Syrský ministr zahraničí Valíd Mualim v srpnu 2014 oznámil, že Damašek je připraven spolupracovat se Spojenými státy v boji proti radikálům z Islámského státu.
Na tuto zprávu reagoval francouzský prezident Hollande prohlášením, že syrský prezident Bašár Asad nemůže být partnerem Západu v boji s radikálními islamisty, protože je „spojencem džihádistů“. Dne 22. září 2014 pak armáda Spojených států podnikla první letecké údery v Sýrii. Přičemž řada zahraničních komentátorů tehdy upozorňovala na fakt, že operace Spojených států a jejich spojenců se nemůže opřít o žádnou rezoluci OSN ani o oficiální žádost legitimní syrské vlády. Operace Spojených států a jejich spojenců v Sýrii se podle jakéhosi oslího můstu mají opírat o údajnou žádost Bagdádu, neboť likvidace cílů za hranicemi Iráku je považována za „součást jeho obrany“.
Nicméně nejde tu jenom o nálety. Následně došlo a dosud dochází ze strany koalice vedené Spojenými státy i na dodávky zbraní západní provenience určené syrské „umírněné opozici“, v jejíchž řadách nechybí ani Hollandem vzpomínaní džihádisté. Ti se zapojili například i do uskupení Svobodná syrská armáda (FSA) tvořeného z větší části dezertéry ze syrské armády, v našich sdělovacích prostředcích často označovanými za „umírněné vzbouřence“. Ovšem jak se v několika komentářích zahraničního tisku říká, ve skutečnosti se již FSA téměř rozpadla a většina těchto „umírněných vzbouřenců“ přeběhla k islamistické An-Nusře nebo k Islámskému státu. V těchto dnech také Pentagon přiznal, že příslušníci jím vyzbrojené skupiny zvané Nové syrské ozbrojené síly (NSF) předali frakci An-Nusra, napojené na Al-Káidu, velkou část své výzbroje.
Ke konci roku 2014 americké jednotky a jejich spojenci ukončili v Afghánistánu bojové operace, neboť odpovědnost za bezpečnost v zemi měla převzít afghánská armáda a policie. Alianční mise s názvem Resolute Support (Rozhodná podpora) se má zaměřit už jenom na poradenství a výcvik afghánských bezpečnostních sil, přičemž se počítá s postupným odchodem veškerých amerických jednotek z Afghánistánu. Ale jak se ukázalo, přes všechna prohlášení Spojených států a jejich spojenců se v případě Talibánu a jeho „bratrské“ Al-Káidy situaci vyřešit nepodařilo. Zdejší hornaté oblasti jsou ideální pro partyzánský způsob boje a dá se očekávat, že ztráty afghánské armády v případě dalších bojů, jestliže na ně zůstane sama, budou v tomto nepřehledném terénu vysoké. A tak na přelomu srpna a září letošního roku viceprezident Afghánistánu, vzhledem k vývoji situace, požádal ruskou diplomacii o zorganizování nové, regionální koalice nejen pro boj s Talibánem, ale i s tzv. Islámským státem pronikajícím na území Afghánistánu. Zároveň také požádal Ruskou federaci o novou dodávku zbraní a vrtulníků.
Rusové totiž, i když se o tom u nás v novinách nepíše, afghánské armádě dlouhodobě zbraně dodávají. Přičemž některé dodávky, např. nákup ruských vrtulníků, paradoxně financovaly Spojené státy. Jedná se o vrtulníky Mil Mi-17 s kódovým označení NATO HIP-H. Prvních 21 vrtulníků řady Mi-17 u firmy Rosoboronexport pro Afghánistán objednalo Ministerstvo obrany Spojených států amerických, tedy Department of Defense (DoD), v roce 2011. Kongresu se to nelíbilo, ale DoD se podařilo prosadit nákup logickým (a také pravdivým) argumentem, že objednané vrtulníky jsou zdokonalenou verzí staršího typu Mi-8, na kterou jsou afghánští piloti zvyklí (tyto vrtulníky dodnes slouží zhruba v 50 státech celého světa k různým účelům). Afghánci ruské vrtulníky považují za spolehlivé, především však jsou vůči strojům západní provenienci levnější (je obecně známo, že americké vrtulníky využívané pro vojenské účely jsou extrémně drahé). V roce 2012 byly pak objednané stroje do Afghánistánu dodány a bylo objednáno dalších 12 kusů. V roce 2013 následovala objednávka na dalších 30 vrtulníků Mi-17, které byly do Afghánistánu dodány ke konci roku 2014.
Mnohem zajímavější paradox však představuje ruský nákup víceúčelových výsadkových lodí třídy Mistral vyráběných ve Francii. Lodě obsluhuje 160 členů posádky a můžou na místo určení dopravit kromě vrtulníků či obrněných vozidel až 900 výsadkářů. Mistraly mají nejnovější koncepci pohonu, která jim propůjčuje výjimečné manévrovací schopnosti. Z hlediska vojenské strategie však mají jednu vadu na kráse: nejsou určeny pro drsné klimatické podmínky. Přesto si ruské námořnictvo objednalo celkem čtyři lodě třídy Mistral. První dvě (Vladivostok a Sevastopol) měly být podle smlouvy stavěny ve Francii, zbývající pak v ruských loděnicích s tím, že se na výrobě ve Francii bude subdodávkami podílet ruský průmysl. V Baltských loděnicích v Petrohradě pak také skutečně byly vyrobeny bloky záďové části trupu tohoto plavidla. Vedle čistě výsadkové role hodlalo ruské námořnictvo plavidla po vzoru Francouzů využít především jako velitelská stanoviště. Ovšem o jejich praktickém využití se na stránkách novin a časopisů jenom spekulovalo. Mistraly hodlalo ruské námořnictvo údajně zařadit nejen do Tichomořské, ale i do Severní flotily, která operuje v Barentsově moři a v Severním ledovém oceánu. A tak není divu, že se v ruském tisku objevila kritika kontraktu z úst vicepremiéra Dmitrije Rogozina: „Je velmi zvláštní, že s ohledem na naše zeměpisné šířky kupujeme výsadkové vrtulníkové lodě, které nefungují, když teplota klesne pod mínus sedm stupňů Celsia.“
Uzavření obchodu oficiálně potvrdil francouzský prezident Nicolas Sarkozy v prosinci 2010. V první fázi se jednalo o zakázku v celkové hodnotě 1,12 miliardy eur (zhruba 30 miliard korun), čímž měl prodej výsadkových lodí, který se vyjednával téměř dva roky, představovat největší zbrojní obchod, jaký kdy některá ze zemí z paktu NATO s Ruskou federací uzavřela. „Spolupráce mezi Francií a Ruskem dosáhla strategické úrovně a těší se vytrvalé podpoře ze strany hlav obou států,“ prohlašoval po uzavření smlouvy francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Přičemž se spolupráce mezi Paříží a Moskvou zdála úspěšně rozvíjet i v dalších oblastech, neboť se Francouzi rozhodli pro svůj kosmodrom ve Francouzské Guayaně nakoupit nosné rakety Sojuz.
Ale aby to nebylo tak jednoduché, chystané rozšíření ruského vojenského arzenálu o plavidla vybavená západními technologiemi začala silně zneklidňovat Japonsko, které s Ruskem vede teritoriální spor o část Kurilských ostrovů. Přesto se díky dohodnutému kontraktu ruští specialisté několik měsíců učili obsluhovat systémy Mistralu. A v případě využití nejmodernější elektroniky získali řadu cenných informací přímo od odborníků z francouzského zbrojního průmyslu. Zde nešlo ani tak o to, že by se v nějakém případném budoucím konfliktu získané zkušenosti mohly Rusům hodit. Šlo spíše o to, že za jiných okolností by se ruští odborníci k potřebným informacím dostávali jen s velkými obtížemi. Jinak řečeno, ve skutečnosti v tomto kontraktu z vojenského hlediska spíše než samotná plavidla byla důležitější technologie Mistralu a celá řada technických informací, které Rusové získali.
Po sesazení ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče z února 2014, kdy došlo k ukončení proruské orientace Ukrajiny, a po následné jarní politické krizi na Krymu, která vyústila v jeho anexi, začaly proti kontraktu vehementně brojit Spojené státy. Rozšíření ruského vojenského arzenálu o plavidla vybavená západními komunikačními technologiemi se jim jevilo jako nepřípustné. „Je zcela nevhodné, aby náš partner dodával Rusku zbraně,“ zaznělo z Washingtonu. „Něco takového je nemyslitelné,“ přidal se záhy britský premiér David Cameron.
Francie svůj obchod dlouho obhajovala, neboť podle platné smlouvy, uzavřené za vlády prezidenta Nicolase Sarkozyho (kdy o ukrajinské krizi žádný státník neměl ještě ani potuchy), už za dohodnutou výrobu lodí obdržela pěkný balík peněz. Nakonec však Francie nátlaku spojenců přece jen ustoupila. A obě plavidla třídy Mistral, která podle původního plánu mělo získat Rusko, připadnou Egyptu, který je uvažuje vybavit ruskými vrtulníky Ka-29 a Ka-52K, jak bylo původně v rusko-francouzském projektu plánováno. „Musel jsem je prodat do země, která je nezbytně potřebuje k zajištění své vlastní bezpečnosti, ale nebude jimi nikoho ohrožovat,“ prohlásil před novináři při návštěvě loděnic v Saint-Nazaire v západní Francii prezident Hollande. V zápětí k tomu dodal: „Vztahy s Ruskem byly po zrušeném kontraktu urovnány. Myslím, že s ním můžeme uzavřít dohodu o dalších lodích.“ Ovšem o jaký typ lodí by se mělo jednat tentokrát, to Hollande novinářům neprozradil.
Jinak řečeno, když Sarkozy přikývl na spolupráci francouzských zbrojních firem s ruskými vojenskými experty, podle některých komentátorů si pustil, jak se u nás říká, lišku do kurníku. Přitom však zapomínali na fakt, že na druhé straně tak mohli Francouzi případná ruská velitelská stanoviště znát až do těch nejmenších detailů. Přestože Rusům plavidla Francouzi nakonec nedodali, Rusové všechno to, po čem bažili, stejně získali. Ovšem díky tomu, že Francouzi na nátlak spojenců zrušili sjednaný kontrakt, vrátili Rusům vyinkasovaná eura a zaplatili jim penále, měli Rusové všechno zadarmo.
Inu, dodávky zbraní po celém světě jsou a ještě dlouho budou kvůli politikům plné paradoxů.
Převzato z KarelWagner.blog.idnes.cz se souhlasem autora