Neviditelný pes

ŠAMANOVO DOUPĚ: Galilejská plavba

6.1.2024

Existuje takový křesťanský vtip: V Tiberias na nábřeží si nějaký chlápek shání loď, která by ho převezla na druhý břeh Galilejského moře. Jeden lodník má zrovna zákonnou polední přestávku. Druhý má zamluvenou loď pro turistickou výpravu. A třetí požaduje tak nehoráznou sumu, že ten chlápek nakonec zavrčí: „Tak to já raději přejdu pěšky!“

To první říjnové pondělí byla naše turistická výprava v Tiberias na nábřeží. V plánu jsme měli lodní výlet po jezeře Kineret. Ale v přístavní zátoce zrovna kotvil jen ostře žlutý člun vodní záchranky (dar kanadských přátel) se čtveřicí odpočívajících a vyčkávajících záchranářů. A několik malých motorových člunů, včetně oblíbené pseudorybářské bárky, vyvedené dle vzoru z dob rybáře Petra. Ta byla asi pro deset lidí, tam by se naše třicetičlenná výprava nevešla. Spousta lodí byla ovšem vytažena na břeh. A loď, na níž se domlouval Radek s majitelem loďařské firmy nikde. Přece to nepůjdeme pěšky!? Pravda, je teprve deset minut před čtvrtou, na kdy máme výlet naplánován.

Zatím si prohlížím přístav, jehož jižní část končí restaurační zónou. Za stolky a židličkami tam vyčnívá plechový komín udírny a za ním se tyčí asi osm metrů vysoký a stejně tak široký kruhový kamenný suk - zbytek hradební věže.

První hradby kolem nového a hned hlavního města svého čtvrtinového královstvíčka zde postavil už v roce plus dvacet tetrarcha Herodes Antipa. Po kolaborantském vzoru papínka Herodese Velkého ho nazval po právě panujícím římském císaři Tiberiovi. A byli tu pak Byzantinci, Peršané, Arabové. Křižáci tady měli středisko svého Galilejského knížectví. Roku 1187 ho zabral sultán Saladin, načež ztratilo význam a pustlo. Otomani snad o něm ani nevěděli. Prakticky už jen jeho trosky si pronajala roku 1558 od tureckého sultána Sulejmana I. jistá portugalská horlivá katolička jménem Gracia Mendes Nasi. Doňa Gracia byla bankéřka a než ji donutili ke konverzi, byla židovkou. Jenže ta její konverze nekonvenovala svaté inkvizici. Pročež doňa Gracia uprchla z Lisabonu do Istanbulu, zřejmě i s bankou. Takže v Tiberias pak mohla vybudovat ješivu a ty rozpadající se hradby nechat opravit. Město se pak stalo útočištěm židů v tehdejší Palestině. Hradebně se tu naposledy zapsal jistý Daher el Omar, beduínský vládce Galileje, který nad městem vybudoval roku 1745 pevnost.

A hle, je za pět minut čtyři, když se zpoza mola ozývá břeskná hudba z amplionů a do přístavu vplouvá roztančený katamarán Lido 3 s rozveseleným nákladem křesťanských sionistů. (Jak soudím podle cedule na jejich autobusu, který veze výpravu nějakých pravděpodobně presbyteriánů z organizace „Bible Witness“ na jejich „Israel Bible Study Tour“.) Nicméně vystupují, my nastupujeme. Z výšky vyhlídkové paluby zírám na čilý rej vzrostlých ryb v zelené vodě. A to prý zde kolem roku 2010 panoval takový úbytek jezerního života, že byl dokonce vyhlášen zákaz rybolovu!

Chvilku po čtvrté již odrážíme. A vyrážíme směrem severním. Nemáme žádný cíl, jen tak se projedeme kousek od pobřeží, které nás míjí svými strmými svahy. Na nich se tetelí nové terasovité sídliště, vlastně napolo položené paneláky. Jdu se rozhlédnout z přídě, která šumivě rozráží vodu. Její šum je však přerváván řevem různých tryskolodí, které vozí adrenalinové turisty po vlnách. Plují tu i ony pseudobárky, jiný motorový člun za sebou táhne nafukovací čluny ve tvaru položených podkov, předjíždí nás vodní skútr. V okolí sta metrů dovádí aspoň deset lodí, jen my se šineme důstojně. Dojedeme až na úroveň hory Arbel (181 m n. m., tj asi 390 m. n. Kineretem), kde se otáčíme.

A právě tady mi zastávkoval foťák, když se nechtěl otevřít na první dobrou. Objektiv se sice vysunul, ale hned zasunul. Definitivně se otevřel asi až napotřetí, ale to už jsem zmeškal zajímavý optický jev. Pod podmračenou oblohou je špatné světlo, ale na chvíli se vpravo od hory Arbel objevuje pravé falešné Slunce. To pravé Slunce je zakryto horou, stejně jako levé falešné slunce, vidíme jen to vpravo. (Proto je pravé, i když je falešné.) Už jsem viděl něco falešných Sluncí, ale nikdy ne takto osamoceně.

Hora Arbel z busu

Radek nám vypravuje o mohutném zemětřesení v roce 1837, které rozdělilo původní biblickou horu Arbel na dva různé kopce, mezi nimiž je hluboká průrva. Aha - tak to vysvětluje podivný tvar této hory! Její jižní svah je pozvolný, avšak na druhé straně se příkře svažuje až na úroveň jezerního pobřeží. Nějaké pořádné zemětřesení už tu dlouho nebylo. Ale nejspíš opět nějaké přijde. Vždyť se plavíme uprostřed mohutného kontinentálního zlomu, který odtlačuje Středozemí od Asie!

Na palubě se ozývá reprodukovaná izraelská hudba. Píseň Hava nagila nás donutí rozhýbat naše unavené končetiny. „Radujme se a buďme šťastni! Zpívejme a buďme šťastni!“ Ano, tančíme v kruhu, otáčíme se, zpíváme a radujeme se. Ale to už se blížíme k přístavišti. Dívám se aspoň z dálky na kdysi navštívenou starou mešitu z prvotní muslimské éry (670 občanského letopočtu). Takhle, z výšky vyhlídkové plošiny mi její minaret připadá nízký a úplně se ztrácí v pozadí bytového výškového domu. Ale přece jen právě podle toho domu sahá alespoň do výšky pátého patra.

Pevnostní kavárna

Z rozhoupané paluby snímám probuzeným foťáčkem i výše položenou pevnost beduínského vládce. Byli jsme u ní s partnerkou Janou v roce 2016, a tehdy vypadala náramně zpustle. Podle kovového žebříku, prorostlého silnými kořeny a podle zbytků historicky téměř soudobě používané místnosti jsem usoudil, že byla podle všeho nějaký čas obývaná současnými místními umělci, než i ti ji opustili. A zanechali po sobě jen trosky v troskách. Ale odtud od jezera je patrno, že na střeše objektu se rozložila kavárna s velkými skleněnými okny. Nedovedu si představit, že by něco takového skousli čeští památkáři. Ale v Izraeli to nejde často udělat jinak - vždyť celá země je obrovskou památkou, ve které však žijí a využívají ji lidé. A vytvářejí tak do budoucna nové památky...

Ale to už loď Lido 3 zakotvila. Pobyli jsme si na ni, hlavně na její větrné vyhlídkové palubě, pouhou půlhodinu. Alespoň jsme se nemuseli po hladině Kineretu procházet pěšky. Už na nás čeká Kamalův autobus. Odveze nás pár kilometrů zpátky na sever. Ještě musíme navštívit Magdalu, rodnou to vísku Marie Magdalény!

Ale o tom až někdy příště.

Dopsáno v Praze na Lužinách v pátek 5. ledna 2024

Předcházející články z Izraele jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.

VYSTAVIL ŠAMANV 13:11 ŠTÍTKY: DOPRAVA, IZRAEL



zpět na článek