Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 262

Kdysi před léty napsal soudruh Fučík o Sovětském svazu "O zemi, kde dneska znamená zítra". I když to bylo v době, kdy každý gubernátor musel poslat denní hlášení, že popravil 1200 lidí! Krev tekla kanály, ale soudruhu Fučíkovi se tam náramně líbilo. Motto této knihy nám komunisti vtloukali do hlavy po celou základní školu, tak úžasný ten Sovětský svaz byl!

Nebojte se, nebudu tady rozebírat díla soudruha Fučíka, nejsem k tomu erudován, ale ten název mě napadl dnes ráno, když jsem mluvil po Skypu se svým synem. Byl poslán na školení do USA do Atlanty. Ráno v osm hodin tady bylo úterý, ale Honza měl pondělí sedm hodin večer! Takže mně se vlastně splnil sen soudruha Fučíka! Jsem v zemi, kde dneska znamená zítra, alespoň z pohledu mého Honzy. Není to nádhera? Jak říkával nebožtík Jára Cimrman: "Kde se to zastaví?"

Dnes mě pozval pan ředitel do města na kávu. Opět jsem se setkal s místním koníčkem, že bílého sáhiba je třeba okrást. "Za kolik mě svezete do středu města?" "Kolik dáte?" "250 bhátů." "Tři sta a nebudete platit dálniční poplatky!" "Dobrý, jedeme!" Problém je účet. I když každý taxík má taxametr a tiskárnu, žádnému nefunguje. Takže účet do města mám na listu z bloku a účet z města na účtence z Tesca. Taxikáři jsou loupežníci na celém světě!

Pro mne nepřekonatelným problémem je angličtina, neumím totiž thajsky. Ani v mezinárodním hotelu na recepci se nedomluvíte! S úsměvem a několika úklonami vám několikrát řeknou místní zaklínadlo: "Jés sér, jés sér!" Ale to je asi tak všechno, co pro vás udělají. Pak se odněkud vynoří jiná usměvavá panenka a ta má alespoň první tři lekce "Prokopś family", takže vám konečně vydá požadované přihlašovací kódy na internet. Ovšem požadujete-li na recepci třeba takovou věc, jako je taxík do muzea, člověk, který má na sobě perfektí oblek s červenou šerpou vám po zaklínadle a několika úklonách dá ručně psanou cedulku, že taxi stojí 1200 bhatů, což nestojí ani náhodou. Skutečná cena je do 300! Takže chtít na recepci, aby mi zařídili cestu do 50 km vzdáleného automobilového muzea, je holý nesmysl.

Když jsem odlétal, tak mi Zuzana, zkušená letuška, která strávila v Thajsku mnoho dní, kladla na srdce, abych si dal bacha na schody. "Vzpomeň si na pana prezidenta Havla, jak se v Bangkoku rozplác!" Nejsem blbej, ne, schody poznám! Teprve, když jsem šel v koupelně na hubu, protože z neznámých důvodů je uprostřed koupelny velikosti běžného panelákového obýváku schod! Neoznačený, splývající s okolím! Protože jsem pidlooký, musím nosit stále brýle, ale v koupelně je nenosím. Tedy, nenosil jsem. Když jsem vyšel na terasu před svým pokojem, kochal jsem se přírodou a... pic kozu do vazu, dva schody! Málem jsem přepadl přes zábradlí! Záliba Thajců ve schodech je pro mne nepochopitelná. V okolí hotelu jsou krom letiště podivná obydlí stlučená z vlnitého plechu a mezi nimi zděný dům s velkou kavárnou v přízemí. "Dám si ledovou kávu!" Vejdu, podlaha z černého mramoru, uprostřed schod! Připlachtil jsem k bar pultu a usměvavá panenka cosi zašveholila a já jsem jí řekl jenom: "Kafe!" a držel jsem se štangle u pultu, abych nespad na hubu! Ukázala mi dva druhy hrnků, já jsem na jeden ukázal, ona se usmála, já jsem optrně sešel schod a sedl jsem si křesla s výhledem na ulici. Kávu mi přinesla v plastovém kelímku! Proč mi před tím ukazovala ty hrnky, netuším. Možná, že si řekla, tenhle přerostlej trouba, co neumí ani chodit, by nám to ještě rozmlátil, a dala raději plast. Nebo to možná bylo její věno a chtěla jenom ukázat, že není žádná chudoba, dva hrnky, to se cení!

Dnes jsem musel do města, protože jsem měl jednání se šéfem. Šéf je Dán a mluví naštěstí prefektně anglicky, takže jsem si po dlouhé době pokecal. "Vidíš támhle to náměstí? Tak to je to, co v televizi ukazovali, jaké jsou tam strašné boje. Nalevo jsou v oranžových trikách (asi ČSSD) a napravo jsou v modrých (nejspíš ODS) a ti se čas od času do sebe pustí. Uprostřed je podium a tam jim k tomu hraje muzika. Kde CNN bere ty záběry, bůh ví!" Šel jsem se tam podívat. Obě skupiny pekly špízy a musím říct, že oranžoví je měli lepší. Jejich předsedkyně vlády je moc pěkná ženská a když mi nabízela špíz, dal jsem ten od modrejch za záda, abych neurazil. Jak jsem tak na tu krasavici koukal, řekl jsem si, že se s moučným červem Sobotkou vůbec nedá srovnat. Akorát mi nějak nešlo do hlavy, že byla v kostýmku a nebylo jí vedro. Také mě napadlo, když ji tam nechtěji, že by to mohla vzít u nás! V podstatě je to jedno, kdo stát papírově vede a šaškuje v televizi předstíraje, že to vede.Tato paní je krásná, tak by bylo aspoň na co koukat. Když jsem si sahal do kufru pro foťák, že si jí vyfotím, ucítil jsem na své ruce jinou, nekompromisní. Vedle mne stál usměvavý člověk, z ucha mu koukal drát a mně bylo jasné, že si živý fotku s předsedkyní vlády neudělám. Tak vám musím říct, že je opravdu tak krásná jako na fotkách, není to kouzlo fotošopu.

Foto: autor