G-20 je institucionalizovaný pokus nejdůležitějších hospodářských mocností, vést svět k blahobytu a stabilitě. V Soulu se seskupení sešlo popáté a opět ztroskotalo na otázce nerovnováhy v mezinárodním obchodě; dva nejdůležitější hráči mají totiž protiřečivé zájmy. Čína by měla více dovážet a USA více vyvážet. Čína odmítá zhodnotit svou měnu, a tak Američané oslabují dolar. To posiluje americký a oslabuje čínský vývoz, relativně snižuje americkou zadluženost a hodnotu čínských půjček. Důsledkem je pozvolné zmražování světové výměny zboží.
Architektura současné světové politiky je dvacet let po konci studené války opět bipolární, i když s pozměněným obsazením. „Studenou válku jsme definitivně překonali,“ pochvalovala si Angela Merkel, když NATO nedávno oslavovalo v Lisabonu smíření s Ruskem. Střízlivě viděno dokládá rostoucí ruská vstřícnost, že Moskva již de facto netrvá na statusu supervelmoci. Pozvolný rozpad eurozóny naopak dokládá neschopnost Evropanů jednat jako celek. Rusko se zařazuje, rádoby velmoc EU blokuje sama sebe a místo druhé superpower se uvolňuje. Ale vlastně ne.
Čína již dlouho rozšiřuje svůj vliv i mimo asijský prostor. Dokládá to jak obsazování surovinových nalezišť po celém světě, tak i globální strategické investice do infrastruktury; v poslední době v estonském Tallinu a v řeckém Pireu. Čínský předseda vlády Wen Ťia-pao nedávno prohlásil, že jeho země může pomoci nejenom zadluženému Řecku, ale i dalším členům EU. Vzhledem ke katastrofálnímu stavu jihoevropských ekonomik jsou půjčky Řecku jenom začátkem budování čínské sféry vlivu v Evropě.
Zároveň Čína uzavírá svůj vlastní trh a demonstruje globální mocenský nárok (dosud převážně) pomocí hospodářské moci. Koncem listopadu Peking ukončil vývozní omezení vzácných kovů do Japonska a USA; toto embargo nebylo nic jiného než trestná akce. Čínská vláda touží po hegemonii a používá ekonomiku jako nástroj k dosažení tohoto cíle.
V Jižní Koreji se USA a Čína sešly u jednacího stolu a ve stejném regionu se střetávají jako dvě velmoci. To, že Severní Korea, která by těžko jednala proti výslovnému přání Číny, ostřelovala jihokorejský ostrov, je dnešní varianta zástupných konfliktů, které známe z doby kdy proti sobě stály Sovětský svaz a Spojené státy.
Po studené válce se mi opravdu nestýská, ale nemohu konfliktní vztahy obou centrálních mocností dneška interpretovat jinak než jako příznaky nové bipolarity. Napětí mezi Washingtonem a Pekingem odpovídá intenzitě rozhodujícího mocensko-politického konfliktu dneška: soupeření mezi autoritářským a demokratickým kapitalismem. A proto panuje mezi USA a Čínou studený mír, ekonomická forma vojenského patu z doby studené války.
Komentář pro Deutschlandfunk
Převzato z blogu autora s jeho svolením
Autor je ředitel Mezinárodního institut pro politiku a hospodářství, Hamburk