105 PLUS: Sovy a ti druzí

O sovách a skřivanech jsem během let zcela nepochybně už párkrát psala, ale jelikož se člověk (pravda, v tom lepším případě) denně probouzí a vstává, zdá se to být téma vděčné a věčné.

Já jsem zcela nepochybně sova, byť ne ta pravověrná, která čeká na úsvit, aby ulehla, a pak do pozdního odpoledne spí, a pokud jí to není dopřáno, mění se vzhledem i povahou na zombie. Jsem sova uměřená, která, když je potřeba či když ji něco zaujme, hladce v bdělosti sklouzne přes půlnoc a rozzívá se ke druhé hodině ranní. Je-li zaujetí či nutnost příliš velká, další zívačka se objeví až mezi třetí a čtvrtou hodinou, takže je třeba včas pomyslet na to, že kočky i Vašek si ráno umisťují v čase po svém a že to často bývá úplně v jiné době, než budu mít ráno já.

Do dvou jsem v posledních letech vzhůru už jen sem tam, párkrát do měsíce, protože jak jsem již naznačila, kočky, zvláště pak Rózka, po osmé ranní začnou propadat panice, že pokud ihned nevstanu a nenaplním jim misky, jistě zemřou hlady. Kočičí lidé jistě už tuší, že chlupatci tak v polovině případů jídlo očichají, vrhnou ošklivý pohled na misku a ještě ošklivější na mě, abych nebyla na pochybách, jaké mínění mají o mých loveckých schopnostech.

Vstávání do práce bylo pro mě celý život utrpením. Nejhorší to bylo v době, kdy se pracovalo od sedmi ráno a předtím jsem ještě musela odvést či dokonce odvézt děti do jeslí a do školky. Nepřijatelnost časné denní doby ještě zhoršovala nutnost pokoušet se mluvit na děti vlídně, opakovat jim, že se musí najíst, ne polévat, že se musí obléknout a že na „já šama/šám“ není čas, zvláště panovalo-li období vysokých šněrovacích botiček, rukavic, šál a čepic. Bylo to nesmírně únavné, neboť mně dá ráno potíže vůbec mluvit, natož pak vlídně. Ba co víc, přítomnost další osoby v bytě vnímám velmi úkorně, zvláště pokouší-li se na mě hovořit a vyžaduje-li ode mě odpověď. Zejména pak chce-li, abych se pro něco rozhodla, něco naplánovala či na něco vyjádřila svůj názor.

To prostě nefunguje a já po chvíli začnu vrčet jako pes, bránící své teritorium, v mém případě území klidu, ticha a míru, ve kterém se potřebuju nacházet. Překvapivé je, že ráno mohu dost účinně konat, vyklízet myčku, dávat prát, to či ono poklidit, zamést, připravit základ na oběd, dokonce se mi docela dobře píše. Pokud jsem v bytě sama a mohu tyto činnosti vykonávat v polobdělém stavu. Nebo alespoň pokud Vašek zaspí.

Ovšem večer a noc, to je prostě moje doba. Miluju klid, tajemno a rytmus, které sebou přinášejí, a ráda chodím a vysedávám venku. Se soumrakem zmizí barvy a převládnou zvuky. Malý pramínek vody v jezírku v noci vzbuzuje dojem, jako by zahradou přes kameny uháněl bystrý potůček. Také vůně jsou jasné a silné, po nosu se dá chodit od jedné rostliny ke druhé, jako by byl jasný den. V posledních letech mi navíc noční zahradní prožitek zpestřuje tinitus, který evokuje zvuky rozpálené srpnové louky. Pravda, v zimním období je to poněkud matoucí, ale teď je to vlastně docela fajn.

Foto: Vave

Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/