstaň, mokrý pes" nepustím do předsíně, kam věším vodítka. To sebou Daník urychleně plácne na zádveřní pelíšek a tváří se ostražitě. Když vzápětí vyjdu ven a jdu ke garáži, vědí jaká bije. Stoupnu si k vodě a zavolám Kazana.
Ten poslechne, protože je to pes, který životním trablům čelí se vztyčenou hlavou. Pravda, nespěchá. Doloudá se ke mně a tváří se odevzdaně. Tlapy si nechá ostříkat bez řečí, když mu meju břicho, tak bručí a pokračuji-li k ocasu, vzdychá. Vzhledem k jeho disciplinovanému chování je však brzy po všem, je propuštěn, může se oklepat a se zjevnou úlevou odkráčí.
S Daníkem je to komplikovanější. Na první zavolání nepřijde nikdy. Během předchozí exekuce je totiž zalezlý před domovním vchodem tak, aby z něj nekoukal ani chlup. Na druhé až třetí velmi přísné zavolání vykoukne za rohem černá ušatá hlava se zjevně překvapeným a tázavým pohledem v očích: "Volala jsi mě paní?"
Přitvrzuji: "Daníku, okamžitě pojď sem!" Zpoza rohu se vyplíží přikrčený vlčí stín a udělá několik váhavých kroků. Na konci zápraží se však zastaví a nedůvěřivě mě pozoruje. "Dane, ke mě!" Tady už poslechnout musí, takže se šourá dál, byť s mizivou ochotou. Znechuceně zírá na hadici a uvažuje, jak zmizet.
Připomíná mi Michaela Jacksona a jeho proslulý měsíční krok. Na první pohled se pohybuje, určitě dělá kroky. Nicméně k cíli se téměř neblíží. Tou dobou už v sobě jen stěží potlačuji smích. Pohled na Daníka je totiž nezapomenutelný a to je také důvod, proč ho většinou prostě nechňapnu za obojek a nepřivleču na místo potupného mytí. (Ne, že by k tomu nedocházelo - vždycky nemám tolik času...).
Poslední tři kroky však musí být přivlečen vždy - nejspíš považuje za otázku cti nepřijít dobrovolně. Zapnu tedy vodu a nastává čardáš. Daník uskakuje kdykoliv se voda dotkne jeho tlapek a při umývání břicha tančí líp než břišní tanečnice. Následuje vrchol celého představení - je třeba umýt ocas. Já opravdu nevím jak to dělají, ale nejvíc bahna je pravidelně právě v hustých a dlouhých ocasních chlupech. Říkám tomu Fenomén lišky Ryšky.
Daník už pracuje ze všech sil na útěku, takže mi nezbývá než ho pevně chytit jednou rukou za chlupy na špičce ocasu a druhou rychle umývat. Tou dobou už mu prokluzují tlapy, jelikož utíká na místě. Ne, že bych se divila - kdo by neutíkal, když se mu stříká do citlivých partií studená voda!
Nakonec je k oboustranné úlevě propuštěn a mizí jako střela. Rozhořčeně se oklepe a jde se dosušit na pelech. Tam bručí sprostá slova a hledí velice vyčítavě. Když vidím to zjevné rozhořčení, tak si opět nemohu nevzpomenout na lišku Ryšku. Kam by asi dojel princ, kdyby chtěl svoji společnici po každé výpravě umýt?