Zatímco jsou ve Švédsku přestřelky a bombové atentáty na denním pořádku, tak se vláda snaží udržet iluzi, že Švédsko je pořád jako z filmu Pipi Dlouhá punčocha.
Švédská Rada pro prevenci kriminality (Brå) má problém. Tento úřad patřící k ministerstvu spravedlnosti má sbírat a poskytovat data o vývoji kriminality. Nedávno se ale ukázalo, že již léta přizpůsobuje výsledky svých výzkumů politickým potřebám.
Vládní orgán lhal, ale může to zkusit zdůvodnit tím, že to bylo z morálních důvodů. Vláda chce pomoci cizincům, o kterých si (zčásti i právem) myslí, že jsou pronásledováni. Ale zároveň je potíž v tom, že mnozí z nich jsou kriminální. Takže když tuto skutečnost neutají, tak se proti přijímání uprchlíků vzbouří obyvatelé. Z toho má švédská vláda strach, a proto se snaží lidi ovlivnit tím, že jim neříká úplnou pravdu.
Lhát pro dobro a pro zlo
Z českého hlediska se mi na tom všem zdá zajímavé něco úplně jiného. Naučili jsme se, že nám politici lžou, aby zatajili něco špatného. Ale ve Švédsku zřejmě vláda lže, aby pomohla něčemu dobrému. Nejenom ve Švédsku, ale i u nás jsou lidé, kteří považují přijímání migrantů z Blízkého východu a z Afriky za morální a dokonce velmi nutné.
Když předběžně připustíme, že je opravdu morální pustit si do země cizince utíkající před násilím, tak z toho plynou nepohodlné otázky.
Na příkladu Švédska vidíme, že po morálně zdůvodněném přijetí migrantů nevyhnutelně následuje nemorální lež o tom, kolik z nich a jak často páchá zločiny. A teď se vás ptám: Je i přesto přijímání migrantů morální? Jistě se najdou tací, kteří řeknou: Samozřejmě je ochrana uprchlíků důležitější než to, aby vláda nezalhala. To ale jinými slovy znamená, že ochrana neznámých a nevypočitatelných cizinců je důležitější než ochrana domácích obyvatel.
Ale jak to? Domácí obyvatelé si svou vládu přece platí za to, že zaručuje jejich bezpečnost. A navíc: Obyvatelé Švédska nesou všechny náklady spojené s přijetím cizinců; platí jim na živobytí a bydlení a za odměnu mají ještě doplatit na jejich příchod nárůstem kriminality?
A teď se zeptám ještě trochu více na tělo: Je lhát ve prospěch morálního cíle morální? Někdo si to možná myslí. Ale pak to znamená, že účel (tedy ochrana uprchlíků) je důležitější než způsob jeho dosažení. To, že účel světí prostředky, se o politice stejně říká, ale v případě lži z morálního důvodu to má jeden logický a nevítaný důsledek.
Když je totiž lež přípustná ve prospěch nečeho morálního, tak jde jen těžko vyčítat lhaní tomu, kdo lže pro něco nemorálního. Proč? No, když omluvíme lež ve jménu dobra, tak už lhaní není nic zlého, nýbrž jen jeden z nástrojů k dosahování cíle. Asi totéž jako ovládat nějaký cizí jazyk, anebo umět dobře vyjednávat. Lež ztratila své špatné jméno, protože se může používat ve službě dobra. Lež už není ani dobrá, ani špatná. A kde zůstala morálka? No ta se nám přestěhovala na cíl; ten je morální, nebo nemorální. Zachránit migranty je úctyhodné a vytunelovat firmu zavrženíhodné.
Morální cíle jsou neuskutečnitelné
Ale když povýšíme cíl chování na měřítko jeho morálnosti, tak si vůbec nepomůžeme, protože hned vyvstane jiná otázka. Vytunelovat firmu je špatně, protože to poškodí společnost, ale jaké důsledky pro ni má poskytování útočiště pro uprchlíky z Afriky a Blízkého východu?
Přijímání těch, kteří se nechtějí řídit našimi pravidly a ponechávají si ta svoje, znamená, že stále přibývá takových, kteří naše zvyklosti porušují a jednoho ošklivého dne je úplně zruší. Právě tohle popisuje Michel Houellebecq v bestselleru „Podvolení“.
Jak to řešit? No, přestat plést morálku do politiky a ptát se po účelnosti a účinnosti politických rozhodnutí pro celou společnost. Morálka je z jednoho důvodu vysloveně špatný rádce, když jde o výběr celospolečenských cílů. Morálka se totiž týká jedince, který rozhoduje sám za sebe. A každý z nás ví nejlépe, co by správně měl udělat a co opravdu udělá; jak morálně je schopen se chovat. Ale politik nerozhoduje sám za sebe, nýbrž za všechny ostatní. Proto musí uvažovat úplně jinak a ptát se po zájmech celé společnosti.
Takže o tom, jaký cíl je správný, mají co nejčastěji spolurozhodovat ti, kteří nesou následky. A v případě tak dalekosáhlých rozhodnutí jako migrace z nesourodých kultur by měli rozhodovat všichni občané. Kdyby takhle jednala švédská vláda, tak by dnes nemusela lhát.
Text podcastu na YouTube.
Převzato z blogu se svolením autora
Autor je nezávislý analytik, poradce a kouč