Dnes je takový splendidní den – ostře mrazito, nebe jako vymetené... To by se to bruslilo! Díky svému MLP jsem se dostala k bruslení i na postarší kolena, a jelikož on je zvyklý bruslit na přehradách odmala, nijak ho neděsily takové ty zvukové biče, jak už to tak led umí, a bruslení jsme si užili náramně.
A o vánočních svátcích, jak se tak obvykle rodinně vzpomíná, došlo i na historku s bruslením spojenou.
Bruslilo se u nich, kdykoli byl na přehradě led, a to i do pozdního jara, kdy už led začínal tát. A led na vodní ploše, jak je známo, odtává a tenčí se od břehů.
Tatík prý zrovna čistil nějaký stále pevný plac na ledu od sněhu, když tu po břehu přicházel jakýsi pán. Zastavil se a na tatíka zavolal: „Pane, je tu led u břehu pevný? Dá se tu na něj stoupnout?“
Tatík volal: „To musíte, milý pane, zkusit sám!“
Pán na to vemlouvavě: „Ale pane, vy jste takový jistě zkušený, vy to určitě odhadnete nejlépe!“
A tatík, dobrák a duše zřejmě polichocená, skutečně k břehu zamířil, aby pánovi odborně vyhověl. A co se nestalo – u břehu zahučel do vody, jen to hvízdlo.
Pán na to: „Já tušil, že se to proboří. Tak vám děkuju.“ A mašíroval pryč.
Tatík se vyhrabal z vody a taky mašíroval, ale co nejrychleji do chaty vyždímat se a usušit. Celou dobu sakroval: „Já blbec!! Že já mu na to skočil!!“ MLP, tehdy ještě dítko prťavé, vzpomíná, že doma nikdo ani nemukl, jen všichni tiše rejdili jako myšky a přinášeli osušky, horký čaj a vůbec vyzařovali soucit a účast.
Chechtali se tomu až později a chechtáme se tomu dodnes.
Přeji vám pěknou sobotu a neděli! Taky vzpomínáte na bruslení, nebo chodíte bruslit?
Toto je obvyklý vípák, takže sem pište o čemkoli, co vás zajímá a oč se chcete podělit.