OSOBNOST: Dillingerovy dny aneb Veřejný přítel?
Jen týden po smrti Johna Dillingera se jeho otec, jeho nevlastní bratr Hubert, jeho rudovlasá, o třináct let starší sestra Audrey i její manžel objevili na jevišti Lyrického divadla v Indianopolis v představení Rozdávám svou lásku... A reklama uváděla:
"Slyšte příběhy ze života zesnulého Johna Dillingera juniora a o jeho návštěvě starého, laskavého otce dne 8. dubna 1934, kdy po něm pátrala celá země...
(John Willard Toland: Dillingerovy dny (v překladu J. M. Valucha)
***
Žádnej strach! On už se pánbů postará, aby nakonec vždycky všecko dobře dopadlo!
Oblíbená Dillingerova průpovídka
Když máš za přítele Maďara, nepotřebuješ už nepřítele.
Zaujaté a nepravdivé přísloví
2.
Koncem minulého měsíce to bylo tři čtvrti století, co byl před americkým kinem odstřelen jedenatřicetiletý lidový hrdina Johnny Herbert Dillinger (1903-1934), kterému by tedy letos bylo "teprve" sto šest let.
Pocházel z Indiany. O mámu přišel ve čtyřech letech a táta ho bil.
Co se mu později nelíbilo u námořnictva, si přečtěte v Tolandově bravurní knížce, nicméně každopádně vzal kramle, načež se s pár kamarádíčky pokusili o přepadení a vyfásli nepřiměřeně vysoké tresty. Mezi svým jedenadvacátým a třicátým rokem poznal tudíž John následkem toho pouze a jenom stupidní vězení, takže si to představte a domyslete, pěkně vás prosím.
Roku 1933 ovšem konečně vykročil levou nohou na svobodu a ihned okolo sebe napraveně shromáždil gang - s předsevzetím, že se společnosti jednak plným právem pomstí a za druhé už si bude dávat pozor a jakmile dobude dost peněz, vypaří se ze Států kamsi na Kubu, dejme tomu, 
anebo pokud možno ještě dál.
První banku vyloupil Johnny 17. července 1933 a do podzimu i pět dalších. "Já jsem John Dillinger, dobře si mě prohlédněte, ať si mě zapamatujete," řekl nejméně v jednom případě a protože skutečně bral zlodějům, a to dokonce oficiálním, veřejnost informovaná rozhlasem a tiskem mu začala nepokrytě fandit, čemuž nahrálo i jisté Johnnyho charisma, kterým na svou stranu přetahoval hlavně a houfně ženy, což je ovšem "vždycky základ" (jak to ve stejných časech v Evropě intuitivně chápal i třeba Adolf Hitler...)
3.
Federální policii se však Dillingerův názor na funkci bankovního systému dvakrát nezamlouval a její homosexuální ředitel Edgar J. Hoover (1895-72) se rozhodl zbůjníka zlikvidovat snad za každou cenu. Do války proti Dillingerovi nasadil agenta Melvina Purvise (1903-1960, kdy se zastřelil), který pak lovu na Dillingera sice nezasvětil "celá léta života", jak se i dnes ještě traduje, nicméně jeden rok docela jistě.
Férová hra to ovšem v žádném případě nebyla, jak vyplývá také z Tolandovy seriózní publikace... FBI například proti Johnnymu nasazovala rovnou celý "Dillingerův přepadový oddíl" o čtyřech desítkách střelců. V září pak byl Dillinger zatčen v Ohiu během vykrádání další banky, ale během převozu do státního vězení uprchl díky tomu, že převážející policisté s ním sympatizovali, respektive šlo o jeho komplice.
Další banky díky tomu přepadl Dirringer v Arizoně, v rodné Indianě a dokonce až na Floridě, odkud se ale zase vrátil do Arizony a byl symbolicky potřetí zatčen v Tucsonu, pověstném městečku dob Divokého západu...
"Za katrem" ale vyrobil dřevěnou napodobeninu pistole a namazal si ji krémem na boty. Černým. Tak se mu opět povedlo přelstít zákon a ujít. Venku navíc ukradl auto a jako rukojmí mu posloužil sám místní šerifův zástupce, kterého ale ve zdraví propustil a ještě mu srdečně stiskl ruku na rozloučenou, což tento muž neopomněl ihned roztroubit.
4.
FBI šílela a vypsala na Dillingerovu hlavu odměnu deseti tisíc dolarů. Stal se "veřejným nepřítelem číslo jedna". Ale místo aby dostal strach, klidně obnovil svůj gang a podstoupil plastickou operaci. Naivně si ovšem také chtěl s pomocí jakéhosi "lékaře" rozleptat kyselinou papilární linie na konečcích prstů, což je fakticky nemožné. I jinak měl ale Dillinger smysl pro humor:-) a ještě zvláštnější je, jak nikdy neztrácel optimismus.
Až do této chvíle ho i díky tomu optimismu provázelo až neuvěřitelné štěstí, ale kam čert nemůže, strčí ženskou, takže se bohužel uvolil navštívit jedno kino s ilegálně v USA žijící Maďarkou jménemAnna Sage. Nevěděl, nešťastník z pohádky, že ho krátce předtím Purvisovi udala. Ne za groš, ale za pouhých mizerných pět tisíc dolarů. Také ji ovšem vydírali tím, že ji vyhostí, což se pak stejně stalo a ona dožila ve vlasti.
Dillinger o úmluvě netušil pranic, protože to s ženskými zatím pokaždé uhrál za jedna. I šli na Cukorovo Manhattanské melodrama (1934)alias kriminálku s Clarkem Gablem a Williamem Powellem. Jest to černobílý příběh dvou přátel z dětství, kteří se v dospělosti, jak už to v podobných příbězích chodí, ocitli na opačných stranách válčiště a zatímco Clark Gable (o dva roky starší Američan než Dillinger) je "seriózní" gangster, pan William Powell hraje o něco méně seriózního prokurátora. Oba totiž zůstávají přáteli, a to dokonce i prostřednictvím bývalé gangsterovy milenky, již si prokurátor nyní vzal za ženu.
A co dál? Gangster - v Gableově podání - zastřelí v sebeobraně jistého muže a – koukejme tu náhodičku - zrovinka kamarádovi-prokurátorovi případ připadne. A co kámo udělá? A jak na to zareaguje Clark? Tady už odkazuji na film. Johnny Dirringer se to rozhodně dověděl a není bez zajímavosti, že jisté "poučení" z filmu plynoucí opravdu korespondovalo i s finále jeho kariéry.
Když vyšli on a Maďarka ze šera ven, komando FBI střelilo Dirringera zezadu, načež ho takříkajíc nerozstřílelo na cucky, ale... Byl to opravdu on? Skoro určitě ano, nicméně podle výpovědi kompliců přežil odpravili zákeřní Purvisovi pouze dvojníka, čemuž skutečně zůstávají nakloněny i některé indicie...
5.
Jak můžeme aktuálně sledovat třeba na případu Michaela Jacksona a jeho rodičů, nevede smrt u každého jedince jenom a pouze k nicotě, odchodu do ní a postupnému zapomenutí, alebrž někdy právě naopak, umocní slávu. A to byl i případ Johna Dillingera.
Postupně div že nebyl prohlášen za svatého a má dnes v Nashville i muzeum, zatímco... Po "bídném" Purvisovi, který se zastřelil roku 1960, už neštěkne ani pes. Dál a dál zato vycházejí knihy o Dillingerově životě (česky kupř. i Dillinger od Jacka Higginse v nakladatelství Ivo Železný, 1993), dál a dál a navždycky už se o něm budou natáčet filmy. Tou nejlepší knížkou už však nutně zůstanou Dillingerovy dny (1963)obdivuhodného Johna Willarda Tolanda (nar. 1912), držitele Pulitzerovy ceny, veškeré jehož knihy o druhé světové válce (i včetně Hitlerova životopisu) se staly bestsellery.
Dillingerovy dny jsou kupodivu jedinou tematickou výjimkou v jejo kompaktním díle a byly do češtiny sice také přeloženy (J. M. Valuchem), nicméně až po neuvěřitelných třiceti letech (1993).
I právě tuto knihu (Toland prý léta vyslýchal stovky přímých účastníků událostí) se zájmem pročetl i král hororu Stephen King a rozhodl se v nadšení udělat si malou odbočku do gangsterského žánru (i když ne jedinou) a stvořil naprosto mistrnou povídku Smrt Jacka Hamiltona.
Zmapoval v ní precizně a zodpovědně celé jedno bílé vakuum v čase následující ve dnech po Dirringerově útěku z vězení v Indianě - a před jeho smrtí. Místo, které se Tolandovi - co serióznímu historikovi - zmapovat pochopitelně nejen nepodařilo, ale ani nemohlo a nikdy nesmělo podařit, jelikož jakékoli údaje scházejí. Navždycky. Stephen King je ale bystrý a má coby bravurní povídkář i plné právo mezeru vyplnit. To taky udělal a domnívá se, že Dirringer se v dotyčných dnech velice oddaně staral právě o raněného člena gangu Jacka Hamiltona. Česky povídka vyšla roku 2003 ve sbírce Všechno je definitivní a přečtěte si ji. Zvíte díky tomu zrovna jako já, proč prý se Dillinger krátce před smrtí tak neuvěřitelně změnil a čím to bylo, že přibral, i jak přišel ke zranění na pravé tváři, pro které bylo pak jeho tělo označováno za tělo dvojníkovo. (Hm. A kdo TO nechce vědět, ať tuhle závorku dál nečte, ale postřelil se sám! Když Hamiltonovi obětavě předváděl vysoce mistrnou chůzi po rukou!)
6.
King vyšel při psaní ze všeho, co víme i díky Tolandovi o Dirringerově psychologickém profilu, nicméně přeskočme k filmu. Roku 1945 vznikl americký Dillinger, roku 1969 i televizní Dillinger a roku 1965 ještě Mladý Dillinger, opět pro kina.
V italském Dillinger je mrtev (1969) s Piccolim a Girardotovou najde doma hlavní hrdina staré noviny s článkem o gangsterově smrti a můžete se nechat překvapit, k čemu to - spolu s nálezem zbraně - povede.
Jen dva roky poté natočila americká televize i snímek Schůzka s osudem: Poslední dny Johna Dillingera (1971) a další dva roky nato debutoval režisér John Milius snímkem Dillinger (1973), v kterém hrdinu zosobnil Warren Oates a agenta Purvise Ben Johnson, přičemž v dalších rolích se objevili i Richard Dreyfuss a Harry Dean Stanton.
Roku 1991 následoval další televizní Dillinger - s Markem Harmonem - a roku 1995 hráli Martin Sheen a F. Murray Abraham ve filmu Dillinger a Al Capone. Nu a letošní Mannovi (Nelítostný souboj) Veřejní nepřátelé udělali Dillingerem už navždycky Johnny Deepa (Purvise hraje prachmizerně Christian "poslední Batman" Bale)a ani ho neglorifikují, ani jej nesrážejí do amorálního bahna. Ne. Scénář se jednoduše drží reality a jistěže nenabízí recept na současnou hospodářskou krizi, nelze však už ho z tohoto kontextu ani vyjmout a sám Deep o tom i za svého producenta řekl toto:
Byl to lidový hrdina. Obyčejný člověk, který bojoval proti bankám a vládě v době velké krize. Když vykrádal banky, mnoho lidí se s ním ztotožňovalo a oblíbilo si ho. Ostatně, co byste vy sám řekl o Johnu Edgaru Hooverovi? položil pak i sám otázku novináři Bufkovi, který s ním vedl rozhovor mj. i pro přílohu Mladé fronty Scéna (18. 7.). Myslíte, že za svého nekonečného působení v úřadě (1924-1972) nenechal nikoho zavraždit, a to navíc podle? Byl stejný jako obyčejní kriminálníci a vrazi a pokud bych si já osobně měl vybrat kamaráda mezi Hooverem a Dillingerem, věřil bych Dillingerovi. Byl totiž jedním z obyčejných lidí a ne podlým, nebezpečným a doslova smradlavým zločincem jako Hoover.
7.
A pravda, Dillingerův "ksich" sice prý až dodnes užívá FBI ke cvičným střelbám (poněkud uboze), zářivý nimbus lidového Robina Hooda či, chcete-li , Jánošíka (také o něm nás, vážení, brzy čeká nový filmový opus!), už Dillingerovi nikdo neodpáře.
I dík své intuitivní lásce k publicitě, i díky hezkému vztahu k novinářům (milujícím senzace) a díky vrozenému smyslu pro reklamu se JHD stal ikonou srovnatelnou jen s hollywoodskými herci a ničím taky víc! A koneckonců je tím právem.
Nikdo přece nikdy nikoho nezabil. A Henry Fordovi prokazatelně zaslal (jako mistr PR) děkovný dopis, že v jeho vozech vždycky každému ujede...
8.
A post scriptum? Bude stručné aneb "Sportovní sestava" Dillingerových gangů, které za hospodářské krize vyloupily "pouhých" jedenáct bank v pěti amerických státech - a měly na to pokaždé jen a právě sedm mužů. Milenky a manželky tu ale ke gangům neprávem nepočítám...
1. Září 1933-leden 1934: Harry Pierpont, Charles Makley, John Red Hamilton, Russel Clark, Harry Copeland a Ed Shouse.
2. Březen-červenec 1934: Nelson "Dětskej ksicht", John Hamilton, Homer Van Meter, Tommy Carroll, Eddie Green a Pat Reilly