Čas oponou trhnul a dneska se může vyjadřovat kdokoliv, aniž by musel do Hyde Parku, co do Hyde Parku, do Londýna, ba dokonce, aniž by se obával, že někoho uráží. Stačí vlastnit počítač s přístupem na internet.
Tomu se říká pokrok.
Kdysi dávno, začátkem devadesátých let minulého století (a tomu se dneska s vážnou tváří říká dávno!), jsem se se skupinou mně podobných šílenců podílel na vzniku nových sdělovacích prostředků. Náš podnik je největším vydavatelem novin v Kanadě. Patří mu deníky od Tichého oceánu až k Atlantiku, patří mu také druhá největší soukromá televizní síť v zemi. Hned od začátku našeho pachtění jsme věděli, že se nemíníme omezovat jenom na převádění obsahu novin na síť. To umí každý. Programům, které tohle dělají, se říká lopaty (shovelware). Rozhodli jsme se využít všeho, co nám dovolí moderní technika. Přes protesty vedení jednotlivých novin jsme zavedli okamžité zpravodajství tak, jak se dělo ve skutečném čase. Tam, kde byla v textu zmínka, že někdo něco říká, byl také odkaz na nahrávku řečeného. Kde to šlo, byl tam i odkaz na obrazový záznam. Kde byla zmínka o nějakém dokumentu, byl také odkaz na fotografii onoho dokumentu. A když šlo o příběh s nějakou minulosti, připojili jsme odkazy na předchozí zpravodajství.
Nedělali jsme si iluze, že všichni budou číst všechno. Pachtili jsme se za nejdemokratičtějším způsobem zpravodajství. Bude na čtenáři, aby si vybral, o čem chce vědět co možná nejvíce, naší povinnosti je dodat mu všechno, co se o tom či onom příběhu dá zjistit.
Jak idealistické. Po řadě let to došlo i tak velkému listu jako je Washington Post. Ten začátkem letošního léta uznal, že bude dobře, když papírový deník začne spolupracovat se svými vlastními webovými stránkami (washingtonpost.com). Jelikož co je psáno, to je dáno, vytvořil pro své novináře desatero, jímž se od této chvíle budou muset řídit. Říká se v něm, že obě strany jsou na jedné lodi.
Jenže dneska je už zase všechno jinak. Čím to je, nevím, ale ve chvíli, kdy například CNN.com považuje za mazané nahradit zpravodajství o vzdělávání tzv. legračními zprávami, mám pocit, že je něco shnilého. Ale kde? Je to chyba CNN? Nebo je krok amerického obra odrazem nějakého prapodivného pohybu ve společnosti?
A to je ještě nevinnost. Co říci stránkám, které dští rasovou nenávist, a může za to Čech, který bydlí v Kanadě, své stránky má uloženy na počítači v Americe a svá poselství adresuje v češtině do srdce Evropy? Navíc zneužívá doménu *.org vyhrazenou neziskovým skupinám. Zakázat? Jde o nemožnost technicko-právní: jak sladit zákony tří zemí? A nač z něj dělat mučedníka?
Autor těch rasistických stránek se alespoň pod svůj výtvor podepsal. Mezitím se rozmohl zajímavý nešvar. Spousta zpravodajských stránek dává svým čtenářům možnost, aby reagovali na články, které právě dočetli. Dává jim také možnost, aby viděli ohlasy ostatních čtenářů. Tím jim umožňuje, aby reagovali i na čtenářské připomínky či otázky. Redakce sice tvrdí, že sprosťárny se nepovolují, ba vyhrazují si právo je vyřazovat, ale podívejte se někdy na takové stránky a ke svému úžasu zjistíte, že to ani nejde: to by si totiž ty redakce musely držet zvláštní síly, aby ten úkol zvládly. Hulvátům se zdá, že jsou ukrytí, že nikdo neví, kdo jsou, takže si vyskakují. Ve většině případů, kdyby se takto napadené redakce rozhodly, že s tím něco udělají, budou vědět okamžitě, z jakého počítače ta či ona sprosťárna přišla. Mohou dokonce takový přisprostlý počítač zablokovat. Leč zhovadilé sprosťáctví bují dál.
Proč to vlastně ti obhroublí pisatelé dělají, na to je spousta názoru, z nichž některé hraničí s vědeckými teoriemi. Osobně bych řekl, že to je prostě tím, že jsou to sprosťáci. Domnívám se dokonce, že kdybychom zkusili zjistit, jakým procentem se podílejí na složení obyvatelstva, nalezli bychom, že tvoří pouze mizerný zlomek. Alespoň doufám.
Nicméně i toto se stává součástí dnešní novinařiny na internetu.
Čímž se dostáváme k zajímavosti několika posledních let. Jsou to tzv. blogy, čili, přeloženo doslova, pavučinové zápisníky.
A právě blog je vlastně dnešní odrůdou bedničky od mýdla, zatímco internet je dnešním Hyde Parkem. Blogů je neuvěřitelné množství. Takzvaně vědecky se dělí podle dvou měřítek. Jedno z nich je technické a pro naše potřeby lhostejné, druhé pak stojí na obsahu a blogy zhruba rozděluje na čisté zpravodajství, čisté názory, názory založené na zpravodajství a zpravodajství založené na názorech. Jako každé vědecké rozdělování živoucích organismů, i tento pokus je hloupost. Dejme tomu, že se vydáte na cestu kolem světa. Máte v kapse mobilní telefon, takže můžete vesele blogovat. Vaší přátelé čtou vaše zprávy, jedni s nadšením, druzí závistivě, ale jsou to opravdu zprávy? "Našli jsme ve vesnici XY hospodu. Nemůžete ji přehlídnout: jdete po hlavní ulici, druhou křižovatku za dopravními světly doleva ..." atd. To je pořád ještě zpráva. "Je to ta úplně nejskvělejší hospoda." Pročpak? "Takového lososa na másle jste ještě nezkusili ..." Ne. Čtenář, který se právě na stránku dívá, totiž nesnáší ryby. Čili názor proti názoru.
Někteří teoretici právě z existence blogu vytvořili další šuplík: říkají jim tzv. občanské novinářství. To je další nesmysl: profesionální novináři tím pádem nejsou asi občany.
Je ale pravda, že tzv. občanské novinářství vede tzv. klasické novinářství úplně jiným směrem. V první řadě, velice často nedbá základních zákonů řemesla, což je škoda, protože některé z těchto zákonů jsou užitečné. Například, že je dobře vyslechnout všechny zúčastněné strany příběhu, neboť i taková facka v hospodě se bude jevit jinak fackujícímu než fackovanému a i mezi svědky budou nejspíše alespoň dva tábory, které tu rvačku popíší každý úplně jinak.
Ovšem vznik a růst onoho "občanského novinářství" odpovídá velice přesně jedné ekonomicko-politické teorii. Tzv. teorie megatrendů amerických ekonomů Johna Naisbitta a jeho ženy Patricie Aburdeneové předpověděla již před třemi desetiletími zázračný rozvoj tzv. nových technologií a s ním spojené zásadní změny v hospodářských i společenských soustavách. Rozvoj tzv. nevládních organizací mnozí spojují s dopady, na které přišli původně autoři megatrendů.
Jedním z jevů, které autoři megatrendů předpověděli, byl vznik tzv. nestálých koalic. Například: člověk X souhlasí s člověkem Y, že stavět silnici tak, aby vedla kolem vesnice Z (a nikoliv skrz ní) poškodí hospodářské postavení vesnice Z. Projekt je škodlivý, shodnou se ti dva, a vytvoří - s pomocí internetu a "občanského novinářství" - hnutí, které zkusí donutit plánovače a stavbaře silnice, aby přehodnotili své plány. O pár dnů později budou X s Y ve při ohledně něčeho úplně jiného. V tomto případě budou tedy stát každý jinde a oba si založí po skupině, která té druhé skupině nepřijde na jméno. Znamená to, že se X a Y od té chvíle budou nenávidět? Ani žertem. Ostatně, vždyť jsou spolu pořád ještě na téže lodi stran té zatracené silnice.
Domyšleno do úplného konce, pakliže se společnost bude i nadále vyvíjet tak, jak předpověděli autoři teorie megatrendů, bude to brzo znamenat konec politických stran tak, jak je známe. Bude to také znamenat konec (v převážně většině odvětví) konceptu zaměstnání a začátek konceptu práce, což zase povede vzápětí k nutnosti změnit veškeré zákonodárství o přenosnosti zdravotního i jiného (např. životního) pojištění, změnit způsoby výpočtu a vyplácení důchodů - to bude samo o sobě znamenat revoluci, které se ale nevyhneme.
Kdo o tom bude schopen informovat nejlépe? Právě tzv. nové sdělovací prostředky. Noviny informují o tom, co bylo včera. Rozhlas či televize, i ve svých zpravodajských podobách, vysílají (alespoň v Severní Americe) zprávy v patnáctiminutových cyklech. Když se někde děje něco mimořádného, zůstanou u živého vysílání z té události, i když se třeba zrovna v tu chvíli nic neděje: co kdyby se v době jejich nepřítomnosti něco stalo? To ale znamená, že v té době ignorují všechno ostatní. To se nemůže novým sdělovacím prostředkům stát: obnovují své zpravodajství bez ohledu na časové cykly, a obnovují je celé. A ještě vám ty zprávy dodají až do vašeho telefonu. Záleží tedy na čtenáři, který se dnes na internetu pouhým kliknutím může stát rovněž posluchačem či divákem, jakou událost si vybere. Internet jako jediný má dnes schopnost jít také do hloubky. Čtenář se tedy může velice rychle dozvědět o čemkoliv cokoliv, ba všechno.
Tohle ale může skončit jako akademická debata. Harvardská universita totiž právě zjistila, že šedesát procent mladistvých mezi 12 až 17 lety, čili teenagerů, kašle na zprávy o věcech obecného zájmu, od politiky až po válku.
Podrobnosti byly stejně málo povzbudivé: 28 procent teeanegerů kašle na zprávy málem stoprocentně, zatímco 32 procent připustilo, že se jednou denně mrknou. Mezi lidmi staršími, od 18 do 30, jich 48 procent naznačilo, že se zprávy mohou jít zahrabat, protože oni mají úplně jiné, míněno: důležitější, zájmy. Mezi lidmi nad 30 jich na zprávy kašle málem celá čtvrtina.
A když už sledují zprávy, vzrušují je hlavně události mezi hollywoodskými celebritami.
Pro klasické novináře muselo být strašné, když se dozvěděli, že papírové noviny považuje za zdroj zpráv pouze pět procent mladých lidí. Procento zájmu o zprávy prostřednictvím internetu se mezi mladými a staršími zhruba shoduje.
Nejhorší je, že mladiství Severoameričané, stejně jako jejich starší spoluobčané, dosud většinou považují za nejlepší zdroj zpráv televizi, čili prostředek, nad kterým se, snad kromě platů pro slavné moderátory, zbytek novinářské obce ušklíbá s tím nejhlubším opovržením.
Novinařina je na rozcestí, a která z cest je ta pravá, to neví vůbec nikdo. Ostatně, nikdo neví, kam která cesta vede. Jak rozhodnout, že ta nebo ona cesta je ta jediná správná?
Snad jedině tak, že bychom zašli do Hyde Parku a rozříkali si to.