Andy jel na zkoušku, Marek je na lyžáku, Martin s chřipkou v posteli. Záda se po pár hodinách péče dostala do snesitelného stavu, ale na nošení koše s dřevem to nebylo. Řešení na mě juklo v poloprázdném dřevníku - vždyť to můžu navozit na kolečku!
Je to tak samozřejmá součást v podstatě jakéhokoliv domu či chaty, že se na něj nemyslí. A přitom - to by bylo ouvej, kdyby nebylo! Uvědomili jste si někdy, jak je to geniálně jednoduchý vynález? Kolik se toho uveze, aniž byste si zlomili hřbet? Navíc se s ním dobře manipuluje.
Když jsem se s vděčností na naše kolečko zadívala, uvědomila jsem si, že vypadá přesně jako všechna kolečka, která jsem kdy znala. Otlučené, na některých místech mírně rezavějící, s prohýbanými okraji. A přitom mám pocit, že je to chvilka, kdy bylo nové, černé, lesklé, s apartními zelenými plastovými kryty na rukojetích. Kdy se vlastně změnilo z fešáckého kolečka v otřískaného matadora?
Zatímco jsem nosila březová polena z kolečka do zásobníku u kamen, zkoušela jsem si v hlavě srovnat, co všechno se v něm za ty roky svezlo. Hlína, posečená tráva, kamení, Daník, plevel, ostříhané větvičky z keřů, spadané ovoce, Daník, dřevo, všechno, co se shrabe na trávníku, listí, Daník, nářadí, dvacetikilové pytle s granulemi, sníh a zase Daník.
Na rozdíl od ostatních materiálů, Daník si jízdu na kolečku opakovaně užívá - už proto, že Marek mu ho obvykle vystýlá dekou. Je to legrační pohled, jak tam při jízdě důstojně sedí, upřeně hledí vpřed a tváří se důležitě. Je-li s kolečkem odstaven, ulehne, opře si hlavu o okraj a pro změnu vypadá jako ztělesněná lenivost.
Když jsem uklízela kolečko zpět do boudy, vzpomněla jsem si na jeho dalšího velmi užitečného příbuzného - na trakař. My ho bohužel nemáme, ale na chalupě je starý, původní, dřevěný, s loukoťovým kolem. Kolik se toho uvezlo na něm, to už nikdo nespočítá, stejně jako námahu, kterou svým uživatelům ušetřil. A teď si představte, že se najdou lidé, kteří tohoto pracanta nalakují, šoupnou na zahradu a používají jako dekorační podnos pod květiny!
Proč já tady o tom vlastně píšu. Asi proto, že jsem na chvilku neměla líné oči a viděla věci běžně neviditelné. A potěšilo mě to! Než jsem složila to dřevo, prošlo mi hlavou tolik příjemných a někdy i legračních vzpomínek, že jsem se nestačila divit. To všechno jenom kvůli hloupému zahradnímu kolečku. Není to báječné?