Judith Bergman se opět vyjádřila ke katastrofální situaci ve Švédsku. Není to poprvé. Během posledních několika let nás informovala, že „Švédsko se vymyká kontrole“, že „Švédsko je ve volném pádu“ nebo že jsou „Švédové na útěku“. K mému překvapení ji čtenáři Neviditelného psa často berou vážně, jak vyplývá z diskuze k jejím článkům.
Současně si někteří čtenáři kladou otázku, jak je možné, že jsou Švédové dle průzkumu OSN World Happiness Report 2020 sedmým nejšťastnějším národem na světě. Finsko je na prvním místě, Česko na jedenadvacátém. Nobelova cena stále neztratila své jméno. Švédsko je na poli technologie a vědy světovou špičkou. Řada světových podniků má sídlo ve Švédsku. Vznikly zde značky jako Volvo, SAAB, Ericsson nebo IKEA, vyvinul se zde Skype a švédsko-britská společnost AstraZeneca dnes pracuje na vakcíně proti koronaviru. Švédská ekonomika patří asi k nejlepším v Evropě, když spolu s Holandskem, Dánskem a Rakouskem odmítala podporovat rozhazovačné státy na jihu Evropy. Svou solidní ekonomiku si Švédové tvrdě vypracovali. Teprve na nátlak Angely Merkel se podvolili a souhlasili s podporou, takže jejich příspěvek do EU se zásadně zvýší.
Švédsko tedy není jen symbol kriminality a nevydařené sociální politiky, jak vyplývá z článků Judith Bergman. Je třeba informace z jejich článků upřesnit.
Na rozdíl od Judith Bergman nejsem politický analytik, ale postarší stavební inženýr. Pracuji dnes jako poradce mladých inženýrů v dánské konzultační firmě Ramboll a jako externí asistent na katedře architektury, kde učím budoucí architekty statiku a stavební techniku. To uvádím proto, abych naznačil, že mám stále úzký kontakt s mladými lidmi. Velmi se zajímám o společenský vývoj ve Švédsku a jako přistěhovalec zvláště vnímám význam přistěhovalectví pro tuto zemi. O víkendech mne zdravotní procházky často zavedou do těch segregovaných čtvrtí, které jsou dnes bezesporu problémem a kterých je v okolí Stockholmu celá řada. Hovořím tam s lidmi a pokouším se přijít na to, kde se stala chyba. Zvláště mě zajímá, jaký výsledek mají všechny snahy politiků a úřadů situaci v těchto sídlištích vylepšit.
Argumentovat proti Judith Bergman není lehké. To, co ona píše, jsou pravdivá fakta převzatá z novin či televize anebo citáty nějaké třetí osoby, často vyjmuté ze souvislosti, ale také v zásadě správné. Jsou to ale vybraná fakta, která popisují pouze jednu stranu skutečnosti bez jakékoli snahy po objektivitě. To mne pobuřuje. Čeští čtenáři si snad zaslouží vyváženější informace o Švédsku.
Co kdyby podobný žurnalista, jako je Judith Bergman, udělal realistickou reportáž z Chánova nebo z parku za Hlavním nádražím v Praze, který je plný zdrogovaných chudáků, a opatřil článek titulkem „Jsou Čechy skutečně úspěšnou zemí?“. To by asi také mnohé čtenáře pobouřilo.
Budu se zde věnovat pouze kriminalitě, což je hlavním tématem Judith Bergman.
Často srovnávám politickou, společenskou a ekonomickou situaci v Čechách a ve Švédsku. Pro mne je to zajímavé téma. Na počet obyvatel jsou to stejně velké země. Navíc obě země docela slušně znám a mohu lehce sledovat tisk a informace v obou jazycích.
Tak jsem se také pokoušel porovnat zločinnost v těchto zemích.
Došel jsem k názoru, že to je velmi těžké, téměř nemožné. Zákonodárství a způsob, jak se zákony uplatňují v praxi, jsou různé, ale hlavně historie a kulturní tradice jsou úplně jiné.
Největším sociálním problémem severských zemí (také Finska a Norska) byl a stále je alkoholismus. Vypít o víkendu jednu nebo více lahví levné a často doma pálené kořalky patřilo k tradici. Také Astrid Lindgren ve svém idylickém popisu švédského venkova Emil z Lönnebergy vypraví, jak se podnapilí čeledíni z celého okolí ve svém jediném volném dni schází ve vsi, aby se poprali. Skutečnost nebyla tak idylická. Rvačky, ale hlavně domácí násilí, vandalismus a hrozné automobilové nehody patřily k normálním událostem ještě před padesáti roky, kdy jsme sem přišli.
Cílevědomá politika, různá sociální opatření, zvyšující se životní úroveň, ale hlavně kontakt s cizinou a cizinci ovlivnily zásadně švédskou alkoholovou kulturu. Spotřeba alkoholu ve Švédsku klesá, a to hlavně u mladých lidí. Ti staří Švédové, kteří potřebovali každý víkend tu svou lahev „Renat“ (vyčištěný alkohol), již pomalu vymírají a mladá generace pije víno a pivo, které mají mnohem menší sociální konsekvence. Všechny statistiky zločinnosti, která je ovlivněná alkoholem, přesvědčivě klesají. Dalším důležitým opatřením pro omezení kriminality byl přechod z placení penězi na digitální platby, což zcela eliminovalo dramatické přepady obchodů a bankovních poboček. Toto vedlo politiky k úsporným opatřením, například ke snížení počtu policistů. Podle mého odhadu má Švédsko jen asi čtvrtinu policistů v porovnání s Českou republikou.
To nemohlo fungovat. Zcela se podcenilo nebezpečí z používání narkotik a ještě více z jeho prodeje koncentrovaného do segregovaných sídlišť, která zde mezitím vyrostla. Zde dnes policie nemá plnou kontrolu. Politici všech barev tuto situaci dlouho podceňovali. Dnes konečně jednají. O tom se zmíním později.
Srovnávat kriminalitu v Čechách a ve Švédsku je skutečně těžké.
Jednou zajímavou informací je možná počet vražd, který je lehké zjistit na oficiálních stránkách obou států.
Dle Českého statistického úřadu se stalo za rok 2019 v České republice 143 vražd. Tendence v posledních letech je mírně klesající.
BRÅ konstaterade 111 fall av dödligt våld i Sverige 2019, BRÅ – Národní rada pro prevenci kriminality, tedy instituce, která tuto statistiku ve Švédsku registruje, konstatovala v roce 2019 celkem 111 případů násilí, která měla za následek smrt. Tento počet je za poslední čtyři roky přibližně stejný, ale mnohem vyšší než 2012, kdy se stalo 68 vražd.
V tomto směru se zločinnost v těchto dvou zemích příliš neliší. Je ale úplně jiná.
Znepokojující je, že ve Švédsku v posledních letech zásadně stoupl počet vražd způsobených střelbou, což se dá zcela jistě připsat konfliktům mezi kriminálními gangy v některých segregovaných předměstích. Odehrává se zde boj o nadvládu nad trhem s narkotiky. Je to nelítostný boj mezi „švédskými“ kriminálníky z Hells Angels a Bandidos a novými brutálními bandami přistěhovalců rekrutovaných z těchto předměstí. Dle BRÅ připadá na tyto konflikty 45 případů zastřelení a počet střeleb, které nekončí smrtí, je ještě mnohem vyšší.
Tyto konflikty se odehrávají téměř výhradně v těchto „zranitelných oblastech“ a postihují většinou jen příslušníky výše zmíněných kriminálních gangů, kteří si vyřizují účty mezi sebou. Výjimečně se dotknou někoho nezúčastněného. Letos byla takto „omylem“ zastřelena dvanáctiletá holčička, na což zcela pravdivě poukazuje Judith Bergman ve svém článku. Vloni zase jeden nevinný hoch, který se podobal jednomu z gangsterů.
Policie a úřady po mnoha letech, kdy se tento problém podceňoval, mají dnes problém tuto situaci konsolidovat. Na nátlak veřejnosti a opozice se dnes zásadně zpřísnily zákony a přibývá počet policistů. Policie může umisťovat bezpečnostní kamery všude, kde je to potřeba, a odposlouchávat telefony, což dříve nesměla z důvodu ochrany osobní integrity. V nejvyhlášenější stockholmské čtvrti Rinkeby se v srpnu otevřela nová policejní stanice s 260 policisty. Zodpovědní politici konečně došli k názoru, že i občané těchto čtvrtí mají nárok na bezpečný život bez strachu z nějaké kriminální bandy.
Ano, tyto segregované oblasti jsou velikou švédskou ostudou a problémem. Dánsko, které také připustilo vytváření takových čtvrtí, má dnes stejné problémy. V naivní představě, že ve svobodném státě může každý bydlet, kde se mu zalíbí, se mnoho přistěhovalců stěhovalo ke svým krajanům. V těchto čtvrtích už téměř žádní Švédové nežijí. To není nic nového. Jistě znáte české čtvrti v New Yorku a Chicagu, které tam vyrostly před 120 lety. Tenkrát asi nebyla narkotika.
Dnes víme, že k úspěšné integraci tato místa nepřispívají. Finsko, které přijalo v minulých 20 letech značný počet uprchlíků ze Somálska, Iráku a Sýrie, takové segregované čtvrtě nepřipustilo. Dnes už takové nové čtvrti nepřipouští ani Švédsko. Uprchlíci, kteří dostali politický azyl, se umisťují do kontejnerových sídlišť v čistě švédských oblastech. Jedno takové leží necelých 500 metrů od mého domova. To funguje dobře. Děti těchto přistěhovalců chodí do stejné školy, jako chodily moje děti. V každé třídě pak tvoří jen velmi malou skupinu, a velice rychle se tak integrují.
Bude trvat dlouho, než se v těchto čtvrtích vše uvede do normálního stavu. Čistě švédské už nikdy nebudou. Asi se bohužel dostáváme do „americké“ situace, kde segregované čtvrtě již patří k normálu.
Judith Bergman má rozhodně pravdu v tom, že vývoj v některých těchto zranitelných oblastech je „extrémně alarmující“. Mně ale na jejím článku vadí to, že z něho nikde nevyplývá, že jí popisované příklady se nevztahují na celé Švédsko, ale jen na velmi vyhraněné oblasti. Čtenáři Neviditelného psa si její informace často zobecňují na celé Švédsko. A to je omyl, který se tu pokouším uvést na správnou míru.
Já žiju ve Švédsku již 52 let a za celou tu dobu jsem nikdy nebyl vystaven žádnému násilí. Možná, že bydlím ve správné čtvrti a že jsem měl v životě štěstí. Totéž ale platí pro mé dospělé děti, které žijí se svými rodinami a dětmi ve více smíšených čtvrtích. Neslyšel jsem ale o žádné takové události ani od mých nejbližších přátel a spolupracovníků. O rostoucí kriminalitě máme informace jen z tisku a televize. Stejně jako většina ostatních Švédů, kteří často v těch „zranitelných oblastech“ nikdy v životě nebyli.
Švédsko je stále velice bezpečnou zemí a vadí mi, když někdo jednostrannými články tento fakt zkresluje.
Stockholm