Americké prezidentské volby 2020 v dlouhodobém pohledu
Blíží se vrchol letošních prezidentských voleb v USA a napětí stoupá. Jak tomu obvykle bývá v polarizujících případech typu „Volíš Losnu, nebo Mažňáka?“, tak emoce jsou vybičované a letos, vzhledem probíhajícím událostem i k charakteristikám obou kandidátů, je to možná ještě výraznější než obvykle.
Taková situace je přirozeně velmi lákavá pro radikální a nepoměrně viditelné menšiny na obou stranách. Naopak pro většinové umírněné (a tedy mediálně méně atraktivní) skupiny voličů může být tato situace značně nekomfortní a přinášející náročná dilemata. Na jedné straně Donald Trump může mnohé z nich popuzovat svým vyjadřováním, chováním, emoční nezralostí, psychickou nestabilitou, morálním profilem atd. Na druhé pak Joe Biden může odrazovat svým koketováním s tribalistickou „politikou identit“ tak oblíbenou v Demokratické straně, svým věkem/viceprezidentkou nebo svým opatrným našlapováním kolem aktivit hnutí Black Lives Matter a s ním spolupracujících radikálně levicových uskupení. Přirozeně nemohl neodsoudit rabování a násilné protesty, ale z jeho vystupování je evidentní, že doufá v podporu těchto subjektů a jejich sympatizantů, což může vést k úvaze ve smyslu: „Trump se mi nelíbí, ale jestli na Bidenově straně stojí Antifa, tak nemám na výběr...“.
Jako útěcha pro nelevicově smýšlející část těchto znepokojených voličů se nabízí následující argument: „Tyto volby jsou bizarní odchylka, v případě obou kandidátů se jedná o jejich poslední prezidentské období, takže stačí teď zatnout zuby, ještě jednou zvolit Trumpa a v roce 2024 Republikánská strana vygeneruje již více klasického kandidáta a volby se vrátí k normálnímu stavu.“ Tato úvaha je velmi lákavá, nicméně pomíjí další faktory, které by mohly přispět ke značně odlišnému výsledku.
Historicky se ukazuje, že američtí voliči mají většinově tendenci svým prezidentům poskytnout dvě funkční období a následně zvolit prezidenta z opačné části politického spektra, přičemž v rámci vyvažování často alespoň na část prezidentského funkčního období zvolí do Kongresu většinu složenou ze zástupců druhé strany. Tento faktor přirozeně sám o sobě nestačí k vítězství, nicméně vytváří určitý kontext, který při vyrovnanosti ostatních faktorů může mít rozhodující vliv. Z toho vyplývá, že kandidát nebo kandidátka Republikánské strany bude mít v roce 2024 větší šanci na úspěch, pokud v roce 2020 nezvítězí Donald Trump.
Další proměnnou pak může být míra radikality kandidátů v roce 2024. Když proti Obamovi neuspěli „normální“ republikánští kandidáti, prosadila se tendence preferovat namísto nich někoho extrémnějšího a výsledkem byl Donald Trump. Když neuspěla Hillary Clintonová byla tato snaha velmi patrná i v Demokratické straně. To bylo jasně vidět na početném spektru kandidátů v demokratických primárkách, kde v převažovali výrazně „progresivnější“ kandidáti než Joe Biden. Ten nakonec uspěl právě díky skutečnosti, že v rámci strany působí jako „centrista“. Ačkoli je zřejmé, že díky postupnému posunu Demokratické strany doleva, tato pozice má jiný obsah než v minulosti, stále je podstatně racionálnější než názory valné většiny ostatních demokratických zájemců o pobyt v Bílém domě. Pokud tedy nyní neuspěje konfrontační Trump, bude mít v republikánských primárkách větší šanci se prosadit méně polarizující kandidát. A naopak pokud nyní neuspěje „centristický“ Biden proti nekonformnímu Trumpovi, hrozí nebezpečí, že to bude vyhodnoceno jako důsledek Bidenovy malé radikálnosti a že v následujících volbách Demokraté nasadí někoho výrazně „progresivnějšího“, kdo navíc bude mít v dané situaci vyšší šanci uspět než za jiných okolností.
A nakonec zbývá ještě obecný pohled, který se více týká nás v Evropě a který naznačil ve svých článcích například Roman Joch. USA jsou garantem evropské bezpečnosti a mají zásadní roli pro udržení globální stability. Z tohoto pohledu by byl nejhorší výsledek takový, jenž by narušil vnitřní stabilitu USA a tedy jejich schopnost a ochotu se angažovat v mezinárodních vztazích. Tento stav by nastal v případě velmi těsného výsledku voleb a následně protahovaného sporu o jejich interpretaci. Bez ohledu na osobu kandidáta tedy tou hlavní hrozbou je velmi těsný výsledek. V takové situaci pak bude zásadní ochota účastníků podřídit se demokratické tradici a uznat porážku. Biden deklaroval, alespoň verbálně, ochotu tak učinit. Trump se odpovědi vyhnul. Jakkoli v tom lze vidět pouze typicky trumpovskou „blafovací pózu“ či taktický manévr, v současné vypjaté atmosféře se to již blíží sobeckému postoji ve smyslu „Buď zvítězím já, anebo nikdo.“, který má blíže spíše k levicovému nutkání bořit než ke konzervativním hodnotám.
Ačkoli tedy je nezbytné brzdit aktivity hnutí Black Lives Matter a spřízněných subjektů a jakkoli by bylo velmi lákavé sledovat „pláč a skřípění zubů“ v mainstreamových západních médiích při dalším vítězství Donalda Trumpa, domnívám se, že z dlouhodobého hlediska tomuto cíli více pomůže, když v letošních volbách zvítězí Joe Biden.