Své vystoupení z 21. září zahájil ruský prezident větou, v níž lze napočítat hned několik lží. Těmi je ostatně prošpikováno celé jeho vystoupení. Proto jsem měl chvílemi pocit, že nemáme rok 2022, ale 1938 a jsme v Německu.
Putin tedy úvodem řekl, že bude hovořit o průběhu „speciální vojenské operace“, jejímž cílem je „osvobození Donbasu“ od „neonacistického režimu“, který se v roce 2014 chopil moci na Ukrajině v důsledku „ozbrojeného převratu“.
Zmatečné pojmy politika, který se stal pro svět hrozbou. Tak si vytvořme pomocný slovník kremelského newspeaku.
- (A) speciální vojenská operace … agrese proti cizímu státu;
- (B) osvobození Donbasu … dobytí Donbasu s cílem jeho připojení k Ruské federaci;
- (C) neonacistický režim … hanlivé označení demokratického systému mající vytvořit zdání oprávněnosti agresivního zásahu proti sousední zemi za účelem zabrat její teritorium;
- (D) ozbrojený převrat … hanlivé označení prodemokratické revoluce mající stejný účel jako v bodě (C);
Putin na začátku dále pravil, že se obrací – kromě jiných - na obyvatele „Doněcké a Luhanské lidové republiky, Chersonské a Záporožské oblasti a dalších oblastí osvobozených od neonacistického režimu“. Přeloženo do srozumitelného jazyka: obrací se na obyvatele oblastí, které jsou nedílnou součástí ukrajinského teritoria a které byly dobyty Ruskem při probíhající agresi.
Šéf Kremlu pak hovořil o „nezbytných, neodkladných krocích k ochraně suverenity, bezpečnosti a územní celistvosti Ruska“. Tato teze má zásadní vadu na kráse: suverenita, bezpečnost a územní celistvost Ruska nebyla a není ohrožena. Je tomu přesně naopak: ohrožena je suverenita, bezpečnost a územní celistvost Ukrajiny; Putin jako by zapomněl, že ruská vojska operují a zabírají teritorium na Ukrajině, nikoli ukrajinská vojska území v Rusku.
Putin v další části fantazíroval, ba strašil své auditorium. Lživě: současný Západ prý usiluje o to „oslabit, rozdělit a nakonec zničit naši zemi“. Prý už západní politici přímo říkají, že „v roce 1991 dokázali rozdělit Sovětský svaz a nyní nastal čas pro samotné Rusko, které by se mělo rozpadnout na mnoho na smrt nepřátelských regionů a teritorií“. Jistě, Západ v čele s prezidentem Reaganem má klíčovou zásluhu na pádu Železné opony, Berlínské zdi, zhroucení Moskvou vedeného komunistického bloku, ale pokud jde o samotný rozpad SSSR, byl to jen logický důsledek tohoto procesu, touhy lidí po svobodě a národním sebeurčení, nicméně šlo takříkajíc o vnitřní věc sovětského státu – pokud by byl SSSR soudržný (a ne kolos na hliněných nohou), Západ by ho sotva dokázal rozdrobit. A tvrzení, že svobodný svět chce podobně rozdělit Ruskou federaci je čistokrevný nesmysl. Stejně jako Putinova politická pohádka, že „Západ po desetiletí cílevědomě pěstoval nenávist vůči Rusku, především na Ukrajině, pro kterou připravoval osud protiruského opěrného bodu a samotný ukrajinský lid byl přeměněn na potravu pro děla a tlačen do války s Ruskem“. A nakonec – ukrajinský režim prý válku vyvolal. V roce 2014, kdy „použil ozbrojené síly proti civilistům, organizoval genocidu, blokády, teror proti lidem, kteří odmítli uznat moc, která na Ukrajině vznikla v důsledku převratu“. Zloděj volá: chyťte zloděje.
Aby Putin dostatečně agresi zdůvodnil, uchýlil se k tvrzení, že „kyjevský režim veřejně odmítl mírové řešení problému Donbasu“ (rozumějme: v souladu s představami Kremlu) a že „oznámil svůj nárok na vlastnictví jaderných zbraní“ (zde můžeme jen litovat, že se jich Ukrajina v roce 1994 vzdala výměnou za falešný slib Ruska, že bude respektovat její suverenitu a mezinárodně uznané hranice) – s odkazem na tyto dva body tvrdil, že „rozsáhlý útok na Donbas byl nevyhnutelný (myšleno ze strany Ukrajiny) a že by „stejně nevyhnutelně došlo k útoku na ruský Krym – na Rusko“ (politické chucpe ve stylu příběhu muže před soudem, který se zodpovídá z vraždy svých rodičů a žádá o shovívavost s poukazem na to, že je sirotek). A od té účelové úvahy pak je jen krok k závěru: „V tomto ohledu bylo rozhodnutí o preventivní vojenské operaci naprosto nezbytné a jediné možné. Její hlavní cíl – osvobození celého území Donbasu – zůstává nezměněn.“ Zde už Putin nepokrytě přiznává, že Rusku jde o teritoriální lup: ukrást Ukrajině nemalou část jejího území.
Putin divákům oznámil, že (tzv.) Luhanská lidová republika „už byla od neonacistů téměř zcela očištěna“, zatímco v (tzv.) Doněcké lidové republice boje stále pokračují. Mimo jiné proto, že „kyjevský okupační režim“ (unikum: Ukrajina je okupantem ve své vlastní zemi) vytvořil v oblasti během uplynulých osmi let masivní linii opevnění (jaké to překvapení, že si něco takového Ukrajina dovolila na svém teritoriu), přičemž „čelní útok by měl za následek velké ztráty“ a tomu se ruské jednotky i jednotky obou (separatistických) republik musí přizpůsobit, proto „osvobozují doněckou půdu krok za krokem, čistí města a obce od neonacistů a poskytují pomoc lidem, z nichž kyjevský režim udělal rukojmí, lidské štíty“. (Lidé agresory mučení mají a umučení nalezení v hromadných hrobech měli na počínaní Putinovy armády a jejich přisluhovačů dozajista jiný názor.)
V další části svého vystoupení postavil Putin věc tak, že Ukrajina byla na jednáních v Istanbulu zprvu pozitivně nakloněna návrhům ruské strany, což ale Západu nevyhovovalo, a tak prý Kyjev dostal příkaz všechny dohody porušit a ve válce pokračovat. Západ ještě víc než dosud zásobuje ukrajinskou armádu zbraněmi, její jednotky jsou cvičeny podle standardů NATO a pod faktickým velením západních poradců. Opět je nutné podotknout, že Ukrajina je jednak suverénní stát a jednak je to ona, kdo se brání agresi, nikoli naopak, jak se to Putin snažil vykreslit (přesněji zkreslit). Její obranná strategie a taktika je tedy pouze a jen její věcí, zatímco podpořit ji zbraněmi ve spravedlivé obranné válce je morální povinností všech zemí svobodného světa.
Vyčítat Ukrajině, že je podporována západními zbraněmi a že na její straně bojují jednotky dobrovolníků je od ruského prezidenta vrcholně pokrytecké, uvědomíme-li si, co uvádí o několik odstavců výše: on sám dal vládě a ministerstvu obrany pokyn, aby bylo v co nejkratší době definováno právní postavení dobrovolníků (bojujících na straně agresora), stejně jako bojovníků působících v jednotkách (tzv.) Doněcké a Luhanské lidové republiky, přičemž toto postavení by mělo být stejné jako u řadových vojáků ruské armády včetně materiální a lékařské podpory a sociálního zabezpečení. A pozor: Zvláštní pozornost musí být věnována organizaci zásobování dobrovolnických formací a oddílů lidových milicí Donbasu, pokud jde o techniku a výzbroj.
Jinými slovy: agresor mít dobrovolníky může, když se ale dobrovolníci angažují na straně obránce, slyšíme z úst téhož Putina označení „gangy zahraničních žoldáků a nacionalistů“.
Celá tato demagogie kremelského vůdce směřovala k jedinému. S poukazem na to, že v současnosti ruské ozbrojené síly operují na linii dotyku (frontě) přesahující tisíc kilometrů, kde „čelí nejen neonacistickým formacím, ale vlastně celé vojenské mašinerii kolektivního Západu“ rozhodl se Putin „podpořit návrh ministerstva obrany a generálního štábu na provedení částečné mobilizace v Ruské federaci“.
Tento nový moment ve vývoji války byl v následujících hodinách v českých médiích široce komentován a analyzován, za sebe mohu proto dodat jen tento pohled na věc: aniž bych dosavadní dílčí úspěchy ukrajinské armády přeceňoval (jakkoli z nich mám upřímnou radost), nabyl jsem z Putinova vystoupení dojmu, že mu teče do bot ( čehož nemám radost o nic menší).
Zbývá ještě jedna část jeho řeči, totiž hrozba jadernými zbraněmi adresována Západu. To je na tom všem to nejděsivější a samozřejmě - je to opět založeno na lži.
Prezident hovořil o jaderném vydírání Ruska Západem; sem zařadil i údajné povzbuzování Ukrajiny, aby její síly ostřelovaly Záporožskou jadernou elektrárnu, jakož i „prohlášení některých vysokých představitelů předních států NATO o možnosti a přípustnosti použití zbraní hromadného ničení proti Rusku – jaderných zbraní“. Dále: podle Putina Washington, Londýn a Brusel přímo tlačí na Kyjev, aby přesunul vojenské operace na ruské území. Tamní politici nepokrytě říkají, že Rusko by mělo být poraženo všemi prostředky na bitevním poli, po čemž by následovalo „zbavení politické, ekonomické, kulturní a obecně jakékoli suverenity s úplným vypleněním naší země“.
A od tohoto výmyslu už je jen krok k tomu, aby Putin světu sdělil: „Pokud bude ohrožena územní celistvost naší země, určitě využijeme všechny prostředky, které máme k dispozici, abychom ochránili Rusko a náš lid. To není bluf.“ A ještě jednou: „Je v naší historické tradici, v osudu našeho lidu, zastavit ty, kdo usilují o světovládu, kteří hrozí rozkouskováním a zotročením naší vlasti, naší otčiny. Uděláme to i teď – a tak to bude.“
Situace je vážná, stejně jako hrozby, které z Kremlu zazněly. Přesto si nemohu odpustit něco v lehčím tónu. Kdyby tu dnes přistáli Marťani a přečetli si Putinův projev, mohli by nabýt dojmu, že ne Rusko napadlo Ukrajinu, ale Ukrajina Rusko. Ono to v osmatřicátém také mohlo vyvolávat podobný dojem. Kdo si poslechl uřvaného Führera, mohl bez dalších souvislostí dojít k závěru, že nikoli Německo, ale Československo je tím státem, který v Evropě ohrožuje mír.