Pro mnoho mladých Američanů je vidina vlastního bydlení a život bez dluhů z říše snů
Z povrchního pohledu lze dění kolem posledních amerických prezidentských a senátních voleb interpretovat jako konflikt modernity s tradicí, progresivního města s konzervativním venkovem, mladých se starými, intelektuálních pracujících s manuálně zaměstnanými, univerzitních vzdělanců s nevzdělanými, technologických společností s tradičním průmyslem a zemědělstvím. Ti moderní, mladší, progresivní, vzdělaní a technologicky vyspělí obyvatelé měst samozřejmě v drtivé většině volí demokraty, zatímco Trumpovi příznivci jsou „rednecks“, rudé krky, což je hanlivé označení pro zaostalé venkovany.
Neexistuje svůdnější pohled na věc, než je právě tento. A také neexistuje žádný, který by byl více zavádějící.
Proč zavádějící? Vždyť podle demografických statistik to přece sedí. Skutečně platí, že mladší, vzdělanější, ve městech žijící Američané většinově volí demokraty. Takže co je na tomto pohledu špatně?
Mladí volili pravici. V 80. letech
Při hlubší analýze ekonomických pohnutek jednotlivých voličských skupin však povrchnost uvedeného pohledu jasně vyjde najevo. Dejme tomu mladí voliči. O nich se říká, že srdce jim jaksi z přirozenosti bije vlevo. To je ovšem úplný nesmysl. Ve volbách v roce 1984 (Ronald Reagan vs. Walter Mondale) hlasovalo 61 procent mladých ve věku 18–24 let ve prospěch konzervativního Reagana, 39 procent pro levicového Mondala. Ve skupině 25–29 let bylo skóre 57:43 procent pro Ronalda Reagana. U mladých to vyhrál i George Bush oproti Michaelu Dukakisovi v roce 1988. A souboj G. W. Bush vs. Al Gore v roce 2000 byl ve skupině voličů do třiceti let téměř vyrovnaný.
Proč je dnes nemyslitelné, aby mladí hlasovali převážně konzervativně? Někdo tuto změnu vysvětluje dlouhodobým působením levicových aktivistů na univerzitách. Může být. Zejména na humanitně založených oborech. Těchto oborů mimochodem rovněž přibylo: studijní obory jako genderová věda nebo africká či LBGT studia v 80. letech téměř neexistovaly.
Je však zde ještě něco jiného. Silnějšího. Ekonomický tlak. Objem studentských půjček byl ještě na přelomu tisíciletí takřka zanedbatelný. Nyní je již makroekonomicky významný – ale především, stalo se z něho třaskavé politikum. Cenový index školného od roku 1980 se znásobil 11,5krát, zatímco index spotřebitelských cen pouze 3,3krát. Studovat je drahé; totéž ale platí i pro předškolní péči. Pro mladé rodiny je to problém.
Od čerstvého absolventa s balíkem dluhů na krku se však očekává, že si pořídí dům a děti (ideálně v tomto pořadí). V roce 1981 si vlastní bydlení pořizovali nejčastěji Američané ve věku 25–34 let (tedy Reaganovi voliči), zatímco v roce 2017 byl typický zájemce o koupi vlastního bydlení 44 let starý. Tedy spíše Trumpův volič. Kdo kupuje nemovitost, bývá obvykle spokojený s poměry, a volí proto konzervativně. Bez ohledu na věk.
Vidina vlastního bydlení, rodiny a poklidné existence nezatížené drtivým dluhem se ovšem pro velkou část dnešních mladých stává představou z říše snů. Není divu, že slovo „socialismus“ přestává mít v USA svůj původně hanlivý význam. Samozřejmě, žádný mladý americký příznivec socialismu netuší, co to vlastně je. Ale to nevadí. Mladí nenávidí Trumpa, protože je pro ně představitelem zazobaných boomerů (což je generace narozená v letech 1946–1964), kteří si poklidně žijí bez dluhů ve svých vlastních domech, zatímco oni sami se musejí protloukat všelijak. Sytý hladovému nevěří a naopak. Hladoví mileniálové chtějí změnu – a kdo chce změnu, volí doleva.
Že ta změna nakonec může být k horšímu, zatím nikoho příliš netrápí. Hlavně se vypořádat s establishmentem starých bílých mužů, kteří mohou za vše, především za vysoké školné a za předražené bydlení.
Důsledky měnové politiky
Jen velmi málokoho přitom napadne, že drahé školné a bydlení je ve skutečnosti důsledkem měnové politiky, která je již dvacet let téměř bez přestávky zaměřena na stimulaci americké ekonomiky. Potřeba stimulace je zdůvodňována nejrůznějšími faktory: od splasknutí dot.com bubliny v roce 2000, přes 11. září 2001, válku v Iráku, velkou finanční krizi, až po pandemii covidu-19. Faktem zůstává, že v dobách, kdy se stimulovalo podstatně méně nebo vůbec, bylo levnější nejen školné a nemovitosti, ale i leccos jiného. Například zdravotnictví a péče o děti.
Pro mladé voliče Joea Bidena však máme špatnou zprávu. Nový prezident bude mít velmi omezené možnosti, jak jim pomoci. Žádná federální administrativa nezmění měnovou politiku a tlak růstu peněžní zásoby na ceny majetkových aktiv (včetně nemovitostí) a ceny mezinárodně neobchodovatelných služeb (zejména školné a náklady na předškolní a zdravotní péči). Levicí ovládaná administrativa a Kongres mohou schválit různé dotace; jak ovšem víme například z britských zkušeností, dotace na bydlení se ihned projeví skokovým růstem cen.
Snad aby se centrální bankéři konečně začali zajímat o širší důsledky aplikace svých modelů.
LN, 20.1.2021
Autor je ekonom, Algorithmic Investment Management, a. s.