Když Němec dělá revoluci a chce dobýt nádraží, tak si nejprve koupí peronku. Tenhle bonmot, který o sobě šíří sami Němci, má tradici a oprávnění. Němci svým vládcům zvoní klíči ještě mnohem později než my. Ale teď kancléřka Merkelová opravdu končí.
Jak k tomu došlo?
Angela Merkelová vždy tvrdila, že spojení úřadu kancléřky a předsedkyně strany je politicky nezbytné. Ale i absolutní soudy přestávají platit, když nastane čas změny. To, že teď nastal, zavinila ona sama tím, že se řídila svým nevysloveným mottem: „Hledám taková řešení, které mě budou bolet nejméně. Moc používám hlavně k tomu, abych neohrozila svou moc.“ A skutečně, politiku německé kancléřky charakterizuje váhavost a příliš často i nečinnost.
Příznaky nastávající fáze odcházení se začaly hromadit v tomto roce. Nejenom v politice, ale zejména tam platí, že se chyby přiznají ihned, anebo nikdy. Merkelová se třináct let držela druhé části tohoto pravidla. Ale pak ji nahromaděná váhavost a nečinnost začala nemilosrdně dohánět.
Za své vlády sice udělala několik horších chyb, ale její kariéru ukončilo to, že na sklonku léta 2015 neměla odvahu zavřít hranice. Statisíce těch, kteří vnikli do země, jí od té doby škodí - ať vraždí a znásilňují, nebo „jenom“ za nic dostávají sociální dávky anebo byty. Vždy je to pro voliče její vina.
Končíme!
Merkelová dlouho odmítala uznat chybu v migrační politice, ale nakonec ji důsledky otevřených hranic dohnaly a oblklíčily. 10. června 2018 oficiálně připustila, že kvóty na uprchlíky přinesly Evropě jen sváry a byla chyba je prosazovat. Pro její odpůrce ve straně to znamenalo, že ztratila zahraničně-politický, a tudíž i vnitropolitický vliv.
„Končíme“ zazvonili Angele Merkelové poslanci klubu CDU/CSU 25. září. Tehdy se volil předseda poslanecké frakce CDU/CSU. Její favorit a dlouholetý věrný šerpa Volker Kauder neuspěl a nahradil ho jeho vyzyvatel Ralph Brinkhaus.
Merkelová se ještě rychle pokusila zamezit zpochybňování své moci a prohlásila, že na prosincovém sjezdu hodlá opět kandidovat na předsedkyni strany. Ale už bylo pozdě.
Již počátkem října se přihlásili tři protikandidáti na předsednictví. Byli to outsideři bez šance, ale signalizovali, že se stalo nemyslitelné: Někdo se veřejně odvážil dát najevo, že Angela Merkelová není nejlepší možná předsedkyně všech dob. Pak přišly prohry CDU/CSU v Bavorsku a v Hesensku a Merkelová svou kanditaturu na předsedkyni stáhla, aby si zachránila kancléřství.
Nenahraditelná Merkelová
V dohledné době dojde na bilancování její vlády, ale teď je zajímavější rozebrat oblíbený argument mainstreamového tisku jak v Německu, tak i u nás; totiž báchorku o její nenahraditelnosti.
Nevěřím, že žurnalisté jsou tak hloupí, aby nevěděli, že žádná nenahraditelnost neexistuje. Spíše se, po svém zvyku, snaží utvářet politickou skutečnost tím, že něco označí za vyloučené nebo naopak žádoucí. To jim ale vycházelo jen tak dlouho, dokud Merkelová nezeslábla tak, že její dědici mohli bez obav vystrčit hlavu ze zákopu nezlomného obdivu a věrnosti. A to se stalo. Jakmile Merkelová ohlásila svou rezignaci na post předsedkyně, okamžitě se přihlásili tři kandidáti: Tajemnice CDU Annegret Kramp-Karrenbauer, ministr zdravotnictví Jens Spahn a její dlouholetý rival Friedrich Merz.
Ale nejpodstatnější sdělení k tématu údajné nenehraditelnosti pronesl Michael Hüther, ředitel Institutu německého hospodařství, tedy think tanku německých podnikatelů: „V důsledku jejího odstoupení neočekávám žádné negativní vlivy na německé hospodářství. Na množství zakázek a investičních šanci v Německu se nemění nic.“
Nástupci
Angela Merkelová by svou politiku nejraději navěky mumifikovala, a proto si připravila svou mladší dvojnici Annegret Kramp-Karrenbauerovou. Je však pravděpodobné, že když se teď i v CDU a dokonce i v německém tisku „smí“ Merkelová kritizovat, budou její sympatie pro Karrenbauerovou znamenat polibek smrti.
Ideální obsazení by byl někdo jako místopředseda frakce CDU/CSU a organizace středostavovských podnikatelů Carsten Linnemann, který opatrně, ale přesto jednoznačně kritizoval nejenom migranty, ale i její osudné zachraňování eura. Ještě zajímavější by byl Philipp Lengsfeld, který kvůli kritice nedotknutelné předsedkyně ztratil svůj poslanecký mandát. Ale zázraky se nedějí, a proto jsou pravděpodobnější jiní nástupci.
Angelu Merkelovou opatrně pošťuchuje ministr zdravotnictví Jens Spahn. Přijatelná alternativa by byl i Friedrich Merz, kterého Merkelová již před čtrnácti lety zbavila všech stranických funkcí.
Obavy ve mně vyvolávají hlavně ti možní kandidáti, kteří se drží zpět. Je to ministerský předseda severního Porýní a Westfálska Armin Laschet a zejména ministr hospodářství Peter Altemaier. Ti by se chtěli stát předsedou strany i kancléřem. Mohu se mýlit, ale oba dva jsou političtí chameleonové, které si jako vůdce nutné pro obnovu CDU neumím představit.
Českému čtenáři většina těchto jmen nic neříká. A vlastně na nich tolik nezáleží. Nejde o to, jak se bude jmenovat příští předseda. Rozhodující je, aby byl schopen odbourat programatické absurdnosti, které Merkelová prosadila s cílem udržet svou vlastní moc. Rozhodující je, aby její nástupce provedl konzervativní renesanci strany. Jinak CDU skončí tak neslavně, jako se to stalo německým sociálním demokratům.
Psáno pro DNES
Převzato z blogu se svolením autora
Autor je nezávislý analytik, poradce a kouč