Útočí v Turecku islám? Spíše islámská verze Putina, Trumpa, Zemana či Berlusconiho
Turecký stát o víkendu prokázal, že jde-li do tuhého, má věci pod kontrolou. Pokus o vojenský puč skončil rychle. Kdyby se někdo v pátek večer opil a probral by se až v neděli, vlastně by si ani ničeho nevšiml: turisté neodjíždějí, cestovní kanceláře neruší zájezdy, západní vlády varují lidi jen formálně. Tak proč Turecko spustilo takový kravál?
Jak už jsme psali včera: Turecko nebudí dojem státu, který rychle a účinně potlačil pokus o puč. Spíš působí jako stát, kde armádní pučisté vyhráli a nastolují nové pořádky tvrdé ruky. Problém je, že tvrdou ruku předvádí prezident Erdogan.
Že po pokusu o vojenský puč následují čistky v armádě, je logické. Ale že už během puče jsou po tisících vyhazováni soudci, vzápětí po nich učitelé a univerzitní děkani, to je jiná liga. Stejně jako fakt, že akademici nesmí opustit zemi.
To vše se děje pro uchování demokracie, tvrdí Erdogan. Proto i výjimečný stav, vyhlášený v noci ze středy na čtvrtek, bude prodlužován podle rozhodnutí parlamentu. Za tím vším je prý hrozba teroru, inspirovaná a přikrmovaná zvenčí. Jejím zdrojem je exulant – někdejší Erdoganův spojenec – Fethullah Gülen a „jiné státy“. Jaké? To Erdogan odmítá říci.
Největší nepřítel je bývalý přítel
Z toho, co zatím vyplynulo ze zpráv, lze říci, že v Turecku se sice odehrává politický převrat, ale ne islamistický. Islamisté přece vystupují proti prohnilým sekulárním režimům (viz Egypt, Sýrie, Irák...). A kde by se vzal v Erdoganově Turecku prohnilý, navíc sekulární režim? Takže viníkem musí být Gülen. Největším nepřítelem je bývalý přítel. A jsme doma. Tuhle logiku přece známe od Monty Pythonů, třeba ze Života Briana.
Ale legrace stranou. Sledujeme-li to, co se nyní děje v Turecku, těžko najdeme nějaké specificky islámské rysy. Spíše tam vidíme rysy, i když vyvedené v místním koloritu as místní řízností, odpovídající chlapáckým politikům různé provenience i kulturně-civilizačního zázemí. Třeba „pravoslavnému“ Putinovi, „katolickému“ Berlusconimu, „protestantskému“ Trumpovi či „ateistickému“ Zemanovi.
Stačí se podívat na personální čistky. Zpráva o tom, že Erdogan vyhlásil výjimečný stav a pokračuje v čistkách (zatím postihly 50 tisíc vojáků, soudců, žalobců, učitelů), vyšla ve středu před půlnocí. Ale už tři hodiny po ní přišla zpráva z USA, že své personální čistky – bude-li zvolen prezidentem – chystá i Donald Trump. Jsou tu samozřejmě velké rozdíly. Trump chce očistit státní aparát od lidí, kteří se v něm „zahnízdili“ za Obamy. Jejich pracovněprávní ochrana komplikuje rychlý vyhazov, proto prý Trump může požádat Kongres o zvláštní zákon. Erdogana by zřejmě nenapadlo zkoumat nuance vyhazovu. Trumpa by zase nenapadlo vyhazovat děkany státních i soukromých univerzit – kdyby se o tom jen zmínil, působil by v Americe jako Marťan. Ale přes to všechno se člověk neubrání dojmu, že ti dva muži v jádru uvažují dost podobně.
Nebo hledání vnějšího nepřítele. Když Erdogan tvrdí, že za pučem jsou „jiné země“ (rozuměj USA, kde žije Gülen), jako bychom slyšeli prezidenta Zemana. I on se obouvá do amerického velvyslance s tím, že zasahuje do vnitřních věcí českého státu, a dává mu na Hradě „plot“.
Erdogan mluví hlasitě a nabubřele hlavně pro domácí voliče. Bude zajímavé sledovat, s kým se nejsnáze dohodne ve světě, až emoce opadnou. Našinec by řekl, že asi s Trumpem, Putinem a Benjaminem Netanjahuem (s posledně jmenovanými se okázale usmířil pár týdnů před pučem).
Být chlupem na jeho zadnici
Horší to bude s Evropskou unií. EU se „zabejčila“ už při samotné zmínce o obnovení trestu smrti. Jako by samotný trest smrti byl měřítkem všeho a ultimativní vstupenkou do civilizace. Jako by do jednoho pytle patřily Írán a Čína, kde se zneužívá jako na běžícím páse, i Japonsko a Indie, kde se jím úzkostlivě šetří.
Jenže Erdogan má obecnější záseky na demokracii, píše Hasnain Kazim na webu Spiegel Online. Turecko míří od jednoho krůčku pokládaného za „nemožný“ k dalšímu – stále více zákazů alkoholu, zákaz rtěnek pro letušky, oddělené areály pro studenty a studentky, blokované webové stránky, zákaz Gay Pride v Istanbulu, zestátnění novinových redakcí, udávání lidí, kteří napíšou něco proti prezidentovi, současné vyhazovy po tisících...
Prezident, pro něhož hlasovalo 52 procent voličů, využívá moc na sto procent, jako by nemusel brát ohled vůbec na nikoho. Až dosud vládl autoritářsky, nyní nabírá diktátorské rysy a lační po uctívání. Jeho fanoušci skandují: „Jedno tvé slovo a zabijeme! Jedno tvé slovo a zemřeme!“ V Istanbulu, píše Kazim, už veřejně zaznělo: „Jsem jen chlupem na tvé zadnici!“ Taková společnost má problémy nejenom politické, ale i psychologické. A to je širší téma než islám či trest smrti.
LN, 22.7.2016