Americké jednotky selhávají v úsilí získat na svou stranu domácí obyvatelstvo
Během dvaceti let od 11. září jsme byli svědky toho, jak americká armáda bleskově a s minimálními ztrátami dobyla Irák a Afghánistán. Na území prvního z obou států nechala (nechtěně, ale přece) vzniknout teroristickému Islámskému státu. S velkými obtížemi a ztrátami byl pak tento útvar potlačován. Neslavný ústup či spíše útěk z Afghánistánu máme ještě v živé paměti.
Amerika, respektive Západ, disponuje bezkonkurenční palebnou silou, logistickým zabezpečením a informační technikou. Taktická převaha Západu je nezpochybnitelná. Po stránce strategie se ovšem nedaří. Americké (respektive spojenecké) jednotky selhávají v úsilí získat na svou stranu domácí obyvatelstvo. Proč? Co se pokazilo?
Chronický problém
Srovnáme-li Afghánistán a zhruba 50 let starou historii vietnamské války, zjistíme, že problém je chronický. I ve Vietnamu šlo o neúspěch snahy získat si srdce a myšlení domácí populace. Válka o „hearts and minds“ byla prohraná dávno před pořízením slavné fotografie vrtulníku na střeše ambasády v Saigonu, eventuálně před tragickými událostmi na letišti Hamída Karzáího v Kábulu.
Nedávno vyšla kniha americké historičky Jill Leporeové s pozoruhodným tématem. Kniha zvaná IF/THEN (Jestliže/pak) je věnována příběhu společnosti Simulmatics. Zřejmě jste o ní nikdy neslyšeli. Firma založená začátkem 60. let zpočátku radila prezidentskému kandidátovi J. F. Kennedymu. Na základě matematicko-statistické analýzy údajů z výzkumu veřejného mínění mu doporučila, aby se hlasitě zastal občanských práv černé populace a otevřeně hovořil o své příslušnosti k římskokatolické církvi. Šlo o správnou taktiku, která Kennedymu vyhrála volby. Leporeová podotýká, že není dokázáno, že Kennedy byl skutečně zásadně ovlivněn počítačovou analýzou dat, ale tak či onak, Simulmatics vstoupila do velkého světa a začala se ucházet o významné vládní zakázky.
V polovině 60. let bylo zřejmé, že válka ve Vietnamu se nevyvíjí dobře. Simulmatics dostala zakázku na výzkum a analýzu mínění vietnamské veřejnosti. Včetně návrhů, jak toto mínění ovlivnit. Vznikla pobočka v Saigonu, která měla v době své největší slávy až desítky zaměstnanců. Výzkumy veřejného mínění ve válčícím Vietnamu si společnost musela provést sama. Šla na věc v zásadě stejně jako v domácím prostředí: vytipovala si společenské skupiny a podskupiny (v USA jich bylo celkem 480) a poslala své lidi s dotazníky do terénu.
Metodické nedostatky
Tým výzkumníků (Američanů i místních tlumočníků) vyrazil do práce vojenským vrtulníkem nebo automobilem. Jeho členové obvykle nocovali v amerických vojenských táborech. Dokonce nosili uniformy, které byly sice odlišné od výstroje US Army, ale vypadaly očividně vojensky. Pak šli mezi lid a kladli otázky, které by doma v Americe zněly rozumně, ale za daných okolností byly nevhodné, až absurdní. Kupříkladu: „Když uvažujete o tom, co je ve vašem životě důležité, jaké jsou vaše touhy a naděje do budoucna?“ Většina lidí odpověděla: „Přeji si mír.“
Na doplňující otázku, jak by mír měl vypadat – zda mír pod Američany nebo komunisty – se lidé zdráhali odpovědět. Obecně respondenti odpovídali, jak si mysleli, že výzkumníci budou chtít, aby odpověděli. Některým vietnamským zaměstnancům společnosti Simulmatics bylo jasné, že takový výzkum nemá hodnotu. Kdo by zcela upřímně odpovídal na choulostivé otázky někomu, kdo právě vystoupil z vojenské helikoptéry? „Jisté standardní americké postupy při výzkumu veřejného mínění vytvářejí ve vietnamských rolnících představu, že jde o policejní vyšetřování,“ namítal jeden z místních zaměstnanců Simulmatics.
Výzkum trpěl i dalšími metodickými nedostatky. Zejména v dalších fázích práce, kdy byli najímáni tlumočníci s chabou znalostí angličtiny, kteří navíc otázky všelijak zkracovali či zkreslovali. „Otázky v dotaznících lze jen obtížně přeložit do obecné vietnamštiny,“ zněla další námitka. Jejím autorem byl Joseph Hoc, vietnamský katolík a oddaný spojenec Američanů.
Hoc dokázal proniknout do sociálních sítí několika vesnic, včetně několika pod kontrolou komunistů. Přišel s návrhem ovlivňovat místní šamany, svaté muže, kteří na venkově měli značný vliv. (Návrh nebyl úspěšný.) Ale ani on nebyl zcela věrohodným zdrojem informací – právě proto, že si tuze přál, aby Američané zvítězili. Obecně se ukázalo, že tlumočníci byli, celkem logicky, na straně Američanů, a proto lakovali skutečnost narůžovo.
Simulmatics proto dále posílala do Washingtonu optimistické zprávy a ministerstvo obrany bylo spokojeno. Nicméně ve skutečnosti na bojišti se dařilo stále méně. Simulmatics nakonec v roce 1970 zkrachovala. Statistické metody, které Simulmatics vyvinula, žijí dál v algoritmech, které používá Facebook, Google, Amazon a mnozí další. Nicméně pokud jde o Afghánistán, je jasné, že Washington má ve výzkumu mínění národů v konfliktních oblastech hodně co dohánět.
LN, 16.9.2021
Autor je ekonom, Algorithmic Investment Management, a. s.