USA: O Thanksgiving jinak

aneb Pro dobrotu na žebrotu

Když se Mayflower v listopadu roku 1620 přibližovala k břehům dnešního amerického státu Massachusetts, silná vichřice rozbouřila oceán a mohutné vlny slané vody hnaly tu křehkou skořápku rovnou na skálu. V té době nebyla na mapě, ani jméno neměla. Pokřtili ji mnohem později podle anglického přístavu Plymouth, odkud Mayflower vyplula.

V té bouři zcela vysílený kapitán s posledními silami stočil kormidlo a loď se bokem přitiskla k balvanům. Z jejích útrob se vynořili zbědovaní… chtěl jsem napsat lidé, ale byly to jen vychrtlé stíny mužů a žen, hladových, zubožených dvouměsíčním pobytem v páchnoucím podpalubí, zmořených kurdějemi a úplavicí. Doplazili se na skálu, padli a zůstali nehybní jako mrtví hrdinové po bitvě.

Tak je ráno našli američtí indiáni z místního kmene Wampanoag. Bez jejich pomoci by první imigranti, řečení Poutníci, zahynuli hladem. Rudokožci naučili bělochy lovit, obdělávat půdu, rybařit a přežít v nové, neznámé končině.

Štěstí jim přálo. Úroda v následujícím roce byla bohatá. A tak se skupina padesáti dvou Poutníků, kalvinistů, rozhodla, že přízeň Páně oslaví bohatou hostinou díkůvzdání a že na ni pozvou své zachránce. Přišlo jich devadesát a přinesli darem domorodou lahůdku - divoké krocany a kukuřičné klasy. Hostina trvala tři dny a tři noci jako královská svatba. Konala se v někdy v říjnu L.P. 1621, přesnější údaje se nezachovaly.

Co víme zcela jistě, je, že evropští uprchlíci, kteří hledali zemi zaslíbenou, šířili v Novém světě nejen slovo Páně, ale také nakažlivé nemoci, jimiž Starý svět tehdy oplýval. Choleru, černé neštovice, tyfus, malárii, syfilis, tuberkulosu. Domorodci na ně houfně umírali. Hynuli i na obyčejnou chřipku nebo spalničky. Nikdy se s žádným z těchto onemocnění předtím nesetkali a neměli proti nim obranné látky. Nezvaní hosté je také seznámili s ohnivou vodou, která prvnímu národu, jak se dnes původním Američanům říká, podlomila mravy a morálku. Tohle vše dohromady byl počátek konce. Kulky a šavle dovršily dílo.

Čas letěl, roky a desítky let se proměňovaly ve stovky, z útržkovitých zápisů a nespolehlivých vzpomínek vnikla legenda a z ní se postupně vytvořila tradice slavit Den díkůvzdání, Thanksgiving Day, a slavit ho stejně jako Poutníci s domorodci třídenním hodokvasem. Začíná vždy o posledním čtvrtku v měsíci listopadu a trvá až do pozdní nedělní noci.

Už den před tím se všechna velkoměsta jako New York nebo Washington stanou snesitelnější, protože převážná část jejich obyvatelů se vydá na dlouhou cestu do svých domovských obcí, neboť Thanksgiving je především citová záležitost. Lidé cestují tisíce mil, aby byli s lidmi, které vidí jednou za rok. A při odjezdu do velkoměst většinou zjistí, že jednou za rok je až příliš často.

Během svátků díkůvzdání víc jak třicet osm miliónů Američanů urazí v průměru pět set kilometrů za vidinou do zlatova upečeného krocana a kouzlem domova byvších dní. Odrbanci, deplorables, jak říká Hillary Clintonová Američanům žijícím od výplaty k výplatě, cestují na přeplněných dálnicích navzdory nepřízni počasí, obvyklé v tu roční dobu. Ti mohovitější volí vzdušnou cestu a odevzdaně snášejí zpoždění letadel, ponižující prohlídky i zmeškaná spojení. Letecká doprava je přetížená, infrastruktura zastaralá, strach z teroristického útoku všudypřítomný.

Když novodobí poutníci dorazí do hnízd, odkud vyletěli do světa, tradice velí jíst, jíst a jíst. Thanksgiving je magický čas roku, kdy rodiny po celé zemi projeví nesmírnou houževnatost ve společném úsilí přispět k růstu národní hmotnosti. Prostě řečeno obezitě. Průměrný Američan dokáže o svátcích spotřebovat neuvěřitelných čtyři tisíce pět set kalorií denně. A to zejména díky krocanům, nelétajícím a podle klevetníků nechutným opeřencům. Letos, obdobně jako v přechozích letech, jich skončí na pekáči padesát miliónů.

Jediné chvíle oddychu od jídla tráví roduvěrný Američan před obrazovkou, když sleduje zápas amerického fotbalu připomínající ragby, ale podstatně drsnější, anebo nějaký hollywoodský trhák. Zobe slané burské oříšky a pálivé bramborové lupínky. Žízeň zahání slabým, močopudným pivem.

Thanksgiving je směsice rodinného svátku a lidové veselice s historickými kořeny. Jako řada jiných podobných celonárodních událostí ve světě je využívána/zneužívána politicky. Jedním příkladem je satirická kresba Jeffa Parkera, kterou zde přetiskujeme.

„Říkají, že staví zeď, protože příliš mnoho z nás přichází ilegálně a nechce se učit jejich řeč nebo přizpůsobit jejich kultuře.“

Dalším příkladem budiž nedávné prohlášení oblíbeného televizního baviče Stephena Colberta, které šokovalo Ameriku.

„Slavil jsem Thanksgiving starodávným způsobem,“ řekl divákům CBS. „Pozval jsem všechny sousedy do svého domu, měli jsme obrovskou hostinu, no a pak jsem je všechny zabil a zabral jejich pozemky.“

Neziskovky jako Alt Left, Antifa a Black Lives Matter obvinily Colberta, že je štváč a podpalovač rasové nenávisti. Kdo seje vítr, sklízí bouři, varovaly.

Americká asociace držitelů zbraní mu poslala expres a gratis poslední model rychlopalné pušky KM 217 s tlumičem a bednu nábojů.

Svaz mladých amerických demokratů zaslal vedení CBS požadavek, aby toho demagoga a škůdce národa vymazalo z obrazovky, nebo označí stanici za fašistickou a vyhlásí jí celonárodní bojkot.

Politické vytěžování svátku vděčnosti a lásky je sice zatím v plenkách, ale v dnešní rozpolcené Americe má před sebou velkou budoucnost. To však je už jiný příběh….

---------

Vraťme se však k Plymouth Rock, místu, kde došlo k prvnímu setkání dvou odlišných civilizací a kultur.

Jedna z nich pak přemohla druhou. Byla lepší, nebo zvítězila svou dravostí a chtivostí? O tom se můžeme přít do aleluja a nic víc, k ničemu jinému to nepovede.

Spíše by nás mohlo a mělo zajímat, zda či do jaké míry si indiáni přivodili svůj pád sami. Podali bližním v nouzi, o nichž nic nevěděli, pomocnou ruku a když uviděli důsledky svého lidského počinu, už bylo pozdě něco proti nim udělat. Přesto se chrabře vzepřeli a Hollywood jejich marný boj o přežití zvěčnil pro nás jako memento.

Pro dobrotu na žebrotu, říkávala moje babička.