Neviditelný Pes

SVĚT: Ukrajinský dotazník

26.2.2014

Zdá se, že jediní lidé, kteří jsou dnes v Evropě ochotní umírat pod vlajkou Evropské unie, jsou Ukrajinci, kteří se přitom do EU nedostanou ještě nejméně dvacet let (a to i kdyby se podepsala ona slavná asociační dohoda), pokud vůbec. Je to připomenutí i našich snů o EU jako zóně svobody, blahobytu a pořádku, a ne jako prostoru pandemické byrokracie a stále silnější kontroly nejrůznějších aspektů našeho života. Ale ruku na srdce, při volbě mezi oligarchickou vládou Janukovyčovou a byrokratickou vládou Evropské komise volí Brusel snad každý. Možná kromě některých našich "konzervativců", kteří při své (často oprávněné) kritice poměrů na Západě jako by oslepli na to oko, kterým koukají na Východ.

A nedivím se Ukrajincům, že chtějí to samé, co jsme chtěli my v roce 1989. Jenže… kolik z nich to opravdu chce? Kolik z nich chce do EU a kolik z nich je jen nespokojeno se zkorumpovaným, represivním a neschopným režimem? A kolik z nich ten hroutící se režim podporuje? I tací jsou…A jak velkou mají Ukrajinci naději, že to po vítězství opozice nedopadne stejně jako před deseti lety po oranžové revoluci? Té jsme také všichni tolik fandili…

Ale připusťme, že dostatečná většina se chce zbavit režimu, který si skutečně nic jiného nezaslouží. A ve své snaze vzhlížejí na Západ. Chtějí "do Evropy" jako kdysi my před čtvrtstoletím. A budeme dělat, jako že všichni ti ostří hoši na Majdanu sdílejí společné evropské hodnoty humanismu, tolerance, úcty k menšinám a boje s globálním oteplováním. Takže co my na to? Co na to "Evropa"?

Jsme ochotni (a schopni) investovat do vítězství "našich" tolik, co Rusové do vítězství "jejich"? Jsme ochotni (a schopni) půjčit Ukrajině 15 miliard dolarů a snížit ceny plynu jako Rusové? Jsme ochotni (a schopni) zaujmout rychlé a jasné stanovisko? Jsme ochotni (a schopni) ho také důrazně prosazovat? Jsme schopni (a ochotni) Ukrajinu v dohledné době opravdu přijmout do EU (po zkušenostech s mnohem menšími Rumunskem a Bulharskem)?

Ukaždé otázky si bohužel musím zaškrtnout NE! A pokud vidím na jedné straně zkušeného rozvědčíka Vladimira Vladimiroviče a na druhé straně politováníhodnou postavu baronky Ashtonové, tak (bez ohledu na to, že kdysi stáli oba na jedné straně, byť, pravda, jen jeden z nich v úloze užitečného idiota západního protijaderného hnutí), nemohu než souhlasit s Janem Zahradilem, že EU je jen papírový tygr.

Papírovým tygrem jsou bohužel i Spojené státy. Baracka Obamu – člověka, jehož zvolení přivítal svět jásotem a nadšením – totiž zahraniční politika nezajímala, nezajímá a zajímat nebude. A nějaká Ukrajina už vůbec ne. Zahraniční politika je ale tvrdá hra, kde za vámi musí stát síla a kde si respekt musíte umět vydobýt. Georgi Bushovi se lidé možná smáli, ale lecjaký lotr se ho bál. Obamu sice pokrokový svět stále miluje, ale nebojí se ho nikdo, tím méně lotři. Nemluvě už vůbec o pánu Kremlu a blízkého zahraničí, který svou hru s Ukrajinou jistě nepřestane hrát ani nyní, kdy se kyjevský režim zhroutil jak domeček z karet a sám Janukovyč prchá ze země způsobem ne nepodobným zpackanému pokusu o útěk Ludvíka XVI. Který skončil, jak známo, pod gilotinou…

LN, 24.2.2014



zpět na článek