Neviditelný pes

SVĚT: Zkázonosný multi-kulti nonsens

diskuse (47)

Památný je postřeh George Orwella, že některé ideje jsou tak idiotské, že jim jen intelektuál může uvěřit. Mezi nimi dodnes stkví multikulturalismus - relativismus tak náramný, že nepostřehne rozdíl mezi vegetariánem a kanibalem, mezi výzdobou Sixtinské kaple a kosočtvercem vyrytým na zdi čpícího veřejného pisoáru.

Výtečný černošský ekonom a autor Thomas Sowell, pracovník na Hoover Institutu v Kalifornii, se tématem kontraproduktivních dogmat multikulturalismu již několikrát zabýval (např. v eseji "Intellectuals and Race", Townhall.com, 15.3.2013 ). Jako jedinci a také jako příslušníci větších společenství stejní nejsme, nikdy nebudeme, o příčinách se můžeme dohadovat ad infinitum. Načež příspěchá druh myslitelů s tvrzením, že kultury se sice mohou lišit, ale všechny jsou stejně rovnocenně hodnotné, ne lepší či horší.

Netřeba se ale vyhýbat hodnocení toho či onoho. Dává se přednost číslicím arabským před římskými, poněvadž jejich používání se prokázalo být praktičtější. Toť tedy k útěše či dokonce potěše kultur míň vyvinutých, kdesi jaksi pozdržených, a s úspěšným ujišťovánim takovými intelektuály, aby setrvávali ve svém přece stejně hodnotném zaostávání. Je nemálo myslitelů, kteří podporují americkou černošskou mládež v její přednosti pro druh mluvy, outsiderům obtížně srozumitelné.

Sowell přirovnává multikulturalismus k systému kast, již po tisíciletí k pramalému pokroku postihujícímu indickou civilizaci. Je k prospěchu zejména intelektuálů, prosazovatelů nyní populárních tzv. etnických studií, zdůrazňujících ty které unikátnosti, organizátorů diversity ("rozmanitost") za každou cenu. Rovněž ale s odvoláváním na neochvějnou dogmatickou premisu o rovnosti všech kultur, není důvodu víc se snažit, úděl si polepšit, a když se nedostaví vylepšení samo od sebe, vinen je ovšem stát, společnost, faktory amorfní, síly všelijaké.

- - -

Tento rok 2014 je rokem některých velmi významných výročí.. V srpnu tomu bude sto let, kdy započala velká válka, která zasáhla zejména evropský kontinent, zničila čtyři jeho impéria, aniž se ale označovala jako "první světová válka", tehdy za příliš optimistického předpokladu, že žádná další nebude. (Stejně tak za nynějšího předpokladu, že přece nedojde, nemůže dojít, k třetímu světovému střetu, s pravděpodobným výsledkem, že lidstvo, příliš jaderně osvícené, ozářené, by přestalo existovat.)

Menším 20. výročím je masakr v roce 1994 v rovněž menší Rwandě. Tamější holocaust, tam známý jménem Interahamwe, v němž došlo zásluhou vládnouciho kmene Hutu k zavraždění téměř milionu spoluobčanů, zejména příslušníků kmene Tutsi.

Tyto mohutné jateční obřady měly svou předpremiéru v Kambodži, království s někdejší pověstí téměř něžných buddhistů. Tam v letech 1976 až 1979 došlo k aspoň dvoumilionové autogenocidě celého národa, pod taktovkou marxleninsky v Paříži vzdělaného vůdce Pol Pota. Mezi oběťmi byli nejen nositelé ideologicky podezřelých názorů, ale i brýlí všeho druhu, za bdělého bolševického předpokladu, že jejich majitel není analfabet, ale i potenciální zdroj vlastního, a tudíž nebezpečného myšlení, a proto ho třeba pro jistotu preventivně zlikvidovat.

Vraťme se do Rwandy, nechť multikulturisté vychutnají tuto porci tamějších hodnot, jež nelze podle jejich různých zásluh různě vážit: zabíjení nebylo zmechanizováno, činilo se tak manuálně, kus po kuse. Napřed mučení, u žen i se násilňováním, a těl rozkrajování - různě po domácnostech, v nemocnicích, školách a kostelech. Cituji ze solidního zdroje The Economist (4. duben 2014): "Součástí Interahamwe bylo vraždění malých Tutsi dětí, napřed uříznutím jedné ruky a poté druhé ruky," takové bylo svědectví přítomného úředníka OSN. "Poté došlo mačetou k naříznutí krčku dítěte, aby pomalu začalo krvácet, následovalo vyříznutí genitálií, hozených do tváře zděšených rodičů, následně zavražděných jen poněkud větším tempem."

Postrádám dostatek představivosti, že by si za druhé světové války takto počínali i ti nejsadističtější esesáci.

Po takových hororech multi-kulti obhájci rovnosti všech hodnot aby ideologicky

zmátl posun k hodně lepšímu. Sezona dešťů z bahna vyplavuje kostry obětí, dochází k usmiřování, s přímo úžasem jsem sledoval televizní dialog přeživší oběti s vrahem její rodiny, aniž by se chopila nože a pořádně ho probodla. Vrah se nijak zvlášť neomlouval, spíš pokrčil rameny, že taková holt to byla doba, dělali jsme to všichni.

Původní snahou bylo trestání provinilců - 120 000 těchto génocidaires se ocitlo za mřížemi, v očekávání svého soudu. V naprosté většině případů k němu nedošlo. Jakýsi mezinárodní soud v sousední Tanzánii na to nestačil, obviněné poslal zpět do Rwandy, kde takový úkol rovněž nebyl k zvládnutí, a přeživší veřejnost aby se vypořádala s dilematem, zda a kolik forgiveness (odpuštění) a repentance (lítost, pokání).

Všechny Tutsi se před 20 lety nepodařilo vyvraždit. V prezidentských volbách jeden z nich, velmi schopný technokrat Paul Kagame, obdržel 93 procent hlasů. Vládne poněkud autokraticky, ale částečně i demokraticky, což nutno za tamějších okolností dovažovat za téměř zázračný výkon.

A není jediný: v Rwandě je nyní průměrná životní délka dvojnásobná, v porovnání s dobou před genocidou. Hlavní město Kigali již získalo pověst jednoho z nejbezpečnějších v Africe. Zatímco v Keni a Jižní Africe je korupce hlavním problémem pro 90 procent obyvatelstva, v Rwandě je to pouhých 5 procent. Roční hospodářský rozmach dosahuje 8 procent. Nejvíc si libují přeživší Tutsi, aniž ale došlo k vyloučení předchozích vrahounských vládců z kmene Hutu.

Pořádný to kotrmelec hodnot a priorit. Druh usmiřování, k němuž ještě nedošlo ve Srí Lance, bývalém Ceylonu, kde tisíce Tamilů, v roce 2009 zabitých sinhálskými vojenskými jednotkami, se dodnes nedočkaly slušného pohřbu, s dopadem notného zošklivění tamější politické scény. Pramálo usmíření se uskutečnilo v řadě západoafrických zemí jako Libérie, též v nedávno zrozeném nezávislém Jižním Sudánu a rovněž i v Kosovu na evropském kontinentě.

Leckoho překvapí, že v současné době jednou s nejvíc prosperující adresou, těšící se vzájemné popularitě, je ta židovská v Berlíně.

Nic zde vychrleného ovšem nerehabilituje multi-kulti ideology.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče

zpět na článek