Kurdský problém
Zhruba 20% obyvatel Turecka tvoří Kurdové, kteří obývají převážně jihovýchodní část země. Kurdové usilují o autonomii, ale jejich nemalá část o zcela samostatný stát na Kurdy obývaném území Turecka. Marxistické partyzánské jednotky Kurdů a jejich spojenci ze zahraničí mají dlouhodobý plán na vytvoření sjednoceného Kurdistánu, který by spojil území obývaná Kurdy v Turecku, Iráku, Íránu a Sýrii.
Území tureckých Kurdů sousedí s oblastí iráckých Kurdů, kteří po porážce diktatury Saddama Husajna, navzdory sektářským bojům v převážně Araby osídlených částech Iráku, prožívají údobí relativního klidu a prosperity. Jejich území, bohaté na ropná pole, je do značné míry autonomní a k přepadům spojeneckých ozbrojených sil vedených Američany tam docházelo jen ojediněle.
V Turecku politický a ozbrojený boj kurdských separatistů proti vládě trvá už po desetiletí. Během dvacátého století Kurdové bojovali v krvavých srážkách i proti vládám v Iráku, Sýrii a Íránu. Vlády těchto států posílaly do svých oblastí s kurdským obyvatelstvem vojska, která ničila kurdské vesnice a popravovala politické aktivisty. Husajnovy ozbrojené síly utopily v krvi povstání iráckých Kurdů po válce o Kuvajt. Neváhaly použít nervový plyn, kterým byla vyvražděna celá řada kurdských vesnic s tisíci civilních obyvatel včetně značného počtu žen a dětí. Téměř deset let před invazí proti Husejnovi v roce 2003 musely americké a britské vzdušné síly bránit kurdský vzdušný prostor, aby nedošlo k dalším Husejnovým leteckým útokům proti kurdskému obyvatelstvu.
Ozbrojenou organizací kurdských separatistů v Turecku je Strana pracujících Kurdistánu, známá pod zkratkou PKK (její jméno bývá mylně překládáno jako Strana kurdských pracujících). Její partyzáni bojují nejen proti turecké armádě a bezpečnostním složkám, ale soustředí se i na civilní cíle. Od roku 1984 spáchali stovky atentátů a provedli několik desítek pumových útoků na turecké zastupitelské úřady v cizině. Spojené státy i EU považují PKK za teroristickou organizaci. Partyzáni PKK se po teroristických akcích stahují za hranice do Iráku, kde mají v těžko přístupných horách svoje základny. Tam se k ním připojují partyzáni ze Sýrie a Íránu, cvičí se v používání zbraní a jsou školeni v marxistické ideologii. Iráčtí Kurdové, kteří jsou na rozdíl od PKK fanatickými stoupenci islámu, však přijímají bojovníky z Turecka přátelsky.
Napětí mezi Ankarou a PKK se vyhrotilo koncem minulého roku, když partyzáni PKK provedli výpad na turecké území, zabili dvanáct tureckých vojáků a osm zajali. Tato a jiné akce PKK, při kterých od září do listopadu 2007 padlo přes padesát tureckých vojáků, vyvolala v Turecku velké protikurdske demonstrace. Turecka armáda v listopadu 2007 získala souhlas vlády i prezidenta Gülla k útoku na základny PKK na iráckém území. Spojené státy se ocitly v nepříjemné situaci, kterou se snažily vyřešit hektickým diplomatickým jednáním jak se svým spojencem v NATO Tureckem, tak s demokraticky zvolenou vládou premiéra Málikího v Bagdádu. Nakonec se Američanům podařilo přesvědčit Ankaru, aby svoje vojenské akce omezila jen na útoky proti základnám PKK a co nejvíce šetřila životy civilního obyvatelstva a ozbrojených sil iráckých Kurdů. Spojeným státům šlo především o zachování oázy klidu, kterou semi-autonomní kurdská oblast v Iráku představuje. Málikího vláda samozřejmě považovala turecký útok na irácké území za hrubé porušení suverenity Iráku a představitelé iráckých Kurdů slibovali, že pokud Turci vniknou hlouběji na jejich území, budou proti nim bojovat. Nicméně v prosinci 2007 začalo turecké bombardování cílů v pohraničních horách a koncem února 2008 turecké jednotky o síle asi deset tisíc mužů zahájily proti PKK invazi do oblasti pohraničních hor Iráku. Došlo ke srážkám, ničení základen PKK, ale ztráty na životech byly poměrně malé. Po silné diplomatické intervenci Spojených státu a irácké vlády se po několika týdnech turecké jednotky z Iráku stáhly na svoje území.
Po bombardování a krátkodobé invazi nastal v kurdské oblasti relativní klid. Netrval však dlouho, už 23. března přinesly světové agentury zprávu, že u příležitosti oslav íránského Nového roku Nowruz došlo v Turecku k demonstracím, kterých se zúčastnily tisíce Kurdů, tentokrát převážně z demokratických separatistických stran. Nejméně sto kurdských demonstrantů a deset policistů bylo v jihovýchodním Turecku zraněno a nejméně sto šedesát Kurdů zatčeno. Koncem března turecké dělostřelectvo a letectvo opět bombardovala seskupení bojovníků PKK v severním Iráku. Turecké zdroje hlásily, že při dvoudenní akci zahynulo patnáct partyzánů. Vedení PKK oznámilo, že ke ztrátám na životech nedošlo, že bombardované základny byly opuštěné. Boje mezi PKK a tureckými ozbrojenými silami, zahájené v roce 1984, si už vyžádaly přes 30 000 obětí a nic nenasvědčuje, že boje nebudou dále pokračovat.
Začlenění Turecka do EU jako plnoprávného člena je patrně ještě vzdálené. Bude záležet na vyřešení „kurdské otázky“, „kyperského problému“, udržení sekulárního řádu, dodržování lidských práv a pozitivních ekonomických ukazovatelů. Kateřina Hodická v Revue politika (10/2007) píše, že francouzský prezident Sarkozy se loňského roku vyjádřil proti členství Turecka v EU a že německá kanclerka Merkelova navrhuje pro Turecko jen druhořadé členství, které by mu zajišťovalo většinu ekonomických výhod, ale nemělo by plná hlasovací práva. Mnozí politikové EU členství Turecka podporují, ale většinou ani ve svých zemích nemají v této otázce podporu většiny obyvatel. I ti největší optimisté předvídají přijetí Turecka za člena EU nejdříve za deset let.