SVĚT: Barmské otazníky

Nad barmskou demokracií se stmívá či lépe vystiženo se nad ní ani nezačalo rozednívat. Demonstrace, které tuto dálnovýchodní exotiku přetavily v centrum pozornosti mediálního světa, zatřásly vládnoucí juntou v základech, zmobilizovaly, a to nejen u nás, občanskou společnost a vynutily si u řadového diváka s odstupem sledujícího dění kolem sebe solidaritu a uznání.

S krátkým časovým posunem, který od událostí v zemi oficiálně označované za Myanmarský svaz uplynul, nezbývá než Šafránovou revoluci, jak byla vlna protestů pojmenována, odpískat. Barmský lid na svobodu opětovně nedosáhl. Generálové si upevnili své výsostné postavení v čele státu, staré struktury se na určitou dobu nemusí strachovat o moc.

Říci, že za prohru prodemokratické opozice mohou sami její činitelé, patří do říše pokrytectví. Stateční Barmánci a společně s nimi zástupci všech dalších etnik žijících na území Barmy pro změnu režimu víc zkrátka udělat nemohli. Víc pro pád diktatury nemohli udělat ani Poláci před rokem 1989. A přestože to možná bude znít kacířsky, by i Čechoslovákům větší úsilí o likvidaci totality přišlo vniveč.

Výhodou obou jmenovaných skupin byla intenzivní podpora ze zahraničí doplněná o bezprostřední blízkost úspěšných demokracií. Ve srovnání s nimi trpí barmský disent jasnou nevýhodou. Skutečné (a úspěšné jakbysmet) demokracie jsou daleko, místo nich sousedí Barma s jejich nevydařenými napodobeninami nebo dokonce s jejich přímými opaky. Zahraniční podpora poskytovaná v rámci různých sankcí (někdy s adjektivem zpřísněné) podle názoru četných odborníků spíš než režim ohrožuje základní přežití řadových obyvatel. Vládci si prostředky na uživení najdou díky zásobám ropy, zemního plynu nebo dřeva vždy.

A tak se pokusím znova pokacířsku zauvažovat. Chceme opravdu v Barmě demokracii? A odpovíme-li ano, co pro to v praktické rovině děláme? Pokud jsme za demokracii svedli válku v Iráku, nemáme s obzvláštní vervou vejít do konfliktu se samovládci z Myanmaru? Nebo nám to snad takhle vyhovuje a o barmské demokracii jen „žvatláme“, abychom si vytvořili dostatečné alibi?

Autor je student, spolupracovník Institutu K.H.Borovského