Židovský národ zakouší od samého počátku své existence zvláštní odmítavý postoj. Vždycky tu byli lidé, jejichž předsevzetí znělo: „Pojďme, vyhlaďme je, ať národem nejsou, ať se nikdy jména Izraele ani nevzpomene!“ (Žalm 83,5). Tato nenávist k tomuto jednomu zcela určitému národu je prazvláštní. Najdeme ji i v zemích, kde vůbec žádní Židé nežijí.
Je zajímavé, jak se v průběhu dějin tento nenávistný postoj pokaždé dokázal přizpůsobit dobové „politické korektnosti“, kultuře a společnosti. Mění se jen odůvodnění stále stejné judeofobie.
Mutace nenávisti k Židům
Staroegyptský faraón se cítil hebrejskými otroky ohrožen demograficky. Obával se, že by se v případě války mohli stát „pátou kolonou“ (Exodus 1,8-10). Perský velkovezír Haman zdůvodnil svůj vyhlazovací plán tím, že Židé mají zákony, jimiž se odlišují ode všech ostatních národů (Ester 3,8). Martin Luther svůj postoj proti židovskému lidu ospravedlňoval nábožensky. V rámci tohoto zdůvodňovacího vzorce se mohl Žid pořád ještě zachránit obrácením.
A konečně v 19. a 20. století se prastará nenávist k Izraeli proměnila v antisemitismus. Tento způsob myšlení si důvod pro boj proti židovskému národu našel v krvi a v genech. Hanebné na tom je, že podle této ideologie nemůže pronásledování uniknout vůbec nikdo, kdo je židovského původu.
Poté, co už ve druhé polovině 20. století žádný Západoevropan nemohl zůstat s dobrým svědomím antisemitou, zavedlo sovětské ministerstvo propagandy záměrně pojem antisionismus. Od té doby se judeofobie zcela v duchu korektní politiky zaměřuje proti politickému sebevyjádření židovského národa. Na tomto zdůvodnění negativního cítění vůči Židům je praktické, že si je lze obhájit, aniž by byl člověk nábožensky založen, nebo dokonce rasista.
Znovu se ohřívají staré pomluvy
Při novém ohřívání starých pomluv se však často staré způsoby uvažování samy prozradí. Jestliže to byly od středověku legendy o krvi zabitých křesťanských dětí, kterou prý Židé dávají do macesů, šíří se dnes výtky, že prý „Izrael vraždí děti“. A jestliže se před tisíci lety tvrdilo, že Židé v Evropě otrávili studny, dnes se rozšiřují pomluvy, že osadníci zamořili vodu Palestincům.
I bez nějaké rafinované myšlenkové akrobacie si lze povšimnout, že staré strašidlo judeofobie je ve střední Evropě živé až až. Rasistické letáky, urážlivé e-maily, antisemitská hesla na zápasech v kopané nebo třeba jen tak mimochodem utroušené poznámky, čmáranice po zdech a hanobení pamětních míst a hřbitovů jsou jeho očividnými příznaky.
Z Německa aktuálně
Například 1. května 2019 nadával někdo ve Frankfurtu nad Mohanem jednomu židovskému obchodníkovi do „zasraných Židů“. 6. května se v Hammu mládež Severního Porýní-Vestfálska na Facebooku dožadovala úplného zničení státu Izrael. 10. května byla v Berlíně u památníku obětí teroristického útoku spálena izraelská vlajka. 18. května přehrávala strana „Pravice“ před synagógou v Pforzheimu zvukovou nahrávku jedné několikrát odsouzené popíračky holokaustu. Téhož dne byl v dolnosaském městě Hemmingen podniknut žhářský útok na dům židovského manželského páru.
1. června musela v Berlíně-Charlottenburgu jedna mladá Židovka vyslechnout: „Vlastně by bylo třeba, aby se Hitler vrátil a pozabíjel i ten zbytek.“ 13. července doráží ve Freiburgu nějaký muž na předsedkyni židovské obce se slovy: „Nedivím se, že vás Hitler posílal do plynu, vy idioti.“ A dále: „Pryč s vámi! Jinak tě zabiju, ty kurvo!“ 10. srpna urážejí zaměstnanci berlínského letiště Tegel muže, který má na krku řetízek s Davidovou hvězdou, a brání mu v odletu. O tři dny později srazí dva muži v Charlottenburgu jednoho Žida na zem. Přihlížející podle výroku oběti nezasahují.
V září dostane v Berlíně mladík, který se před diskotékou baví hebrejsky, ránu do obličeje. V tomtéž měsíci se v německém hlavním městě i přes zákaz vystupování udělený dvěma antisemitským raperům účastní pět set lidí akce hlásající nepřátelství vůči Izraeli. Při fotbalovém zápase ve Frankfurtu nad Mohanem je izraelský rozhodčí označen za „židovskou svini“.
Když se pak 9. října v Halle nad Sálou jakýsi těžkooděnec pokouší vniknout do jedné synagógy, žádný Žid, který zná Německo, se tomu doopravdy nediví. Plán se násilníkovi nezdaří, protože židovská obec učinila dobrá bezpečnostní opatření. Dojde ale k zavraždění dvou kolemjdoucích.
Kdo v německé společnosti 21. století nosí jarmulku nebo Davidovu hvězdu, mluví hebrejsky, ukazuje izraelskou vlajku nebo nějak jinak dává najevo své spojení s židovským národem, musí počítat s urážkami, nadávkami, vyhrožováním, kamenováním nebo bitím. V roce 2019 bylo Židům ve Spolkové republice Německo bráněno v návštěvě restaurací nebo se setkali s hitlerovským pozdravem.
Analýzy
Statistika spolkového kriminálního úřadu zaznamenala mezi lednem a červnem 2019 442 trestných činů s antisemitským pozadím. „Středisko pro výzkum a informace o antisemitismu“ (RIAS) sleduje situaci v Německu a registruje ohlášené případy. Die Welt uveřejňuje 24.10.2019 bez nároku na úplnost seznam osmdesáti případů mezi 1. lednem a 9. říjnem 2019 - Dnem smíření (Jom kipur) roku 5780 (podle židovského letopočtu „od stvoření světa“), kdy se novým předělem stal případ násilí v Halle. Německý deník dospívá k závěru: „Nenávist k Židům je v Německu běžnou záležitostí.“
Před útokem v Halle konal Světový židovský kongres průzkum mezi 1 300 dotázanými. Výsledkem studie bylo zjištění antisemitského cítění u 27 procent Němců. Podle 41 procenta obyvatel Židé příliš mluví o holokaustu, mají příliš mnoho moci v hospodářství a jsou odpovědni za většinu válek na světě.
Závěr
Podle závěru zplnomocněnce spolkové vlády pro antisemitismus Felixe Kleina „byl v měšťanských kruzích v Německu antisemitismus vždy přítomen. Dnes se k němu však lidé hlásí s větší otevřeností.“ Antisemitismus ve vztahu k Izraeli je v Německu problémem 40 procent obyvatel. Jednání izraelské vlády bývá stavěno na roveň tomu, co prováděli národní socialisté židovskému obyvatelstvu v Evropě.
Averze vůči židovskému národu, jeho víře, kultuře i státu prostupuje v Německu všechny oblasti každodenního života. V které části společnosti se vyskytuje, se dá jen těžko určit. Zmíněné příznaky lze nalézt u akademiků i řemeslníků, šlechty i měšťanstva, fotbalových fanoušků, prostých kolemjdoucích, řidičů autobusů i taxíků, policistů i politiků.
Importovaná nenávist k Židům?
Opětovně se proslýchá, že nový antisemitismus zanesli do německé společnosti přistěhovalci z islámských zemí. Správné je to tvrzení v tom smyslu, že v blízkovýchodním konfliktu týkajícím se moderního státu Izrael je hluboce zakořeněná judeofobie rozhodujícím faktorem. Je ale zarážející, že se s tímto zdůvodněním stěží setkáme u odborníků na Blízký východ, politiků i diplomatů.
Ve skutečnosti mívají arabské vlády a jejich diplomaté k Izraeli často přátelštější postoj než obyvatelstvo, které zastupují. Když například katarský vysílač al-Džazíra v lednu 2011 oznámil, k jakým ústupkům vůči židovskému státu jsou palestinští vyjednavači ochotni, museli se tito parlamentáři bát o život. Faktem je, že jak uzavírání Židů do ghett, tak jejich označování kusem žluté látky má původ v arabském světě.
Neměli bychom však obracet historický vývoj naruby. Pokud jde o nenávist k Židům, naučil se islám mnohému od křesťanů – pokud tedy většinu svých argumentů na tomto poli nepřevzal právě od nich. Patří sem křesťanský motiv zavraždění Boha. Mohameda podle islámské tradice otrávila nějaká Židovka. Platí ovšem též, že křesťanstvo judeofobii nevynalezlo. Mnoho předsudků i praxe převzali křesťané ve starověku z pohanského okolí, které rozhodně nebylo Židům přátelsky nakloněno.
Boj proti antisemitismu
Zde je ovšem na místě otázka na adresu jak moderního Německa, tak i starověkých křesťanů: jak to, že se lidé ve své nenávisti k Židům vždycky dokázali tak přizpůsobit?
V Německu se kromě toho na veřejnosti často hlasitě vyslovují proti antisemitismu lidé přistěhovaleckého původu. Za zmínku zde stojí nejen mluvčí pro zahraniční politiku klubu Svobodné demokratické strany v Německém spolkovém sněmu Bidžan Džír-Sáraj, který stále znova připomíná, že je třeba, aby spolková vláda změnila svou politiku vůči Izraeli. S obdivuhodnou neohrožeností se proti rasismu, bigotnosti a xenofobii staví též psycholog Ahmad Mansúr.
Z pohledu Izraele
Médiím v Izraeli dává nárůst antisemitismu ve světě hodně zabrat. Podle listu Jerusalem Post vzrostl v roce 2018 počet projevů antisemitismu ve Francii o 74 procent, v Německu ve stejném období o 60 procent. V USA se v tomtéž roce počet případů rasově motivované nenávisti k Židům více než zdvojnásobil. List Ha-arec k tomu dodává, že i Austrálie je nucena v roce 2019 přiznat vzrůst počtu případů antisemitismu o 30 procent.
Ve státě Izrael, který se sám definuje jako útočiště pronásledovaných Židů, je celosvětová judeofobie stále na přetřesu. Lidé se ptají, co to bude pro britské Židy znamenat, když ve volbách zvítězí Corbynova Labouristická strana. Pozornost budí tvrzení terstského městského radního Fabia Tuiacha, že je „pro křesťany urážlivé nazývat Ježíše Židem“. Hodně se mluví i o provázanosti Donalda Trumpa s pravicově nacionalistickou scénou ve Spojených státech, i o povzbudivé zprávě, že francouzský parlament odsoudil antisionismus jako jednu z forem antisemitismu.
Již léta ovšem probíhá analýza hnutí BDS, které svou vysloveně protiizraelskou rétorikou získává stále větší vliv především na amerických univerzitách. Přitom se jasně ukazuje: „Antisemitismus už dávno není polem jen pro řev nejkrajnější pravice. Prosadil se ve stranách politické levice, jejíž příslušníci tradičně zastávají protirasistické stanovisko, načež ovšem přicházejí s antisemitismem v podobě kritiky státu Izrael.“
Test „tří D“ Nátana Šaranského
Nátan Šaransky byl „vězněm Siónu“ v sovětských věznicích, zastával různé ministerské rezorty v izraelské vládě a nakonec sloužil téměř deset let jako předseda exekutivy Židovské agentury. Tento šachový génius vytvořil „test 3-D“, který má prokázat, kdy se z legitimní kritiky Izraele stává antisemitismus: když je židovský národ a jeho stát „d“émonizován nebo „d“elegitimizován a když se měří „d“vojím metrem.
Rabi Wolicki a křesťanská teologie
Moderně ortodoxní rabín Pesach Wolicki se angažuje v křesťansko-židovském dialogu. Všímá si jisté proměny protižidovské polemiky křesťanských teologů. Martin Luther se vysmíval Židům, kteří s jistotou tvrdili, že se jednoho dne opět vrátí do země Izrael. Luther považoval za jasnou věc, že se to nikdy nestane – tak jasnou, že dokázal sarkasticky tvrdit: „Kdyby k tomu mělo dojít, pak jistě brzy zahlédnou, jak přicházíme vzápětí za nimi a také se stáváme Židy.“
„Jak by však Lutherova teologie vypadala,“ táže se Wolicki, „kdyby v jeho době existoval moderní stát Izrael, v němž se dobře daří miliónům Židů, kteří se navrátili ze všech končin země? Nevěřím, že by byl Luther konvertoval k judaismu. Zněl by však jeho výrok takto? Určitě ne.“
Wolicki si všímá, že se už dnes křesťanští teologové nemohou naději židovského národa na návrat vysmívat. Stát Izrael je skutečností. Křesťanská kritika práva Židů na existenci se dnes musí opírat o něco jiného. A tak zpochybňuje kontinuitu izraelského národa od biblických dob do současnosti. „Nemyslím si, že starozákonní národ Izrael a moderní národ Izrael je týž národ. A podle mne jím ani být nemůže,“ píše generální presbyter jednoho ze států USA.
Kontinuita židovského národa je historickou skutečností. Přesto se dnes ti, kteří mají s existencí izraelského národa problém, domnívají, že mají ještě jednu možnost, jak tento jeho prokazatelný původ zpochybnit. „Místo někdejšího tvrzení, že Izrael nahradila církev,“ zjišťuje rabi Wolicki, „přicházejí nyní s tvrzením, že už žádný Izrael neexistuje.“
Překlad Ivana Kultová
© copyright Johannes Gerloff, Jeruzalém, Israel