Dovolte mi předem vzpomenout na příhodu, kdy byly naše děti malé. A ještě věřily na Mikuláše a čerta. Ač se to nezdá, velice to souvisí s dnešní situací v Lýbií. Přítel Jan se rozhodl, že svého poněkud příliš rozverného synka zkrotí tím, že jej postraší. Oblékl se do čertovského, řetěz a rohy, maska a „mulisy, mulisy, ble ble ble, ty si moc zlobil...“ sklonil se nad malým synkem a pomalu postupoval vpřed.
Technik neznalý psychologie postupoval dál a dál, tlačil synka do kouta a hrozil. Výhružky byly z hlediska dítěte naprosto reálné, to je potřeba mít na paměti. Dítě, když se dostalo do bezvýchodné situace, vytrčilo pěst maximální silou … a tatínek-čert dostal pumelici do nosu takovou, až mu tekla červená. To, co se děje teď, ta eskalace problému a žádná vyhlídka na rozumné řešení, je podle mne z velké části vinou úplně pitomého chování politiků a novinářů Západu. Zahánějí náhle zavržené nedávné přátele do kouta, odkud není úniku.
Politika je vždy soupeření o moc, kdy jedinec nebo jedna skupina lidí či zvířat sleduje své zájmy, místo pro svoje předávání genů a také potřebuje získat svoje území, kde by svůj plán realizoval. Jak píše Desmond Morris v knize „Nahá opice“ v kapitole 5 „Boj“. Každému boji mezi jednotlivci i skupinami předchází období zastrašování. Vizuální, zvukové a psychologické. Vyhrožuje se, oba soupeři se natřásají a předstírají, že jsou větší, než ve skutečnosti jsou, ve skupině shánějí sympatizanty atd. Vyhrožují soupeři, ale dávají si zároveň zatracený pozor, aby se zbytečně brzo nepřiblížili do okamžiku, kdy bude nutno zahájit skutečný boj. Každý otevřený střet je totiž pro obě strany nebezpečný.
Jak popisuje Morris začátek souboje savců - třeba slonů, býků, či primátů: Pomaličku se přibližujeme k protivníkovi, dáváme si však pozor, abychom s nepřiblížili příliš blízko. Dupeme silně a hlasitě, naše ruka či pěst dopadá na jakýkoliv předmět v okolí… Zvláštním a důležitým znakem je mimika, řev anebo jiné zvuky či signály. Slabší soupeř je zavalen pocity strachu a útočnosti. V krátkých sledech se snaží druhou stranu silácky zastrašit a následně vysílá smířlivé signály.
Což je přesně to, co dělal Kaddáfí v době před útokem. Slabší partner v konfliktu tak hledá únikovou cestu. Zde záleží hlavně na silnější straně. Udělá-li smířlivé gesto, vyšle-li neutrální či přátelské signály, může být konflikt vyřešen porážkou slabší strany, ale nikoli jejím zabitím. Slabší se snaží také vyvolat dojem, že je součástí skupiny – viz Kaddáfího dopis Obamovi (oslovuje ho jako osoba starší „můj synu“, podle muslimských zvyků). Zdá se, že Hussein Obama není ten správný muslim, neboť k němu tato slova nedolehla, anebo je nepochopil. Přestože jej takto významně Kaddáfí upozornil na Mohamedovy Hadísy.
U opic končí většina těchto sporů po výměně agresivních gest a následně smířlivých gest několika kousanci a údery. Nepříliš vážnými. A pak slabší či poražený odejde či skloní hlavu, předstírá „dětské chování“ a nechá se případně náznakově „sexuálně podrobit“.
Z hlediska porovnání chování jednotlivců a skupin ve stresových konfliktních situacích to vypadá, že problém Západ zvládl ještě hůř než Kaddáfí. Jednou ze základních pouček mezidruhového chování je to, že nesmíme znemožnit soupeři aktivně reagovat. Nesmíme ho zahnat do kouta, takže je mu zabráněno v útěku a kdy je pak následně nucen reagovat agresí. (Pokud tedy vynecháme možnost, že existovaly síly, které chtěly ze strany Západu konflikt eskalovat.)
Začalo to tím, že Západ zavrhl svého věrného spojence tuniského presidenta Zín Abidín bin Alího, který byl celkem rychle smířen s tím, že ukončí svou autoritářskou, ale k občanům na muslimské poměry relativně vlídnou vládu a odejde ze země. Místo pochopení pro svého dlouholetého spojence, který krok za krokem zaváděl modernizaci země, začal Západ ječet jak banda hysteriků o ukradených milionech (a co takhle Mitterrand nebo Kohl anebo Schröder, milánkové?), vlády a banky zablokovaly bin Alímu a jeho rodině všechna konta, což je naprosto idiotský nápad. Viz „Švýcarsko se rozhodlo zmrazit veškerý majetek bývalého tuniského prezidenta Zína Abidína bin Alího. „Chceme se tak vyhnout tomu, aby se naše země v budoucnu stávala místem, kam diktátoři ukládají neprávem nabyté peníze, “ citovala agentura Reuters švýcarskou prezidentku Micheline CalmyReyovou. Jen tak otázka: A co dělá vlastně Švýcarsko posledních 220 let, než že schraňuje peníze diktátorů, zatajované majetky, zlato a peníze po obětech bolševického vraždění v Rusku a poklady z holocaustu atd.?
Takové prohlášení je ukázka idiotismu a návod, jak donutit odcházejícího vládce, aby neodešel. Co je pro další vývoj diktátorovy země důležitější: občanská válka anebo údajných 90 miliard? Asi nic! Jsem-li dostatečně oprsklý, politicky korektní „demokratický politik“ a chci-li se předvést jako „zásadový člověk, na mrtvoly někde v Tunisku kašlu. Taková je pravda.
Navíc noviny a někteří západní politici ihned požadovali „tresty a procesy“, ale muslimové byli naštěstí chytřejší a dovolili bin Alímu odjet do exilu a občanské válka anebo okamžitý přechod moci do rukou alkajdistům anebo Hammásu se nekonaly.
Lidové bouře spoluorganizované Al Jazzerou v Egyptě měly ještě horší scénář. Nezodpovědné západní „elity" zapomněly na spolupráci Mubaraka, na to, že bránil válce na Blízkém východě, že udržel na uzdě Muslimské bratrstvo, a udělaly z něj po Belzebubovi hned druhého nejhoršího tvora. Egyptská armáda naštěstí kašlala na Guardian a New York Times a jejich mediální útoky na Mubaraka a zdá se, že zabránila nejhoršímu. Po řevu, kolik že toho asi Mubarak nakradl - a asi že dost - přesunula rozumně bývalého presidenta do Sharm el-Sheikh a zaručila mu bezpečnost. Doufám, že na tom spolupracovali Američané, jinak by museli být úplní pitomci.
U Kaddáfího to byl ještě tragičtější západní scénář. Byla ještě naděje, že bude možno tohoto psychotika (česky šílenec) někam odtransportovat do luxusního exilu. Což je jistě morálně odporné. Ovšem jen do té doby, když dáte na jednou misku vah tisíce a možná desetitisíce lidí, které je připraven nechat zabít, pokud možno hrůzně a odporně, a na druhou exil jednoho vraha a jeho rodiny. Jsem asi nekorektní, ale já dávám přednost nevraždění lidí před „vysokými ideály“.
Ještě v okamžiku, kdy Kaddáfí nabízel čestné východisko, předvedli západní politici a hlavně Obama nejparádnější číslo. V podstatě vzkázali Kaddáfímu a jeho věrným, že musí bojovat až do konce a nemůžou se vzdát. Za účasti paní Clintonové, jak se ukazuje mimořádně předvídavé a inteligentní dámy, odhlasovali v OSN předání Kaddáfího do rukou ICC. Pokud se domnívala americká administrativa, jak píše Jefim Fištejn v Euru, že tím donutí Kaddáfího k ústupkům, tak v ní sedí ještě větší tupci, než jsme si mysleli. Výzva OSN, aby se zločiny Kaddáfího zabýval mezinárodní trestní soud ICC, je vítězstvím politické blouznivosti a naprostého zbožnění bezbřehého levicového idealismu nad zdravým rozumem. Zavřeli tak Kaddáfímu cestu k ústupu. Mezinárodní soud ICC totiž už nikdo nemůže zastavit, proběhnout musí, a tak Kaddáfí a jeho lidé nemají šanci nikam utéct. Musí bojovat. Třeba až do posledního Lybijce.
My (tedy Západ) jsme totiž tak ušlechtilí, že klademe své ideály výš než lidské životy Lybijců, výš než obyčejný selský rozum. Každý muslimský politik a vládce si teď nějakou spolupráci se Západem setsakra rozmyslí. Válka v Lýbii je další ze selhání západní politiky a zdravého rozumu. Nastartované kdysi Anglií při rozdělení Indie (Ghándí-Ágha Chán III), pokračující v Pakistánu přihlížením popravy presidenta Zulfikára Alího Bhutta. Pokračovalo to vypěstováním si Chomejního a zradou na šáhovi a jede se dál.
Válka v Lybii bude tak či onak malér. A stačilo nezahnat Kaddáfího úplně do kouta. Jsou-li redaktoři západních novin úplně nezodpovědní, využívají-li redaktoři Al Jazzery televizi a své sítě k vyvolávání revolucí a převratů, (a tím mimochodem k plnění kasy jejich TV), pak by asi měli být trochu při smyslech západní politici. Nejsou. Asi bude dlouhá a krvavá válka.
Co mají, proboha, v hlavách ti lidé, co řídí světovou politiku? Když se chovají pitoměji než ti dva šimpanzí samci při souboji v pralese? Možná jsou jen politici a mediální síly tak zhlouplé a přesvědčené o své genialitě a zároveň tak pod tlakem dnešní politické mantry, že ani nesou schopni dohlédnout konce svých činů.