Nakonec nelze mít pochyby, že změny režimu lze dosáhnout postupnou pozitivní i kritickou angažovaností v KLDR, ale ne konfrontací. Naopak, konfrontací se režim utužuje. To platí stejně tak pro KLDR jako například pro Irán. Dnes nesklízíme plody Clintonovy politiky, která se nestihla vůči KLDR ani řádně rozvinout, ale naopak plody politiky G. Bushe, jehož administrativa vymyslela „osu nenávisti“ a KLDR zařadila do „osy zla“. Pak čas od času USA znovu vyhlašovaly, že tento režim je zločinný a že je nutné ho vymazat z mapy. Jeden týden se mluvilo o likvidaci politického režimu, druhý týden pak o nutnosti obnovit jednání a vzájemnou důvěru. Pamatuji si, jak se nás severokorejští partneři ptali, jestli jde v našich jednáních o denuklearizaci Korejského poloostrova nebo jestli má být jejich režim svržen. Byl opravdu problém se v tom vyznat. Pokud se člověk bavil například s diplomaty z USA s požadavkem, aby se strategie vyjasnila, pak přišla reakce: Jen ať se ti zločinci chvějí strachem a v nejistotě. Pro nás to není priorita zahraniční politiky. Mohlo se zdát, že se KLDR hodí především jako dobrý exemplář pro „osu zla“. Pak by ovšem jaderný pokus KLDR neměl být pro nás bleskem z čistého nebe. Je to vlastně také důsledek nepříliš velkého zájmu a absence dlouhodobé strategie.
Jaderný test již ale přejít nelze. Zákonitě vyvolává velkou pozornost, protože může mít velmi vážné důsledky. Podobný test může naznačovat, že Smlouva o nešíření jaderných zbraní přestává v současné podobě plnit svou funkci. Posiluje se nebezpečí šíření jaderných zbraní a hrozí nám tak svět, který nebude pod kontrolou žádných uznávaných zásad ani funkčních institucí.
Připadá mi kuriózní, když ještě slyším, že KLDR není schopna respektovat mezinárodní pořádek. Ptám se, jaký pořádek ve světě, kde se tak často uplatňují dvojí standardy. Stačí poukázat na nedávnou dvoustrannou dohodu mezi USA a Indií o poskytování jaderné technologie Indii. Problém je v tom, že my dnes nemáme „darebáckým státům“ co nabídnout. V současném světě např. neexistuje globální systém obohacování uranu, který by probíhal v určených centrech po celém světě pod mezinárodní kontrolou a který by zmírňoval pocit diskriminace a vytvářel univerzální rámec pro rozvíjení jaderné energetiky. Nedivím se ironickému článku v New York Times, který píše, že KLDR možná vyrazila po stopách Pákistánu, který v r.1998 odpálil svou první jadernou nálož, přečkal tři roky sankcí a nyní se z něj stává hlavní spojenec USA mimo NATO.
Naše politika nefunguje. Důsledek toho, že nemáme žádný systém pravidel, který by byl rovnoprávný, kontrolovatelný a všeobecně uznávaný, je, že platí pouze úplně jednoduchá poučka: země vyzbrojené jadernými zbraněmi nejsou napadány a nemusí se obávat změny svého politického režimu. Při návštěvě KLDR nám řekl její vysoký představitel Kim Jong Nam: „Vy nám říkáte, abychom se vzdali jaderného vývoje - to by ovšem byla nebetyčná hloupost. Vy nám nejste ochotni poskytnout žádné garance, že nás zítra nezlikvidujete. Jaderná zbraň je naše poslední karta, která u vás vyvolává respekt.“
Můžeme shrnout. Naše dosavadní jaderná diplomacie je politikou váhání a neschopnosti dohodnout se na společném postupu. Naše ad hoc vyjednávání nad rezolucemi RB OSN nevycházejí z žádné dohodnuté strategie. Společně tak kráčíme do stále nejistějšího světa.
Můžeme tak snad alespoň přivítat poslední vyjádření prezidenta USA, který říká, že nyní se věci změnily. Uznává, že USA samy mnoho nezmohou ani v Iráku ani v KLDR. Uznává, že bilaterální politika je nedostatečná a vyzývá: „Pojďme do toho společně, v Iráku, Íránu i severní Koreji.“ Přál bych si, aby to nebyla jen dočasná změna taktiky, ale projev hlubšího a trvalejšího přesvědčení. Jisté je, že neexistuje jiná cesta než společné vytváření mezinárodního pořádku a pravidel a jednotný tlak na jejich dodržování. Je třeba vytvořit svět, ve kterém bude dodržování těchto pravidel výhodnější než vývoj atomové bomby.
(v upravené podobě vyšlo 13.10. v Hospodářských novinách)
místopředseda Poslanecké sněmovny PČR za ČSSD