Na Kongresu ODS v roce 2007 v Praze na Žofíně promluvil Cameron jako čestný host. Tehdy jsme mu mohli předat cennou upomínku, která jej dojala : zarámované faksimile dvou dopisů, které si vyměnil za války prezident Edvard Beneš se vzdáleným Cameronovým příbuzným, předválečným politikem Duffem Cooperem. Duff Cooper byl totiž jediný kabinetní ministr, který rezignoval z Chamberlainovy vlády na protest proti britskému podpisu Mnichovské dohody, a Beneš mu za to písemně poděkoval. Zatím naposled přijel Cameron do Prahy před rokem, aby podpořil ODS před volbami do Evropského parlamentu. Vtipkoval tenkrát, že během procházky po Karlově mostě potkal možná víc svých vlastních voličů než Topolánek voličů ODS.
Dnes je tedy nejmladším britským premiérem za 200 let. Přestože vyhrál volby, musí vládnout v koalici s liberálními demokraty. Věc v kontinentální evropské politice naprosto běžná, ve Velké Británii s jejím většinovým systémem naprosto nemožná. O absolutní většinu v Dolní sněmovně, která by umožnila jednobarevnou vládu, připravily Camerona dvě věci. Jednak stávající hranice jednomandátových volebních okrsků, změněné během posledních let tak, že nahrávaly jednoznačně Labour Party. Kdyby labouristé porazili konzervativce stejným rozdílem, jakým s nimi sami prohráli (tedy 7 %), stačilo by jim to na pohodlnou většinu. Ne tak konzervativcům. Druhým důvodem byl tradiční volební debakl konzervativců hlavně ve Skotsku, ale i ve Walesu. Zatímco v „Anglii“ (Spojené království bez Skotska, Walesu a Ulsteru) konzervativci přesvědčivě porazili labouristy poměrem 297:191, ve Walesu s nimi prohráli 26:8 a ve Skotsku z 59 možných mandátů získali jeden jediný! Labouristům se tak zřejmě vrátil jejich „dárek“ Skotům - podpora decentralizace a větší autonomie pro Skotsko.
Jak a zda vůbec bude změněn britský volební model směrem k poměrnému systému a jestli se povolební koalice stanou standardním jevem, teprve uvidíme. Pokud ano, ukázal Cameron, že se v takovém systému bude umět pohybovat a dohodnout. Pro nás je ale důležitější jeho vítězství vzhledem k evropské politice. Nejde jenom o to, že pro frakci ECR je to významná legitimace do klubu vlivných. Ale poprvé po dlouhé době řídí vládu v jednom ze čtyř nejsilnějších států EU strana, která nesdílí na kontinentě téměř povinnou federalistickou doktrínu. V tom se Cameron liší zcela zásadně od Merkelové či Sarkozyho, kteří se v posledních měsících ocitají zcela viditelně „za vozem“, o administrativní mašinerii evropských institucí ani nemluvě. V dobách, kdy se euro zmítá v krizi, kdy celý evropský projekt klopýtá ode dne ke dni bez jasné představy a kdy jediným politickým programem EU dneška a zítřka je hašení včerejších požárů, je Cameron ve výhodě. Má prostor, aby formuloval novou vizi Evropské unie, otevřenou, pružnou, deregulovanou. Nebude to lehké, síly setrvačnosti jsou značné. Ale povést se to může, vítr v Evropě už začíná foukat jiným směrem. Takže ano, mám radost – politicky, ale i docela normálně, lidsky. Protože David Cameron, jak jsem jej poznal, je fajn člověk a já mu to vítězství moc přeju.
Poslanec Evropského parlamentu za ODS