V USA roste podle článku na iDnes.cz rozdělení společnosti podle politické příslušnosti a příznivci republikánů i demokratů si „přestávají rozumět“. Je to dědictví Baracka Obamy?
Velmi zajímavá a poměrně objektivní je analýza americké společnosti v článku Američany děsí rozdělení společnosti. Obávají se i nové občanské války.Článek informuje o narůstající agresi mezi příznivci obou hlavních amerických stran. Za podstatné považuji zejména toto:
Průzkumy veřejného mínění a odborné studie ukazují, že v USA skutečně roste politické a kulturní rozdělení mezi voliči republikánů a demokratů. Podle jedné studie skoro 60 procent republikánů a přes 60 procent demokratů si myslí, že druhá strana představuje vážnou hrozbu pro USA. Více než 40 procent demokratů a republikánů má za to, že druhá strana je „naprosto zlá“.
Více než 10 procent demokratů a přes 20 procent republikánů uvedlo, že pokud by se člen odlišné politické strany choval špatně, mělo by se s ním „zacházet jako se zvířetem“. Přes osm procent republikánů i demokratů považuje za oprávněné použít násilí k prosazení politických cílů strany. Pokud by opoziční strana vyhrála prezidentské volby v roce 2020, je pro násilí dokonce skoro 18 procent demokratů a přes 12 procent republikánů.
Podle zmiňovaného článku se rozdělení společnosti prohloubilo po zvolení Donalda Trumpa prezidentem v roce 2016. Nicméně článek neoznačuje Trumpa za viníka (což kvituji s uznáním). Situace v americké společnosti je podle mého soudu důsledkem politiky uplynulých dvou dekád.
Na počátku byl teroristický útok unesenými dopravními letadly na newyorská „Dvojčata“ v roce 2001. Při útocích celkem zemřelo 2996 lidí včetně 19 únosců. Až na 55 vojáků ze 125 obětí, které zemřely v Pentagonu, byli oběťmi civilisté pocházející celkem z 90 zemí. USA v odvetu vyslaly armádu do Afghánistánu, kde vládl Taliban. Válka v Afghánistánu je nejdelším válečným konfliktem, v němž je zapojena armáda USA po II. světové válce. V roce 2003 provedla koalice vedená USA invazi do Iráku pod záminkou, že irácký režim vlastní chemické zbraně. Tato invaze byla oficiálně ukončena během prvního mandátu prezidenta Baracka Obamy.
Jak z americké společnosti postupně vyprchal efekt teroristického útoku na Dvojčata, se v prezidentských volbách roku 2008 prosadil kandidát Demokratické strany Barack Obama, první Afroameričan v prezidentském úřadu. Obama slíbil ukončení války v Iráku i Afghánistánu, z Iráku se pak armáda USA stáhla. Místo uklidnění situace se ale na velkém území Iráku a Sýrie vzedmula vlna islamistů a vznikl takzvaný Islámský stát (IS). Ten na vrcholu své moci mezi roky 2014/15 ovládal většinu území Sýrie a velkou část Iráku. Boj s ním probíhal ze strany USA s velkými obavami o životy civilního obyvatelstva. Toho IS využil a umisťoval své vojáky do hustě obydlených částí měst a použil tak taktiku „živých štítů“. To ruská armáda, která do bojů za záchranu režimu Bašára Asada vstoupila razantně v roce 2015, zahájila kobercové nálety na města v moci islamistů a poměrně velmi rychle moc IS v Sýrii oslabila. Podobnou taktiku pak USA nasadily v Iráku po zvolení Donalda Trumpa, i v Iráku se podařilo vliv IS oslabit, a nakonec islamisty vypudit.
Obama věnoval velké úsilí dohodě s Íránem. Smlouva byla podepsána stálými členy Rady bezpečnosti a sankce proti Íránu byly postupně rušeny. Podobně jako kritika politiky prezidenta George Bushe vedla k vítězství Obamy v roce 2008, Trump naopak tvrdě kritizoval Obamovu politiku jak zahraniční, tak vnitřní a volby v roce 2016 vyhrál.
Média v USA i v EU hodnotila působení Obamy v úřadu jenom v superlativech. Politika Západu a USA zvláště ve vztahu k takzvanému „arabskému jaru“ však byla co se důsledků týče neúspěšná a zejména intervence v Libyi tuto zemi uvrhla do chaosu, a země se tak po přerušení balkánské trasy stala hlavním nástupištěm ilegální migrace do EU. Média ale Obamu podporovala a dle mého soudu byla ražena teorie o tom, že v USA nastoupila „nová éra“, kterou už není možné zvrátit zpět. Volby 2016 ale ukázaly, že média nemají takovou moc, v jakou věřila, a prezidentem se stal podceňovaný a vysmívaný Trump.
Od Trumpova vítězství rozjela média tvrdou pomlouvačnou kampaň, bylo zahájeno vyšetřování vlivu Ruska na prezidentské volby a táhlo se dva roky. Na jeho konci byl „překvapivý“ výsledek. Nebylo prokázáno nic z toho, co média tak vehementně prosazovala. Od samého počátku výkonu funkce se v Demokratické straně diskutovalo o zahájení impeachmentu proti Trumpovi. První rezoluce se ještě v Kongresu schvalovala během vyšetřování „ruské stopy“ a demokraté se ještě vyslovili proti. Po skončení vyšetřování Muellerovy komise se Demokratická strana rozhodla pro impeachment a využila k tomu záznam Trumpova rozhovoru s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Vyšetřování „Trumpovy zrady“ tak bezpochyby působí jako hlavní bod, který americkou společnost půlí na „progresivisty“ a „konzervativce“. Tento konflikt přiživují „liberální“ média bojem s prezidentem, v němž se hodí kde co. Listy jako The New York Times či The Washington Post naprosto rezignovaly na objektivitu, právě ony vedou onen Trumpem zmiňovaný „hon na čarodějnice“. Demokratická strana se dnes více a více podobá radikální socialistické straně. Poslední informace, že se má o prezidentský úřad ucházet za demokraty Michael Bloomberg, bývalý starosta New Yorku a podle Wikipedie jeden z nejbohatších Američanů s majetkem 20 miliard dolarů, svědčí o panice části bohatých příznivců Demokratické strany. Je to zřejmě pokus její umírněné části zastavit socialistickou kampaň mezi uchazeči o nominaci za tuto stranu. Pokud by totiž zvítězila levicová Elizabeth Warrenová, platili by její nápady právě lidé jako Michael Bloomberg. Hodně boháčů tvrdí, že pak by opustili USA.
Výše popisované rozdělení společnosti v USA však sledujeme i ve staré dobré Evropě. Evropští „progresivisté“ mají podobné recepty jako ti američtí a vyvolávají podobné reakce i u veřejnosti ve svých zemích. Právě proběhlé volby ve Španělsku zaznamenaly zdvojnásobení počtu mandátů „krajně pravicové“ strany Vox, kterou progresivní média popisují jako pohrobky generála Franka. A o rozdělení české společnosti si ani v čase připomínky třiceti let od listopadu 1989 není třeba nic nalhávat. Přidáme-li k tomu politiku „záchrany planety“, provozovanou i oficiálními představiteli EU, zejména novou předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou, získáme poměrně jasný obrázek, kde všude vedou dělící linie mezi „progresivisty“ a „konzervativci“.
V USA pak ono rozdělení pochází z období prezidenta Obamy, kdy se vytvářel mediální dojem o „vyřešení“ všech problémů americké společnosti včetně vztahů různých etnických a národnostních skupin. Zvolení Trumpa ukázalo, jak falešný to byl popis a že všechny dělící linky, které byly považovány v éře Obamy za „překonané“, stále existují. Dnes, v době vyhraněného souboje liberálně-levicového tisku s Trumpem, se možná zdají být tyto linie hlubší než v minulosti. Stačí ostatně sledovat média (například msn.com), kde lze permanentně číst zprávy o „vině“ současného prezidenta. K rozdělení společnosti tudíž významnou měrou přispívají média, která podporují „progresivisty“ a tradiční hodnoty považují za “překonané“.
Kdesi jsem to vlastně již čítával, někdejší Rudé právo tak psalo dnes a denně až do konce vlády jedné strany – do 17. listopadu 1989.
Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz