Když v amerických volbách roku 1992 George Bush starší blekotal cosi o bezpečnostních hrozbách a zahraniční politice, Bill Clinton ho srazil na kolena jiskrným sloganem, který v češtině zhruba znamená: „Je to ekonomika, oč tu běží, blbečku!“ Zdá se, že nadchází doba druhotného využití vtipného sloganu. Úměrně tomu, jak americká média ztrácejí zájem o dění v Iráku, do popředí jejich pozornosti se tlačí rozdílnosti v ekonomických názorech dvou zbylých prezidentských kandidátů. Kolem nich se už lámou kopí, i když zatím dosud dálkově a pomyslně.
Průzkumy naznačují, že právě ekonomickou politiku pokládá většina Američanů za rozhodující aspekt předvolebních programů Johna McCaina a Baracka Obamy. Zájem voličů o stav národního hospodářství je vcelku pochopitelný: Hypoteční krize, na americké poměry nebetyčné ceny benzinu a jimi podmíněné zdražení všeho možného se dotkly každého Američana. S ekonomikou jsou tak či onak svázány i jiné problémy, o které se volič čile zajímá: sociální sféra, energetika, situace na trhu práce, ochrana životního prostředí a potažmo i zmíněná válka v Iráku, která je sice navzdory předpovědím takřka vyhraná, ale pořád něco stojí. Sami kandidáti zájem o ekonomické kapitoly svých programů vítají - je to vděčné hřiště, na němž se dají názorně předvést zásadní rozdíly mezi přístupy demokratů a republikánů. Nejde jen o to, kdo z kandidátů se v této látce lépe vyzná, ale spíše i o to, čí argumenty budou pro voliče srozumitelnější.
Republikáni jsou známí tím, že důsledně prosazují snižování daňového břemene. A jejich nynější kandidát není v tomto ohledu výjimkou. John McCain nabízí celou sadu opatření, jejichž smyslem je snížení daní. Chce dokonce dosáhnout toho, aby odpůrci, pokud se někdy dostanou k moci, nemohli natolik snadno daňové sazby zvyšovat. Za tímto účelem chce prosadit zákon, který by pro každý opačný návrh vyžadoval 60procentní většinu v Kongresu. Daňovou zátěž na příjmy korporací chce McCain snížit ze 35 na 25 procent - má za to, že tento krok bude nejlépe stimulovat hospodářství k výraznějšímu růstu a zároveň zabrání stagnačním a recesivním trendům.
McCainovi odpůrci tvrdí, že některé z jeho návrhů vycházejí vstříc pokleslým přáním voličů. Málokdo z nich je kupříkladu spokojen s výší odměn manažerů z horních pater velkých společností a skoro každému pění krev systém „zlatých padáků“, které si kapitáni průmyslu sjednávají při nástupu a dostávají při odchodu. McCain přichází s návrhem, aby akcionáři společností včetně drobných měli možnost schvalovat výši manažerských odměn. Sluch daňových poplatníků také blaží McCainův nápad radikálně zjednodušit daňový systém, aby v něm zbyly pouze dvě sazby. Ubude samozřejmě i různých pravidel, předpisů a výjimek.
Demokraté se tradičně zastávají opačných zásad - právě vysoké daně dávají státu možnost zajistit pro občany všestrannou sociální obslužnost. Proto programy demokratických kandidátů zpravidla překypují přerozdělovacími návrhy. Barack Obama nabízí voličům klasické sociálnědemokratické vidění současné situace: Platy nerostou, zatímco ceny ano, kdežto daňový úlevami jsou obmyšleni především ti, kdo mají nadprůměrné příjmy. Proto jeho návrh zní: Zrušit veškeré úlevné sazby pro ty, jejichž roční příjem převyšuje 250 tisíc dolarů. Demokratická katecheze učí, že stimulovat hospodářský rozvoj lze lépe s pomocí státních dotací, a proto Obama nabízí nevratnou pomoc majitelům nemovitostí, kteří se dostali do úzkých kvůli hypoteční krizi. Prostředky na to chce získat ze zvláštních obroků uvalených na průmysl za znečištění životního prostředí a také z takzvaných „iráckých dividend“ - tedy výdajů ušetřených ukončením iráckého tažení. Pamětníci vědí, jak velké naděje, později zklamané, byly začátkem sedmdesátých let vkládány do „vietnamských dividend“. Žel, ty se nikdy nedostavily, neboť „nevynaložené náklady“ existují jen ve virtuálním účetnictví.
Na rozdíl od McCaina Obama nejenže nehodlá snižovat zdanění korporátních příjmů, nýbrž naopak, chce daňové zákonodárství revidovat tak, aby to znemožnilo jakékoli úniky. Množství zákonných odpisů na dobročinnost a jiné bohulibé účely mimochodem také hýbe žlučí nic neodepisujících Američanů.
Začátek finálního zápasu mezi McCainem a Obamou zatím vypadá slibně. Kandidáti se dušují, že se neuchýlí k osobním výpadům a k pokleslé uštěpačnosti a udrží spor ve věcné a programové rovině. Polemika možná ztratí na bulvární přitažlivosti a nenabídne médiím stejnou špinavou koulovačku jako primárkové patálie mezi Hillary Clintonovou a Barackem Obamou. Je však nejvyšší čas, aby předvolební kampaň získala na vážnosti - do voleb zbývá něco málo přes čtyři měsíce.
Euro 26/2008
Autor je publicista