Obě města mají cosi společného – začal v nich celoplanetární malér a obě jsou v zemích, kde jsou lidská práva podřazena základnímu etalonu stávajícího zřízení – absolutní moci.
Mladá a střední generace si už nemůže pamatovat, co se stalo dne 26.4.1986 v oblasti města Černobyl na Ukrajině. Ten den tam v důsledku šlendriánu došlo k výbuchu jaderného reaktoru. Komunistický režim (a to už za vlády „osvíceného“ Michaila Gorbačova) se zachoval naprosto standardně – tedy systémem mrtvý brouk, nic se neděje, klídek. A to bez ohledu na blízké město Pripjať, kde žilo zhruba 50 tisíc obyvatel, již byli vystaveni bezprostřednímu riziku nemoci z ozáření. Evakuace začala až po 36 hodinách po výbuchu. Důležitější než lidské životy byla pověst režimu. A tak se věci začaly hýbat až v okamžiku, kdy ve Skandinávii naměřily kontrolní stanice extrémně vysokou radiaci. Teprve poté režim přiznal, že se stala katastrofa.
Což nebránilo režimu, aby uskutečnil za čtyři dny jak prvomájovou manifestaci v Kyjevě, tak poté i start Závodu míru – ve vzdálenosti zhruba 100 km od místa výbuchu. Do tohoto závodu (který se stal už dříve více méně politickou záležitostí) museli nastoupit cyklisté z východního bloku, ze západních zemí to udělala pouze Francie (dále pak rusofilní Kuba a Mongolsko). V naší zemi se o havárii začalo hovořit až poté, co už všichni věděli ze západních rozhlasových stanic, že se cosi děje. Dodnes pamatuji, jak televizní hlasatelé stále „uklidňovali“ obyvatele ČSSR, že u nás žádná radiace naměřena není, aby po několika dnech „upravili“ tvrzení, že již klesla k normálu. Místo rozdání tablet jódu jako ochrany před rizikem rakoviny štítné žlázy (vzhledem k izotopu velmi citlivého lidského orgánu) to tehdejší ministr zdravotnictví Prokopec řešil mlčením.
Pro zájemce doporučuji pětidílný seriál Černobyl z produkce HBO, který je i přes drobné odchylky od reality velmi dobrým průvodcem tehdejšími dějinami.
O 33 let později – v jiné totalitní zemi – se objevil virus, který jevil známky velké agresivity vůči lidskému organismu. I když vědci poukazovali na jeho nebezpečí, vláda jedné strany (de facto jednoho člověka) namísto rázných opatření vyhrožovala a zatýkala ty, kteří na možnost obrovského maléru upozorňovali. Namísto přísné izolace oblasti výskytu se čínští dělníci vrátili do Evropy, aby tak spustili moderní morovou ránu, která už má v současné době na kontě zhruba 200 tisíc obětí a nejspíše toto číslo výrazně vzroste (Afrika, Jižní Amerika). Tito mrtví a nemocní jdou jednoznačně na vrub stejnému systému – tedy tutlat, zlehčovat, zapírat, jako tomu bylo v Černobylu.
Je to doklad, že lidský život je v totalitním režimu cosi naprosto zanedbatelného, lidská práva jsou jen popsaný list papíru, který nemá žádnou faktickou hodnotu. Že moc nad všemi, možnost jejich ovládání ve všech součástech jejich životů je konečným cílem a prostředkem k udržení moci. Jinak řečeno, katastrofy podobných rozměrů se mohou přihodit všude na světě. Demokratický systém umožní rychle rozeznat rozsah neštěstí, varovat a chránit to nejcennější – lidské životy. A případně vyměnit ty, kteří za uvedené selhání mohou. Totalita na výše uvedené zvysoka kašle a jedinou její snahou je udržet si moc. Bez ohledu na tisíce, či nyní již statisíce mrtvých.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora