Neviditelný Pes

SVĚT: Ruská veverka ve svém tragickém kole

27.12.2007

Ještě před necelými dvěma desítkami let musely být 7. listopadu na úředních budovách, na školách, na domech obvodních bytových podniků vyvěšeny československé vlajky spolu s vlajkami Sovětského svazu. Praporky zdobily tramvaje a autobusy, byly ve výlohách obchodů a na oknech nejednoho bytu. To všechno na oslavu Velké říjnové socialistické revoluce, která údajně začala v roce 1917 právě v tento den - přepočítaný z juliánského kalendáře používaného v Rusku na již téměř tři staletí ve většině světa zavedený kalendář gregoriánský.

Neboť, jak řekl 8. listopadu 1945 ve svém projevu v Prozatímním národním shromáždění, našem prvním poválečném parlamentu, jeho předseda, národní socialista Jožka David, „událost, které se v dějinách poválečné Evropy dostalo jména Ruská revoluce, byla něčím víc než revolucí jen ruskou: byla vyvrcholením určitých tendencí světových, a to jak na poli sociálním, tak i na poli národnostním“.

A pak byl ještě přečten telegram předsedovi Presidia Nejvyššího sovětu Kalininovi prohlašující, že „den, který dnes oslavují bratrské národy SSSR, je také svátkem všeho československého lidu“.

Dnes označení Velká říjnová socialistická revoluce používá už málokdo, spíš se mluví jen o Říjnové revoluci nebo bolševickém převratu či dokonce puči. Legendy o výstřelu z křižníku Aurora a o útoku na Zimní palác v Petrohradě či o podílu německé tajné služby už dostaly značné trhliny a příčiny úspěchu radikálních socialistických intelektuálů usilujících o moc, aby mohli násilně uskutečňovat sociální utopii, se jeví mnohem jednodušeji. Tváří v tvář tvrzením, že ovládnutí Ruska bolševiky všechno či alespoň něco v této zemi změnilo, stojí stále zřetelněji vystupující zjištění, že se vlastně nezměnilo vůbec nic. Ruská veverka dál putovala ve svém kole.

Sovětské Rusko se nijak neodchýlilo od konceptu státu vytvořeného předcházející autokratickou monarchií. Zachovalo konstrukci žaláře neruských národů žijících na násilně dobytých územích a nerovně kolonizovaných a emancipovaných. Pokračovalo v koncepci nadřazenosti ruského národa a rusifikaci ostatních národů v impériu. Pokračovalo ve stavovském rozdělení společnosti na vzájemně nepřestupné sociální vrstvy. Někdejší do sebe zapouzdřené a rigidní politické a ekonomické elity v čele s mocným důstojnickým a šlechtickým stavem pouze zaměnilo jinými ostře vymezenými a rigidními elitami a stavy vytvořenými na třídním principu v čele s komunistickou stranou.

Nezměnilo se odvěké pohrdání ruské společnosti lidskou individualitou a na zájmy jednotlivce stejně jako předtím dál nebyl brán žádný ohled. Rovněž manipulace s lidskými masami byla vynalezena již před bolševiky a ani krutost struktur majících udržovat poslušnost občanů nebyla ničím novým. Už ruská monarchie posílala své odpůrce na galeje nebo do vyhnanství na Sibiř, takže sovětské tábory gulagu jen zdokonalily fenomén dřívějších trestaneckých kolonií. Šalamovovy Kolymské povídky jsou jako okopírovaná svědectví Dostojevského Zápisků z mrtvého domu nebo Čechovova Ostrova Sachalinu. Nacionalizace ekonomiky a kolektivizace spolu s nucenou prací jenom vrátila Rusko zpátky k teprve půlstoletí předtím zrušenému nevolnictví. Odcizení a znehodnocení lidského života na cenu hospodářského zvířete rovněž nebyly až plody bolševické vlády. Lidský duch a intelekt byl podezřelý a likvidován či aspoň odsunován co nejdál - dříve jako potom.

Nesmíme se nechat zmást odlišnými vnějšími atributy obou dějinných etap Ruska. Carská ochranka jezdila sice drožkami a čekisté auty, ale jejich poslání a cíle byly stále stejné. Odstranění negramotnosti a elektrifikace země byly pouze důsledkem přirozeného civilizačního vývoje a neměly s bolševickou formou moci nic společného. Nové technologie a růst průmyslového potenciálu země nijak nesouvisely s principy sovětské vlády a společnost zůstávala dál uzavřena světu. Na pojetí sociálně zakonzervovaného státu se od 7. listopadu 1917 až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 nezměnilo zhola nic. Ruská veverka dál putovala ve svém odvěkém kole.

U nás si nepřipomínáme nástup bolševiků v Rusku už téměř dvě desítky let. V dnešní postkomunistické Ruské federaci byl tento svátek teprve před jedenácti lety přejmenován na Den svornosti a smíření a úplně zrušen až v roce 2004. Místo něj byl zřízen Den národní jednoty nebo přesněji Den jednoty lidu, slavený vždy 4. listopadu spolu s největším svátkem ruské pravoslavné církve zasvěceným Kazaňské ikoně Matky Boží a připomínajícím vítězství moskevské domobrany v polskoruské válce v roce 1612.

Opouštějíc symboly sovětské epochy snaží se Rusko stále více vzkřísit předbolševický svět. Je adorována monarchie, jsou kříšeny tradice někdejších vojenských organizací, kozáků, oslavují se vojevůdci a generálové, připomíná se síla někdejšího impéria, válečná vítězství, opět je na výsluní pravoslavná církev a do popředí znovu nastupuje ruský šovinismus. Vracejíc se k této minulosti neuvědomuje si však ruská společnost, že tím se neosvobozuje od bolševické tíhy a pouze se vrací k jejím kořenům. A ruská veverka bude tak ve svém tragickém kole běžet zřejmě ještě dlouho.

LN, 7.11.2007

Autor je publicista



zpět na článek